Vlastimil: Soukromé televize povinných 15 procent otitulkovaných pořadů dodržují, ale jedná se hlavně o staré pořady, které se reprízují
Bylo mu šest měsíců, když lékaři zjistili, že neslyší. Na
pravém uchu naměřili doktoři ztrátu skoro sto procent, na levém kolem 96
procent.
„Přestože jsem se narodil slyšícím rodičům, vzali to,
myslím, dobře. V rodině už jsme totiž měli neslyšícího. Byl to bratr mojí
babičky, který ohluchl ve dvou letech po zánětu mozkových blan,“ začíná své
vyprávění 31letý Vlastimil Chlumský z
vesničky Podveky.
Ve dvou letech dostal první krabičkové sluchadlo a maminka
se s ním učila pomocí obrázků.
Vyučování? Několik let znakovanou češtinou
Mateřskou a základní školu absolvoval v Praze v Radlicích,
kdy se dříve používala znakovaná čeština.
„V šesté třídě jsme dostali neslyšícího asistenta Petra
Vysučka a český jazyk jsme se díky němu a vyučující Marii Komorné začali učit
jako cizí jazyk. V té doby se také postupně zavedla výuka znakového jazyka.
Potom se situace změnila k lepšímu a měli jsme dobré pedagogy – mohu jmenovat
třeba Radku Starou, Martu Zatloukalovou. Díky tomu jsem se zlepšil v gramatice
českého jazyka.“
Ve třídě měl Vlastimil tři spolužáky z neslyšících rodin,
čtyři ze slyšících rodin. „Díky spolužákům z neslyšících rodin jsme se naučili
lépe znakový jazyk, který jsme se sice učili už ve školce, ale díky spolužákům
jsme se v něm zdokonalili.“
Čím dál více neslyšících učitelů
Ze začátku povinné školní docházky učili v Radlicích převážně
slyšící pedagogové, postupem času začali přibývat neslyšící učitelé.
Povinná školní docházka Vlastimilovi utekla jako voda a
nastal čas rozhodování, kam dál. Rodiče chtěli, aby šel na zubního technika.
„Tehdy jsem měl možnost dokonce nastoupit už z 8. třídy. Ale
díky tomu, že jsem měl dobré studijní výsledky a skvělou paní učitelku, která
mi řekla, že bych se hodil na práci učitele, rozhodl jsem se nakonec zůstat
ještě devátou třídu a potom jsem nastoupil na střední pedagogickou školu. Chtěl
jsem totiž působit pro neslyšící děti jako vzor dospělého neslyšícího.“
Pro práci pedagoga má Vlastimil ty nejlepší předpoklady. Rád
vzdělává děti a také jezdí roky na dětské tábory jako vedoucí.
Na Masarykově univerzitě v Brně proto vystudoval speciální
pedagogiku, z tohoto studia má magisterský titul. A během studií pracoval v kavárně U Žambocha.
Následně začal pracovat v Praze v Radlicích jako pedagog.
„Po roce jsem ale odešel, protože neslyšících dětí bylo v
Radlicích málo. Teď v březnu se mi podařilo najít další práci – pracuji jako
lektor v organizaci Pevnost – české centrum znakového jazyka. Rád bych do
budoucna dál pracoval jako lektor a také učitel. Chtěl bych také jezdit jako
vedoucí na integrační tábor, kde se scházejí děti slyšící i neslyšící.“
Vzhůru do politiky
To však není rozhodně všechno. Vlastimil má v plánu pomáhat
i neziskovým organizacím v prosazování práv neslyšících.
„A mé velké přání je angažovat se v politice, abych mohl
bojovat za práva neslyšících.“
Vlastimil má i spoustu osobních cílů – chce cestovat a
poznávat svět. „Chci poznávat kultury jiných států. Rád bych se účastnil
mezinárodních konferencí a díky nim navazoval kontakty s neslyšícími z různých
koutů světa. A v budoucnu bych chtěl také založit rodinu…“
Členem Komise skrytých titulků
Vlastimil se před osmi roky stal členem Komise skrytých
titulků v ASNEP, kterou vede Věra Strnadová.
„Každý člen naší komise má svůj úkol. Já pomáhám sledovat,
jak jsou pořady zpřístupňované, věnuji se kvalitě vysílací technologie a také
překládám do českého znakového jazyka různá sdělení pro neslyšící,“ vysvětluje
Vlastimil. „Na facebookové skupině máme už téměř 2000 členů, kteří jsou velmi
aktivní, a stále se hlásí noví a noví zájemci. Z toho je vidět, jak jsou pro
lidi se sluchovým postižením titulky důležité.“
Co je pro něj v oblasti titulkování největší problém?
Vlastimil odpovídá bez váhání: „Nevyhovující technologie.
