Anežka: Jedině upřímností si získáte důvěru neslyšících

a

Když se řekne Anežka Červenáková, mnoha lidem se vybaví legenda. Symbol obětavosti. Sociální pracovnice se srdcem na dlani, velká bojovnice za práva lidí se sluchovým postižením, pracovnice Svazu neslyšících a nedoslýchavých a zakladatelka organizace EFETA…

Anežka se narodila před druhou světovou válkou, v roce 1925. Vyrůstala na statku v Hloubětíně, na který dodnes ráda vzpomíná.

Odmalička byla sokolka tělem i duší. A blízko měla i k divadlu. „Strýc dělal líčení, paruky… A já jsem zase byla ochotnice. To prostředí mi bylo blízké…“

Tatínek pracoval u dráhy, maminka byla v domácnosti. „Uměla všechno ušít. A já jsem to vždycky odnesla,“ směje se třiadevadesátiletá Anežka. „Aby se mohla pochlubit, tak na mě pořád něco šila.“

Rodina nikdy netrpěla nouzí, ale… „Maso bylo nedostatkové zboží. A pamatuji si, jak jsme s maminkou čekaly na tatínka v Kyjích. Vystupoval z vlaku. A to znamenalo jediné. Veze maso! Díky tomu, že měl lacinou dráhu, mohl jezdit mimo Prahu ke statkářům pro maso.“

Rádio za války poslouchala potají

Anežka navštěvovala obchodní akademii na Karlínském náměstí. „Němčinu, kterou jsem musela studovat, neumím pořádně dodnes. Ale o to více jsem pilovala angličtinu.“

Z dob studií v Karlíně má doteď velmi živou vzpomínku. „Vypukla válka a s rodiči jsme poslouchali rádio. Měli jsme ho zasazené do skříňky… Otec byl šikovný, takže zvenku rádio vypadalo v pořádku, ale vevnitř bylo vybrané. Za války jsme totiž nemohli mít volně přístupné vlny. Kdyby se dozvěděli, že máme ve skříňce umístěné rádio… To bylo zakázáno pod pohrůžkou smrti!“

Po maturitě začala studovat obor Sociální zdravotní práce na Masarykově státní sociální škole. „Založila ji Rockefellerova nadace spolu s Alicí Masarykovou. Nadace de facto řídila osnovy i celé pojetí studia.“

Přestože byla pilná studentka, titul nezískala. „Byla válka a Němci nás nenechali studium dokončit. Zavřeli vysoké školy. Titul inženýra jsem pak získala až na Vysoké obchodní škole, která byla pod Vinohradskou nemocnicí.“

Papírky s anglickými slovíčky? Všude

Anežka je i ve svém věku neuvěřitelně čiperná. A nedávno měla se svými dětmi velkou sešlost, na které všichni mluvili anglicky. „Angličtinu jsem se za komunistů učila sama. Všude po bytě jsem si lepila papírky s anglickými slovíčky. Byly po celém bytě – od kuchyně až po záchod. Manžel se mě pořád ptal, proč se to učím. A že mi to prý k ničemu nebude, když jsou zavřené hranice, že se nikam nedostaneme… Ale já jsem se nedala. Pořád jsem tajně doufala, že se hranice jednou otevřou a bude se mi to hodit. A opravdu!“ usmívá se Anežka.

Na rozhovoru je se mnou i tlumočnice Monika Boháčková, pro kterou byla Anežka celý život inspirací a hnacím motorem. „Anežka mě v životě hodně ovlivnila. Přestože jsem vnitřně cítila, že si chci dodělat maturitu a studovat vysokou školu, bez Anežky bych se k tomu asi nikdy neodhodlala…“

Když Monika vypráví, jak vystudovala na bakaláře – obor speciální pedagogika, Anežce září oči. „Jsem na tebe Moničko tak hrdá! A co magisterské studium? Půjdeš do toho?“

„To asi ne… Je více faktorů, proč už bych to asi nedala… Stres, angličtina, čas… Ale i tak jsem šťastná, že mám toho bakaláře… Když jsme se spolu potkaly ve Svazu neslyšících a nedoslýchavých v ČR v devadesátých letech, neměla jsem ani maturitu. A vy jste byla tím impulzem jít studovat. Vy jste mi dodávala odvahu, vy jste byla ten emoční náboj, který jsem potřebovala…“

Když tlumočnice Monika mluví, dívá se na Anežku. Něžně, s láskou, s velkou pokorou. A Anežka ji hladí po ruce…

f

Neslyšící se dostali ke mně

Když se ptám Anežky, jak se dostala k lidem se sluchovým handicapem, zamyslí se. „Oni se dostali ke mně…“ usmívá se.

