Docent Mojmír Lejska: Skupině Kabát jsme udělali speciální chrániče do uší

vvv

Když končil vysokou školu, řekl si, že nechce dělat tři věci. Dělat stejné věci jako jeho otec, být na klinice v Brně a dělat v rámci medicíny velký obor.  Jak asi tušíte, dopadlo to přesně naopak. Šel ve stopách otce, v Brně si založil kliniku a stal se z něj nejlepší audiolog v České republice. Ano, řeč je o docentu Mojmíru Lejskovi.

„Že se stanu lékařem, to bylo všem jasné, protože můj otec byl rovněž lékař. Ale že budu dělat obor zabývající se sluchem, to byla souhra náhod.“

Specializoval se hned v roce 1979. „Dříve lékaři získali pracovní místo tak, že museli napsat do různých nemocnic. A nikdo neměl jisté, kam ho vezmou. Já jsem obepisoval nemocnice na jižní Moravě, kde jsem bydlel. A odpověděli mi jen z Uherského Hradiště s tím, že mají místo pouze na ušním. Přestože jsem to nechtěl dělat, místo jsem vzal.“

Hned od začátku směřoval k audiologii. Oboru, který se zabývá korekcí poruch sluchu. Hned dva roky nato se stal městským audiologem pro celé Brno. A po roce 1989 už věděl, že chce pracovat sám na sebe.

Otevřel si AUDIO-Fon Centr.

„Pracoviště, ve kterém teď děláme rozhovor, se začalo jako první v republice zabývat audiologií naplno. Do té doby nikoho nenapadlo, že by takové pracoviště mohlo vzniknout a dlouhodobě fungovat.“

Vůdčí pracoviště pro celou republiku

Roky šel ve šlépějích svého otce, slavného otorinolaryngologa. Díky němu měl přístup do zákulisí v celé republice. Ale sám ho nakonec svým věhlasem předčil.

Sázka na audiologii se ukázala jako správná. „Všichni po celé republice dělali audiologii. Ale jen jako doplňkovou činnost. Nikdo ji nerozvedl do těch nejmenších zákoutí jako my v Brně. Dokonce bych řekl, že taková audiologie, jako je na tomto pracovišti, není stále nikde v republice. Jsme vůdčí pracoviště pro učení audiologie pro celou republiku.“

Do AUDIO-Fon Centr. se jezdí učit sestřičky i lékaři z celé republiky. A pro doktory je docent Lejska hlavním školitelem postgraduálního vzdělávání v audiologii.

Pacienty má docent Lejska převážně z Brna. „Není nutné, aby k nám jezdili z Prahy, pokud to jsou obvyklí pacienti. U nich nejsou problémy. Takových je 99 procent. Ale pak tu máme jedno procento, kde jsou různé komplikace, které zde umíme řešit. A to jsou pak lidé z celé republiky.“

Jedním z prvních pacientů v AUDIO-Fon Centr. před pětadvaceti lety byl roční chlapec s meningitidou. „Volali mě na infekční kliniku v Brně. I když se chlapec narodil jako slyšící, vlivem nemoci se u něj projevila velmi těžká sluchová vada. Tím, že se k nám dostal hned do péče a začal nosit sluchadla, dnes žije normálně jako zdravý člověk. Chodil do normální školy, skvěle mluví, pracuje. Dělá všechno jako vrstevníci, jen musí nosit sluchadla. Přestože je velmi těžce oboustranně sluchově postižený, díky tomu, že do roka vzniklo centrum řeči v mozku, dnes může fungovat normálně.“

Vlčí dítě z Brna

V devadesátých letech se k němu dostal naopak extrém – slyšící dítě, kterému se přezdívalo „Vlčí dítě z Brna“. „Dostalo se ke mně dítě, které mělo nastoupit do první třídy, ale nenastoupilo. Pocházelo z romské komunity, kde byli sluchově postižení rodiče – a nejen oni, ale postižení se dědilo z generace na generaci, měli několik těžce sluchově postižených dětí. Rodiče byli analfabeti, s dětmi mluvili zvláštní ochuzenou – v té době ještě – znakovou řečí. Dítěti, které se ke mně dostalo, bylo sedm let. Zjistili jsme, že chlapec normálně slyší, ale tím, že s ním nikdy nikdo nemluvil, nerozvinula se u něj řeč. A v sedmi letech se už žádná nová informace do mozku nemohla dostat. Řečové centrum už bylo pro nové podněty uzavřené.“

Tento chlapec měl dvouletého brášku, který též slyšel. A s řečí – díky péči logopedů – na tom je dnes docela dobře.

Když neslyšící mluví a slyšící nemluví…

„Dnes už se ví, že se kolem třetího čtvrtého roku musí všechno stihnout v mozku zorganizovat. Mozek musí dostat signál, že tato informace je zraková, další sluchová či čichová… Mozek se musí naučit informace rozlišovat podle jejich původu. To vše do tří až čtyř let věku a již nikdy později. A jak se to mozek nenaučí včas, po celý další život jsou všechny informace ztraceny. Řeč už se dítě nenaučí.“

Když docent Lejska vidí můj překvapený výraz, pokračuje v dalším příkladu. „Dříve se říkalo, že vlčí děti jsou pouze někde v Indii v pralese… A že snad není ani možné, aby se to stalo v nějaké civilizované zemi… Ale jak vidíte, stalo se to i u nás v devadesátých letech… Takže přestože jsou dnes ti dva kluci – ten se sluchadly a ten slyšící – stejně staří – ten, co téměř neslyší, skvěle mluví, ale zato ten, který skvěle slyší, nemluví…“

Sluchadlo versus kochleární implantát

Docent Lejska zdůrazňuje, že přestože jde technika dopředu mílovými kroky a sluchadla umí čím dál více věcí, jednu věc – tu nejpodstatnější – stále neumí. Neumí vrátit sluch.