Například staré set-top boxy. Obraz a zvuk zprostředkují kvalitně, ale titulky
ne. Po této stránce je nikdo před prodejem nekontroluje. Problémem je také
nízký podíl titulkovaných pořadů. V komerčních televizích se stále opakují
stejné seriály. Situace se během posledních let nezlepšila, spíše zhoršila…“
Vlastimil neúnavně upozorňuje (nejen na sociálních sítích)
na to, že je důležité titulkovat co nejvíce pořadů.
„Je zásadní, aby měli neslyšící přístup k informacím –
zejména ke zprávám. Žádná komerční televize netitulkuje zpravodajství. Také je
ale důležité titulkovat různé nové filmy a seriály, aby se na ně mohli dívat i
neslyšící.“
ČT titulkuje nad rámec zákona, komerční televize
pokulhávají
Zatímco komerční televize jsou s titulkováním pořadů na
štíru, Českou televizi chválí.
„Klobouk dolů před ČT. Opravdu se snaží vyjít vstříc lidem
se sluchovým postižením. Titulkuje mezi 95-100 procenty pořadů. Když to
porovnám s komerčními televizemi, tam je situace mnohem horší. Vzpomínám si
třeba na televizi Barrandov, která se ze začátku snažila titulkovat víc a víc
pořadů, měla jich už kolem 40 procent otitulkovaných. Ale v roce 2015 najednou
přestala. Už několik let tedy netitulkuje žádné nové pořady a stále opakuje jen
ty staré – a to převážně pozdě v noci. Ale zákon plní, podle něj stačí jen
vysílat 15 procent starých pořadů.“ A kde je zakopán pes? Proč i komerční
televize netitulkují více pořadů? Chyba je právě v nevyhovujícím zákoně, který
komerční televize snadno obcházejí.
A proč komerční televize titulkují tak málo? Vlastimil v tom
má jasno. „Často se mluví o tom, že je titulkování drahé. Ale tak to není. Je
pravda, že veřejnoprávní televize jsou financovány státem, který titulkování
podporuje. Soukromé televize stát nefinancuje, ale na druhé straně mají spoustu
reklam, ze kterých získávají hodně peněz. Nejvíce mi vadí, že netitulkují
zpravodajství. Na otázku, v čem je problém, vždy dostávám odpověď, že je to
náročné a bylo by to drahé zařídit po technické stránce. Myslím si, že to není
pravda. Soukromé televize samozřejmě povinných 15 procent otitulkovaných pořadů
dodržují, ale pouze formálně, jedná se hlavně o staré pořady, které se pořád
dokola reprízují…“
Nejoblíbenější pořady v komerčních televizích? Ordinace,
Ulice a Modrý kód
Vlastimil se pravidelně dotazuje lidí se sluchovým handicapem,
o jaké pořady mají zájem. A mezi lidmi vede Ordinace v růžové zahradě, Ulice,
Modrý kód a různé kriminálky.
„Velký zájem je také o naučné dokumenty na stanici Prima
Zoom, které však titulkovány nejsou a nikdy titulkovány ani nebyly…“
Beey – nová internetová televize
Zatímco s titulkováním na komerčních televizích jsou lidé se
sluchovým handicapem často nespokojeni, radost jim v době koronavirové krize
udělala nová internetová televize Beey. Její přínosy vidí od začátku i
Vlastimil.
„Jsem vděčný nové televizi Beey.io, že pro nás titulkuje
některé publicistické pořady z komerčních televizí. Díky ní dostáváme mnohem
více informací než dříve.“
Titulky jen pro nedoslýchavé?
Podle Vlastimila je velkým mýtem, že o titulky mají zájem
pouze lidé, kteří jsou nedoslýchaví.
„To
je velký omyl. Titulky chtějí nejen lidé nedoslýchaví, ale i neslyšící. V
současné době je veliký zájem o zpřístupnění tiskových konferencí vlády.
Politická prohlášení se mění ze dne na den a my se v tom musíme nějak
orientovat. Občas tam titulky jsou, občas se ale stane, že se zajistí jen část
tiskové konference a pak titulky zmizí. Díky televizi Beey, která nám tyto
pořady dodatečně titulkuje, se ale můžeme na tiskové konference podívat.“
A Vlastimilovo největší přání nadcházejících měsíců?
„Doufám, že se nám všem společnými silami povede prosadit
změny zákonů tak, jak je navrhuje Věra Strnadová. Usiluje o to, aby se postupně
zavedlo titulkování veškerých pořadů ve všech televizích. To znamená až sto
procent titulkovaných pořadů i v komerčních televizích. Aby se to podařilo,
musíme všichni táhnout za jeden provaz. Když se to povede, budeme dostávat z
televize srovnatelné informace jako slyšící většinová společnost.“
Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: archiv Vlastimila Chlumského