Bára: Jakmile jsem začala v karate vyhrávat, zakázali mi používat sluchadla

nn

Byl jí rok a půl, když její rodiče začali mít podezření, že něco není v pořádku. „Bára nereagovala standardně na některé věci. Když jsme na to upozorňovali lékaře, všude nás vyhnali s tím, že jsme hysteričtí. Když už se ale ani ve dvou letech nerozvíjela řeč, tak mi to bylo opravdu hodně divné,“ vrací se zpátky v čase Veronika Lapešová Vachoutová, maminka dvanáctileté neslyšící Báry z Písku.

A pro ilustraci popisuje, jak spolu například seděli společně u televize a dívali se na pohádku. „Pak jsme vypnuli zvuk, ale ona dál seděla, jako když se nic neděje…  Koukala dál na obrazovku… Normální reakce ale je, že děti křičí, že chtějí slyšet pohádku…“

V té době Veronika dostala tip na dobrou logopedku v Českých Budějovicích. „A ta nám jen potvrdila to, co jsme si mysleli…“

Do té doby to u lékařů vypadalo následovně: Báře obvodní i ORL lékařka něčím zachrastily a ona se otočila. „Ale nebylo to tím, že by slyšela. Bára prostě viděla, že s něčím manipulují, proto se otočila. Byla zvědavá. A my jsme pak s manželem vypadali hloupě, že si vymýšlíme,“ směje se Veronika.

Když je tedy logopedka utvrdila v tom, že mají pravdu, kontaktovali doktora Myšku z foniatrie v Motole. „Pozvali si nás za dva měsíce a řekli nám, že Bára neslyší.“

Od narození byla neslyšící, ale až ve 2,5 letech dostala sluchadla. Jaká byla ztráta sluchu? Na levém uchu sto procent, na pravém devadesát.

Veronika s manželem samozřejmě pátrali, jak se stala Bára neslyšící. Žádný zánět mozkových blan, záněty středního ucha ani úraz hlavy. „Na vině je bílkovina Connexin 26. S manželem jsme oba nositeli tohoto genu.“

Milionová učitelka

Do školky Bára nastoupila mezi slyšící děti. „Měli jsme štěstí na milionovou paní učitelku. Byla vážně úžasná. Sehnala si sama od sebe knížky o sluchové vadě. Byla ukázkovým příkladem toho, jak by to mělo v českém školství vypadat.“

I na základní škole se Bára setkala s vlídným přístupem. „Když třeba o češtině paní učitelka diktuje diktát, stojí celou dobu u mé lavice v první řadě,“ pochvaluje si Bára.

„A co třeba hudebka? Musíš zpívat?“ zajímá mě.

„Musím,“ odpovídá Bára.

„A slyšíš se? Jak ti to zní?“

„No hrozně,“ směje se.

Veronika se zarazí. „Je fakt, že má Bára individuální vzdělávací plán. Ale když o tom přemýšlím, o hudebce tam není ani čárka,“ směje se Veronika.

Když se dostaneme na angličtinu, Veronika si pochvaluje, že jde Báře překvapivě skvěle. „Přitom jsme se toho báli, protože s češtinou Bára ze začátku bojovala. Některé neznělé hlásky zkrátka neslyšela, dysgramatismy používá doteď. Od té doby, co ale začala víc číst, je znát pokrok.“

S Bárou a Veronikou sedíme v parku na Karlínském náměstí. Na Báru dopadají paprsky jarního slunce. A v jednu chvíli, když se otáčí k mamince, vidím, jak se jí v pravém uchu zalesknou kapičky ve sluchadle.

„Jo, to se v hadičce sráží voda. To se musí vysoušet,“ vysvětluje Veronika.

„A jak o to pečuješ?“ ptám se Báry.

„Noooo…“ Bára se začervená a začne se smát. „Mohlo by to být lepší,“ zpytuje svědomí.

Přestože má na levém uchu stoprocentní ztrátu, lékaři chtějí, aby Bára nosila sluchadla i tam. „Prý stačí, když to sluchadlo zachytí alespoň nějaký zvuk. Stimuluje to mozek i tak… Ale Barča to stejně šulí,“ směje se Veronika.

