Anežka: Jedině upřímností si získáte důvěru neslyšících
Když se řekne Anežka Červenáková, mnoha lidem se vybaví
legenda. Symbol obětavosti. Sociální pracovnice se srdcem na dlani, velká
bojovnice za práva lidí se sluchovým postižením, pracovnice Svazu neslyšících a
nedoslýchavých a zakladatelka organizace EFETA…
Anežka se narodila před druhou světovou válkou, v roce
1925. Vyrůstala na statku v Hloubětíně, na který dodnes ráda vzpomíná.
Odmalička byla sokolka tělem i duší. A blízko měla i
k divadlu. „Strýc dělal líčení, paruky… A já jsem zase byla ochotnice. To
prostředí mi bylo blízké…“
Tatínek pracoval u dráhy, maminka byla v domácnosti.
„Uměla všechno ušít. A já jsem to vždycky odnesla,“ směje se třiadevadesátiletá
Anežka. „Aby se mohla pochlubit, tak na mě pořád něco šila.“
Rodina nikdy netrpěla nouzí, ale… „Maso bylo nedostatkové
zboží. A pamatuji si, jak jsme s maminkou čekaly na tatínka v Kyjích.
Vystupoval z vlaku. A to znamenalo jediné. Veze maso! Díky tomu, že měl
lacinou dráhu, mohl jezdit mimo Prahu ke statkářům pro maso.“
Rádio za války
poslouchala potají
Anežka navštěvovala obchodní akademii na Karlínském náměstí.
„Němčinu, kterou jsem musela studovat, neumím pořádně dodnes. Ale o to více
jsem pilovala angličtinu.“
Z dob studií v Karlíně má doteď velmi živou
vzpomínku. „Vypukla válka a s rodiči jsme poslouchali rádio. Měli jsme ho
zasazené do skříňky… Otec byl šikovný, takže zvenku rádio vypadalo
v pořádku, ale vevnitř bylo vybrané. Za války jsme totiž nemohli mít volně
přístupné vlny. Kdyby se dozvěděli, že máme ve skříňce umístěné rádio… To bylo
zakázáno pod pohrůžkou smrti!“
Po maturitě začala studovat obor Sociální zdravotní práce na
Masarykově státní sociální škole. „Založila ji Rockefellerova nadace spolu
s Alicí Masarykovou. Nadace de facto řídila osnovy i celé pojetí studia.“
Přestože byla pilná studentka, titul nezískala. „Byla válka
a Němci nás nenechali studium dokončit. Zavřeli vysoké školy. Titul inženýra
jsem pak získala až na Vysoké obchodní škole, která byla pod Vinohradskou
nemocnicí.“
Papírky
s anglickými slovíčky? Všude
Anežka je i ve svém věku neuvěřitelně čiperná. A nedávno
měla se svými dětmi velkou sešlost, na které všichni mluvili anglicky.
„Angličtinu jsem se za komunistů učila sama. Všude po bytě jsem si lepila
papírky s anglickými slovíčky. Byly po celém bytě – od kuchyně až po
záchod. Manžel se mě pořád ptal, proč se to učím. A že mi to prý k ničemu
nebude, když jsou zavřené hranice, že se nikam nedostaneme… Ale já jsem se
nedala. Pořád jsem tajně doufala, že se hranice jednou otevřou a bude se mi to
hodit. A opravdu!“ usmívá se Anežka.
Na rozhovoru je se mnou i tlumočnice Monika Boháčková, pro
kterou byla Anežka celý život inspirací a hnacím motorem. „Anežka mě v životě
hodně ovlivnila. Přestože jsem vnitřně cítila, že si chci dodělat maturitu a
studovat vysokou školu, bez Anežky bych se k tomu asi nikdy neodhodlala…“
Když Monika vypráví, jak vystudovala na bakaláře – obor
speciální pedagogika, Anežce září oči. „Jsem na tebe Moničko tak hrdá! A co
magisterské studium? Půjdeš do toho?“
„To asi ne… Je více faktorů, proč už bych to asi nedala…
Stres, angličtina, čas… Ale i tak jsem šťastná, že mám toho bakaláře… Když jsme
se spolu potkaly ve Svazu neslyšících a nedoslýchavých v ČR
v devadesátých letech, neměla jsem ani maturitu. A vy jste byla tím
impulzem jít studovat. Vy jste mi dodávala odvahu, vy jste byla ten emoční
náboj, který jsem potřebovala…“
Když tlumočnice Monika mluví, dívá se na Anežku. Něžně,
s láskou, s velkou pokorou. A Anežka ji hladí po ruce…
Neslyšící se dostali
ke mně
Když se ptám Anežky, jak se dostala k lidem se sluchovým
handicapem, zamyslí se. „Oni se dostali ke mně…“ usmívá se.
