Vlastimil: Soukromé televize povinných 15 procent otitulkovaných pořadů dodržují, ale jedná se hlavně o staré pořady, které se reprízují

kk




Bylo mu šest měsíců, když lékaři zjistili, že neslyší. Na pravém uchu naměřili doktoři ztrátu skoro sto procent, na levém kolem 96 procent.

„Přestože jsem se narodil slyšícím rodičům, vzali to, myslím, dobře. V rodině už jsme totiž měli neslyšícího. Byl to bratr mojí babičky, který ohluchl ve dvou letech po zánětu mozkových blan,“ začíná své vyprávění  31letý Vlastimil Chlumský z vesničky Podveky.

Ve dvou letech dostal první krabičkové sluchadlo a maminka se s ním učila pomocí obrázků.

Vyučování? Několik let znakovanou češtinou

Mateřskou a základní školu absolvoval v Praze v Radlicích, kdy se dříve používala znakovaná čeština.

„V šesté třídě jsme dostali neslyšícího asistenta Petra Vysučka a český jazyk jsme se díky němu a vyučující Marii Komorné začali učit jako cizí jazyk. V té doby se také postupně zavedla výuka znakového jazyka. Potom se situace změnila k lepšímu a měli jsme dobré pedagogy – mohu jmenovat třeba Radku Starou, Martu Zatloukalovou. Díky tomu jsem se zlepšil v gramatice českého jazyka.“

Ve třídě měl Vlastimil tři spolužáky z neslyšících rodin, čtyři ze slyšících rodin. „Díky spolužákům z neslyšících rodin jsme se naučili lépe znakový jazyk, který jsme se sice učili už ve školce, ale díky spolužákům jsme se v něm zdokonalili.“

Čím dál více neslyšících učitelů

Ze začátku povinné školní docházky učili v Radlicích převážně slyšící pedagogové, postupem času začali přibývat neslyšící učitelé.

Povinná školní docházka Vlastimilovi utekla jako voda a nastal čas rozhodování, kam dál. Rodiče chtěli, aby šel na zubního technika.

„Tehdy jsem měl možnost dokonce nastoupit už z 8. třídy. Ale díky tomu, že jsem měl dobré studijní výsledky a skvělou paní učitelku, která mi řekla, že bych se hodil na práci učitele, rozhodl jsem se nakonec zůstat ještě devátou třídu a potom jsem nastoupil na střední pedagogickou školu. Chtěl jsem totiž působit pro neslyšící děti jako vzor dospělého neslyšícího.“

Pro práci pedagoga má Vlastimil ty nejlepší předpoklady. Rád vzdělává děti a také jezdí roky na dětské tábory jako vedoucí.

Na Masarykově univerzitě v Brně proto vystudoval speciální pedagogiku, z tohoto studia má magisterský titul.  A během studií pracoval v kavárně U Žambocha. Následně začal pracovat v Praze v Radlicích jako pedagog.

„Po roce jsem ale odešel, protože neslyšících dětí bylo v Radlicích málo. Teď v březnu se mi podařilo najít další práci – pracuji jako lektor v organizaci Pevnost – české centrum znakového jazyka. Rád bych do budoucna dál pracoval jako lektor a také učitel. Chtěl bych také jezdit jako vedoucí na integrační tábor, kde se scházejí děti slyšící i neslyšící.“

Vzhůru do politiky

To však není rozhodně všechno. Vlastimil má v plánu pomáhat i neziskovým organizacím v prosazování práv neslyšících.

„A mé velké přání je angažovat se v politice, abych mohl bojovat za práva neslyšících.“

Vlastimil má i spoustu osobních cílů – chce cestovat a poznávat svět. „Chci poznávat kultury jiných států. Rád bych se účastnil mezinárodních konferencí a díky nim navazoval kontakty s neslyšícími z různých koutů světa. A v budoucnu bych chtěl také založit rodinu…“

www

Členem Komise skrytých titulků

Vlastimil se před osmi roky stal členem Komise skrytých titulků v ASNEP, kterou vede Věra Strnadová.

„Každý člen naší komise má svůj úkol. Já pomáhám sledovat, jak jsou pořady zpřístupňované, věnuji se kvalitě vysílací technologie a také překládám do českého znakového jazyka různá sdělení pro neslyšící,“ vysvětluje Vlastimil. „Na facebookové skupině máme už téměř 2000 členů, kteří jsou velmi aktivní, a stále se hlásí noví a noví zájemci. Z toho je vidět, jak jsou pro lidi se sluchovým postižením titulky důležité.“ 

Co je pro něj v oblasti titulkování největší problém?