Co čtrnáct dní musí Bára do sluchadel vyměňovat baterky. „Když sluchadlo začne pípat, je to signál, že se vybíjí. A musím si je vyměnit,“ vysvětluje Bára.

Jak drahá záležitost to je?

„Baterky se snažíme shánět hlavně na internetu, kde jsou levnější. Balíček vyjde na několik set korun, ale baterek je tam dost,“ popisuje Veronika. A vypráví, jak má Bára na sluchadla celou sadu s různými doplňky.

„A co v té taštičce máš?“ zajímá mě.

„No to už si ani nepamatuji. To už je hooodně dávno, co jsem ji měla v ruce,“ směje se Bára.

Karate? Klidně

Přestože je Bára teprve v šesté třídě, má o střední škole už naprosto jasné představy. „V Českých Budějovicích je sportovní gympl. A dokonce tam minulý rok otevřeli třídu se zaměřením na karate.“

Ano, je to tak. Bára, ta drobná dívka, která působí jako panenka, už od třetí třídy chodí na karate. Dostala se na něj přes mamky kamarádku. „Její syn dělal karate a zeptal se mě, jestli to chci také zkusit. Moc jsem nevěděla, o co jde, a tak jsem řekla, že klidně,“ směje se Bára.

A Veronika dodává: „Zatímco Báry vrstevníci začínali i před šestými narozeninami, Bára měla minimálně tři roky skluz. Přesto to rychle dohnala.“

Bára soutěžila od začátku ve dvou disciplínách – kumite a kata. „Kumite je souboj se soupeřem, kdežto kata je imaginární souboj, kde hraje roli technika,“ vysvětluje Bára.

Kumite versus kata

Přestože to oplakala, disciplíny kumite se po loňském Mistrovství České republiky v karate vzdala. „V kumite jsme narazili na Bářin handicap. Závodníci na sobě totiž nesmí mít pomůcky, které nejsou schválené Světovou federací karate. Ono je to i o soutěživosti – nerovnosti. Dokud byla Bára malá a nenápadná, nikomu nevadilo, že nosí sluchadla. Ale ve chvíli, kdy začala vyhrávat, začali si toho všímat a poukazovali na to, že má sluchadlo…“

Bára jen rezignovaně přikyvuje. „Jakmile jsem začala v karate vyhrávat, zakázali mi používat sluchadla."

Když to poslouchám, přijde mi naprosto neuvěřitelné, že rozhodčí Báře zakáží pomůcku, která jí kompenzuje jeden z nejdůležitějších lidských smyslů. Sluch.

„V kumite se ukázalo, že je to bez sluchadla opravdu velký problém. Bez sluchadla Bára ztrácí orientaci v prostoru, narušuje se jí rovnovážné ústrojí v mozku, neslyší trenéra, který během souboje dává pokyny… Když pak Bára už i brečela, tak jsme se na to radši vykašlali.“

Bára smutně pokyvuje hlavou. „Bez sluchadla jsem byla ztracená. Necítila jsem trenéra za zády, najednou jsem nevěděla, kam se dřív koukat. Jestli se v té rychlosti snažit odezřít trenéra, nebo si hlídat čas, koukat na rozhodčího, na soupeře… Ukázalo se, že bez sluchu to fakt nejde.“

Jediná neslyšící karatistka v ČR

Přemýšlela Veronika, že by napsala na Světovou federaci karate? „Proces schvalování je tak náročný, že si myslím, že by kvůli jednomu zápasníkovi těžko měli vůli něco změnit… Bára je jediná neslyšící karatistka v České republice. A i jedna z mála v Evropě. Zatím víme už jen o jednom závodníkovi ze severských zemí a jednom z Kazachstánu. Ale ten měl malinkatá sluchadla, takže měl asi ztrátu sluchu jen minimální.“

Před pár měsíci se změnil šéf rozhodčích. A tuto změnu pocítila už i Bára. „Jako první se zasloužil o to, že se rozhodčí začali snažit více respektovat Báru, snaží se s ní více komunikovat, aby mohla odezírat… Jsme vděčni za tento vstřícný přístup,“ říká Veronika.