Po studiu sociální práce její první profesní kroky vedly
právě do Svazu. „Vždycky jsem chtěla dělat něco, co má smysl. Co pomůže
konkrétním lidem. Ne psát projekty pro projekty. Proto jsem ve Svazu zavedla
kurzy pro slyšící rodiče, kterým se narodilo neslyšící dítě. Dělala jsem
týdenní pobyty, kterých se zúčastňovali právě rodiče s dětmi, ale i
studenti, kteří se starali o děti, aby měly program. A rodiče mezitím absolvovali
různé přednášky od odborníků – například logopedů nebo foniatrů.“
Po revoluci Anežka psala projekty. A zaměřovala se i na ty
individuální. „Sháněla jsem asistenci pro rodiny, v mém hledáčku bylo vždy
pomoci konkrétním lidem.“
Monika přikyvuje a dodává: „Anežka byla tak úžasná, že
kolikrát napsala projekt, všechno sama zařídila, věděla, že třeba tu rodinu
tlačí čas, takže o projektu pomalu ani nikdo nevěděl… Všechno oběhala, pak
přišly peníze na Svaz… Anežka neztrácela čas. To, co by dělalo několik lidí
měsíce, Anežka zvládla sama daleko rychleji.“
Když byly potřeba
peníze pro neslyšící, šla jsem klidně za ministrem
Anežka se začne smát při vzpomínce, jak byla průbojná.
„Kdekdo si sedl z lidí na vyšších pozicích na zadek. Já ne. Když šlo o
peníze pro potřebné, nevadilo mi jít ani za ministrem. Věděla jsem, o čem
mluvím, věděla jsem, jak to pomůže těm rodinám. Tak nebylo o čem diskutovat.“
Díky houževnatosti a velkému srdci Anežka pravidelně
pomáhala rodinám získávat peníze na psychorehabilitační pobyty, ale i sluchadla.
„Celý život jsem dělala vše tak, jak jsem měla pocit, že je
to správné. Šlo mi o blaho těch druhých. A přiznávám, byla jsem neústupná. Když
jsem někdy při získávání peněz neuspěla a úředníci mě vyhodili dveřmi, já za
nimi vlezla oknem,“ směje se Anežka.
Ne všichni však byli z její aktivity nadšení. Zatímco
rodiny dětí se sluchovým handicapem ji milovaly, pro některé – dnes již bývalé
funkcionáře Svazu – byla trnem v oku.
„Když boje ve Svazu trvaly delší dobu, naštvala jsem se a
založila organizaci EFETA. A v ní jsem pokračovala v tom, co jsem
dělala ve Svazu. Kousek od Rajské zahrady bylo střední odborné učiliště, kde se
učni učili vařit. Právě tam jsem našla útočiště pro rodiče s dětmi, kteří
tam jezdili na pětidenní pobyty.“
Když se otevřely
hranice, doma ji nikdo neudržel
Organizovala pobyty pro rodiče s dětmi, ale sama nikam
nemohla. „Do roku 1989 jsem byla pronásledována režimem. Měla jsem škraloup,
neboť můj tchán emigroval do Kanady… Když se pak otevřely hranice, byla jsem
šťastná! Sbalila jsem si kufr a jela jsem do světa.“
Mexiko, USA, Filipíny či Kanada. Otevřel se jí svět a ona
toho beze zbytku využila. „Najednou jsem sama ani nechtěla věřit, že je to tu.
Je tu svoboda! Otevřely se hranice a mě doma nikdo neudržel.“
Foto: Anežka Červenáková s tlumočnicí Monikou Boháčkovou.
Celý život zasvětila sluchově handicapovaným. Díky své
dobrosrdečnosti si získala jejich důvěru. „Oni poznají, jak to myslíte. Oni vás
potřebují, ale vy nesmíte dávat moc najevo, že bez vás nemohou žít. Jedině
upřímností si získáte důvěru neslyšících. Ta náklonnost ale byla vzájemná. Ani
jsem nepřemýšlela o tom, že jim pomáhám. Bylo to přirozené.“
Po více jak hodině se s tlumočnicí Monikou zvedáme a
loučíme se s Anežkou. A Monika cestou shrnuje Anežky život. „Všechno
dělala srdcem, bylo jí jedno, jestli z toho bude mít někdy nějaký užitek…“
Kéž by takových lidí bylo i v dnešní době více…
Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