Vlastimil odpovídá bez váhání: „Nevyhovující technologie. Například staré set-top boxy. Obraz a zvuk zprostředkují kvalitně, ale titulky ne. Po této stránce je nikdo před prodejem nekontroluje. Problémem je také nízký podíl titulkovaných pořadů. V komerčních televizích se stále opakují stejné seriály. Situace se během posledních let nezlepšila, spíše zhoršila…“

Vlastimil neúnavně upozorňuje (nejen na sociálních sítích) na to, že je důležité titulkovat co nejvíce pořadů.

„Je zásadní, aby měli neslyšící přístup k informacím – zejména ke zprávám. Žádná komerční televize netitulkuje zpravodajství. Také je ale důležité titulkovat různé nové filmy a seriály, aby se na ně mohli dívat i neslyšící.“

ČT titulkuje nad rámec zákona, komerční televize pokulhávají

Zatímco komerční televize jsou s titulkováním pořadů na štíru, Českou televizi chválí.

„Klobouk dolů před ČT. Opravdu se snaží vyjít vstříc lidem se sluchovým postižením. Titulkuje mezi 95-100 procenty pořadů. Když to porovnám s komerčními televizemi, tam je situace mnohem horší. Vzpomínám si třeba na televizi Barrandov, která se ze začátku snažila titulkovat víc a víc pořadů, měla jich už kolem 40 procent otitulkovaných. Ale v roce 2015 najednou přestala. Už několik let tedy netitulkuje žádné nové pořady a stále opakuje jen ty staré – a to převážně pozdě v noci. Ale zákon plní, podle něj stačí jen vysílat 15 procent starých pořadů.“ A kde je zakopán pes? Proč i komerční televize netitulkují více pořadů? Chyba je právě v nevyhovujícím zákoně, který komerční televize snadno obcházejí.

A proč komerční televize titulkují tak málo? Vlastimil v tom má jasno. „Často se mluví o tom, že je titulkování drahé. Ale tak to není. Je pravda, že veřejnoprávní televize jsou financovány státem, který titulkování podporuje. Soukromé televize stát nefinancuje, ale na druhé straně mají spoustu reklam, ze kterých získávají hodně peněz. Nejvíce mi vadí, že netitulkují zpravodajství. Na otázku, v čem je problém, vždy dostávám odpověď, že je to náročné a bylo by to drahé zařídit po technické stránce. Myslím si, že to není pravda. Soukromé televize samozřejmě povinných 15 procent otitulkovaných pořadů dodržují, ale pouze formálně, jedná se hlavně o staré pořady, které se pořád dokola reprízují…“

Nejoblíbenější pořady v komerčních televizích? Ordinace, Ulice a Modrý kód

Vlastimil se pravidelně dotazuje lidí se sluchovým handicapem, o jaké pořady mají zájem. A mezi lidmi vede Ordinace v růžové zahradě, Ulice, Modrý kód a různé kriminálky.

„Velký zájem je také o naučné dokumenty na stanici Prima Zoom, které však titulkovány nejsou a nikdy titulkovány ani nebyly…“

Beey – nová internetová televize

Zatímco s titulkováním na komerčních televizích jsou lidé se sluchovým handicapem často nespokojeni, radost jim v době koronavirové krize udělala nová internetová televize Beey. Její přínosy vidí od začátku i Vlastimil.

„Jsem vděčný nové televizi Beey.io, že pro nás titulkuje některé publicistické pořady z komerčních televizí. Díky ní dostáváme mnohem více informací než dříve.“

Titulky jen pro nedoslýchavé?

Podle Vlastimila je velkým mýtem, že o titulky mají zájem pouze lidé, kteří jsou nedoslýchaví. 

„To je velký omyl. Titulky chtějí nejen lidé nedoslýchaví, ale i neslyšící. V současné době je veliký zájem o zpřístupnění tiskových konferencí vlády. Politická prohlášení se mění ze dne na den a my se v tom musíme nějak orientovat. Občas tam titulky jsou, občas se ale stane, že se zajistí jen část tiskové konference a pak titulky zmizí. Díky televizi Beey, která nám tyto pořady dodatečně titulkuje, se ale můžeme na tiskové konference podívat.“

sss

A Vlastimilovo největší přání nadcházejících měsíců?

„Doufám, že se nám všem společnými silami povede prosadit změny zákonů tak, jak je navrhuje Věra Strnadová. Usiluje o to, aby se postupně zavedlo titulkování veškerých pořadů ve všech televizích. To znamená až sto procent titulkovaných pořadů i v komerčních televizích. Aby se to podařilo, musíme všichni táhnout za jeden provaz. Když se to povede, budeme dostávat z televize srovnatelné informace jako slyšící většinová společnost.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv Vlastimila Chlumského

 

 

 

 

Vytisknout