Přestože už sluchadla na závodech nesmí mít, Bára slaví úspěchy i tak. Ve druhé disciplíně kata. „Můj první zahraniční prestižní mezinárodní závod Arawaza Cup 2018 v Německu dopadl skoro nečekaně – vítězstvím v kategorii kata U12,“ vypráví s nadšením Bára.

Po dalších úspěšných závodech získala titul Vicemistryně ČR v kategorii kata U14 a pár dní nato obsadila ve stejné kategorii 7. místo ve Světové lize karate Youth League pod záštitou Světové federace karate v konkurenci 69 závodnic ze 25 zemí světa.

Nejkrásnější dárek k Bářiným 13. narozeninám, které bude mít 27. dubna, však přišel před pár dny. „Barča bude v listopadu za Českou republiku startovat na 1. juniorském Mistrovství Evropy v karate pro neslyšící v Turecku! I když ještě nesplňuje věkový limit, tak jí Český svaz neslyšících vyjednal výjimku,“ vypráví nadšeně Veronika.

mmm

Sluchadla za šedesát tisíc

Veronika s manželem hodně přemýšleli i o možnosti kochleárního implantátu. „To jsme ale nakonec zavrhli, protože by to Barče už znemožnilo úplně startovat na závodech. Kochleár, to už je něco napevno… A kdyby s tím spadla třeba na zem… Pořád tedy věříme, že když jde vývoj tak rychle kupředu a na sluchadlech ještě prospívá dobře, třeba za deset let bude mít možnost nosit ještě něco daleko lepšího. A ona sama bude mít možnost si to rozhodnout. Teď je na hraně, kdy jí ještě sluchadla dostačují, takže by asi ani nárok na kochleární implantát neměla. Zatím jí tedy stačí sluchadla. Má ty úplně nejvýkonnější. Jedno stálo třicet tisíc a zhruba šestinu nám zaplatila pojišťovna.“

Veronika s manželem zvažovali i možnost, že by zažádali o příspěvek na sluchadla přes nadace. „Ale to je běh na dlouhou trať. Báře sluchadla vydržela dlouho, přesluhovala. Teď má teprve druhá… A když ta první odešla, potřebovaly jsme to řešit hned. Ale nadace sluchadla bohužel neproplácejí zpětně…“

Chceme jí umožnit užívat si jako vrstevníci

Bára by mohla mít samozřejmě levnější sluchadla. „To by ale nemohla poslouchat hudbu, telefonovat… Tato nejmodernější sluchadla jí toto všechno umožňují. Chtěli jsme tedy Barče dát to nejlepší, co jí bude kompenzovat sluchovou vadu, aby si mohla užívat podobně jako vrstevníci,“ vysvětluje Veronika.

K telefonování Bára využívá Rogera. „Je to takové pero, které umožňuje propojení například i s televizí. Zvuk mi jde přímo do sluchadel. A stejné je to i s hudbou. I v rušném prostředí mi to přináší do ucha mluvenou řeč.“

Tichá voda břehy mele…

Zatímco během rozhovoru mluví Bára velmi klidně, potichu, jakmile si stoupne na žíněnku, je z ní jiný člověk.

„Překvapuješ tím své soupeře?“ zajímá mě.

„Ano, všichni ve mně vidí tu plachou panenku. Baví mě sledovat, jak jsou z toho pak lidé překvapení, že se proměním v někoho úplně jiného. Baví mě překonávat sama sebe, baví mě postavit se slyšícím, přestože je to často kvůli mému handicapu nerovný souboj…“

Veronika přikyvuje. „Barča má samozřejmě radost z každého vyhraného zápasu. Ale vidím na ní – oproti zdravým dětem – že je tak trochu salámista. Když ostatní prohrají, pláčou… Když je Bára druhá, řekne, že je to dobrý… Někdy si myslím, že je to až na škodu, že v sobě nemá více soutěživosti… Na druhou stranu – asi je dobře, že to tak nehrotí. Ono to velké chtění – vyhrát za každou cenu – asi také není dobré. A vždy mě pak jako maminku hřeje u srdce, když vidím, jaký má Barča vztah se soupeřkami, jak je kolikrát utěšuje…“

Bára se usmívá. „Jsem ráda, že mě mamka do ničeho netlačí. Chci vyhrávat sama pro sebe. Ne pro někoho jiného.“

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ

 

Vytisknout