Po studiu sociální práce její první profesní kroky vedly právě do Svazu. „Vždycky jsem chtěla dělat něco, co má smysl. Co pomůže konkrétním lidem. Ne psát projekty pro projekty. Proto jsem ve Svazu zavedla kurzy pro slyšící rodiče, kterým se narodilo neslyšící dítě. Dělala jsem týdenní pobyty, kterých se zúčastňovali právě rodiče s dětmi, ale i studenti, kteří se starali o děti, aby měly program. A rodiče mezitím absolvovali různé přednášky od odborníků – například logopedů nebo foniatrů.“

Po revoluci Anežka psala projekty. A zaměřovala se i na ty individuální. „Sháněla jsem asistenci pro rodiny, v mém hledáčku bylo vždy pomoci konkrétním lidem.“

Monika přikyvuje a dodává: „Anežka byla tak úžasná, že kolikrát napsala projekt, všechno sama zařídila, věděla, že třeba tu rodinu tlačí čas, takže o projektu pomalu ani nikdo nevěděl… Všechno oběhala, pak přišly peníze na Svaz… Anežka neztrácela čas. To, co by dělalo několik lidí měsíce, Anežka zvládla sama daleko rychleji.“

Když byly potřeba peníze pro neslyšící, šla jsem klidně za ministrem

Anežka se začne smát při vzpomínce, jak byla průbojná. „Kdekdo si sedl z lidí na vyšších pozicích na zadek. Já ne. Když šlo o peníze pro potřebné, nevadilo mi jít ani za ministrem. Věděla jsem, o čem mluvím, věděla jsem, jak to pomůže těm rodinám. Tak nebylo o čem diskutovat.“

Díky houževnatosti a velkému srdci Anežka pravidelně pomáhala rodinám získávat peníze na psychorehabilitační pobyty, ale i sluchadla.

„Celý život jsem dělala vše tak, jak jsem měla pocit, že je to správné. Šlo mi o blaho těch druhých. A přiznávám, byla jsem neústupná. Když jsem někdy při získávání peněz neuspěla a úředníci mě vyhodili dveřmi, já za nimi vlezla oknem,“ směje se Anežka.

Ne všichni však byli z její aktivity nadšení. Zatímco rodiny dětí se sluchovým handicapem ji milovaly, pro některé – dnes již bývalé funkcionáře Svazu – byla trnem v oku.

„Když boje ve Svazu trvaly delší dobu, naštvala jsem se a založila organizaci EFETA. A v ní jsem pokračovala v tom, co jsem dělala ve Svazu. Kousek od Rajské zahrady bylo střední odborné učiliště, kde se učni učili vařit. Právě tam jsem našla útočiště pro rodiče s dětmi, kteří tam jezdili na pětidenní pobyty.“

Když se otevřely hranice, doma ji nikdo neudržel

Organizovala pobyty pro rodiče s dětmi, ale sama nikam nemohla. „Do roku 1989 jsem byla pronásledována režimem. Měla jsem škraloup, neboť můj tchán emigroval do Kanady… Když se pak otevřely hranice, byla jsem šťastná! Sbalila jsem si kufr a jela jsem do světa.“

Mexiko, USA, Filipíny či Kanada. Otevřel se jí svět a ona toho beze zbytku využila. „Najednou jsem sama ani nechtěla věřit, že je to tu. Je tu svoboda! Otevřely se hranice a mě doma nikdo neudržel.“

y

Foto: Anežka Červenáková s tlumočnicí Monikou Boháčkovou.

Celý život zasvětila sluchově handicapovaným. Díky své dobrosrdečnosti si získala jejich důvěru. „Oni poznají, jak to myslíte. Oni vás potřebují, ale vy nesmíte dávat moc najevo, že bez vás nemohou žít. Jedině upřímností si získáte důvěru neslyšících. Ta náklonnost ale byla vzájemná. Ani jsem nepřemýšlela o tom, že jim pomáhám. Bylo to přirozené.“

Po více jak hodině se s tlumočnicí Monikou zvedáme a loučíme se s Anežkou. A Monika cestou shrnuje Anežky život. „Všechno dělala srdcem, bylo jí jedno, jestli z toho bude mít někdy nějaký užitek…“

Kéž by takových lidí bylo i v dnešní době více…

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ
Vytisknout