„Sluchadla přenášejí zvuk na základě periferní stimulace zvenku do ucha. A další pomůcka ke korekci sluchu – kochleární implantát – funguje zase na úplně jiném principu. Tam jde o elektrické dráždění sluchového nervu, které vede do stejné oblasti jako je řeč. Vytvoří si tam jiný typ toho centra, které reaguje ne na sluchové, ale elektrické podněty. A vzhledem k tomu, že se to vytvoří na stejném místě se stejnými podmínkami, má ten člověk často velmi podobný vjem.“

Docent Lejska používá během našeho rozhovoru hodně příměrů, aby co nejjednodušším způsobem ukázal, jak mozek funguje.

Aerace mozkové kůry

„Člověk se rodí – na rozdíl od zvířat – s úplně prázdným mozkem.  Představte si to jako široké lány. Každá funkce lidského těla si musí v kůře mozkové udělat zahradu s velikým plotem, který ji odděluje od jiných funkcí. Musíme říct mozku, toto je zahrada, kde vnímáš sluchové informace, tady zase čichové… Mozek si takovou oblast natrvalo rezervuje pro tu kterou funkci – říká se tomu aerace mozkové kůry. Jestliže pak nedojde k periferní stimulaci, okolní zahrádky se rozšíří. A ta sluchová tam už nikdy nebude…“

Docent Lejska zmiňuje, že mezi širokou veřejností často panuje mýtus, že když dáme malému dítěti sluchadlo nebo kochleární implantát, hned začne mluvit. „Nemůžeme očekávat, že by s námi okamžitě začalo komunikovat. Ale jakýkoli zvuk, který projde systémem sluchadlo, ucho, sluchový nerv a centrum řeči, začne vytvářet tu zahrádku. Pokud opravdu začne, je to vítězství. A je nakonec jedno, jestli pomocí sluchadla, nebo kochleárního implantátu…“

V pěti letech na ORL

Velký boom v médiích způsobila na začátku letošního roku zpráva, že budou zdravotní pojišťovny nově hradit odborné vyšetření sluchu u pětiletých dětí. Ministerstvo zdravotnictví si od toho slibuje, že se díky lékařům ORL zachytí včas předškoláci, kteří by ve škole jinak mohli mít kvůli nezjištěné sluchové vadě problémy s učením.

Jak velký přínos vidí docent Lejska? „Zaznamenal jsem to v médiích. Ale upřímně – je potřeba si říci, že dítě, které je v pěti letech již připravené do školy, nemůže mít těžké postižení sluchu. Tak to je. Podle mě tedy nezjistíme žádné nové významné skutečnosti. Jedná se pouze o zjištění, zda dítě v předškolním věku má či nemá dostatečný sluch na přechod do školních lavic.  Těžce sluchově postižené děti jsme vždy poznali – ať už se dělal screening nebo ne. V naší republice je povinný screening všech novorozených dětí. Vážné postižení sluchu je potřeba zachytit u dětí ideálně do jednoho roku věku. Ano, může se stát, že dítě ohluchne třeba v pěti letech. Ale to okamžitě poznají rodiče, ale i školka. Takže co se týče možného zvýšeného výskytu dětí se sluchovou vadou, tam se nic dramatického dít nebude.“

Znaménka si hlídá celá republika, o sluchu se tolik nemluví

Jedním dechem tedy dodává, že přestože to není převratná novinka, kvituje, že se o sluchu jako takovém díky tomu více mluví v médiích. „Vy jako mluvčí Svazu neslyšících a nedoslýchavých mi jistě dáte zapravdu, že každá zmínka o sluchu je důležitá. Sluch – na rozdíl od dalších smyslů – je bohužel stále nedostatečně medializován. Většina lidí stále neví, jak moc je sluch důležitý. Proto každá věc, která se o sluchu kdekoliv objeví, je pro nás lékaře velmi důležitá.“

Docent Lejska zmiňuje, že lidé stále podceňují důležitost sluchu. „Denně se na nás ze všech stran valí informace, jak je důležité si hlídat například kožní znaménka. Celá republika je z toho na nohou. Ale že mohu být hluchý, že by to mělo dopad na celý můj život, který by se rázem obrátil naruby, to si nikdo neuvědomuje.“

Stále stejné množství nedoslýchavých dětí

Když s docentem Lejskou probíráme, kolik se rodí ročně nedoslýchavých dětí, upozorňuje, že je to léta stejné. „Lidé si myslí, jak to v dnešní době přibývá, ale není to tak. Těžce sluchově postižených dětí se ročně rodí jedno promile a pak jsou dvě až tři promile, kterým pomáhají hned od dětství sluchadla – ročně je to 120 dětí.“

Z jeho pohledu není důležitá lehká sluchová vada, která je v rozmezí ztráty sluchu 20 až 40 decibelů. „Lehká sluchová vada je nepoznatelná. Nemá žádný význam pro funkční komunikaci. Bez dostatečného sluchu se nevyvine lidská řeč. Kromě toho platí, že těžce sluchově postižený nemůže vnímat řečové informace, protože je buď neslyší nebo slyší deformovaně. Když člověk nemá informace o okolním světě, propadá depresi. Jestliže dítě mluví a rozumí, je zdravé. Hodnotíme ho tedy podle vývoje komunikace. Pro foniatry tedy není tak důležitá míra ztráty sluchu, ale jestli dítě mluví a rozumí. Když ano, je z našeho pohledu v pořádku. I když hůře slyší. U malých dětí se tedy řeší až ztráta sluchu vyšší než 40 decibelů.“

Tisíce vyšetřených dětí

Za čtvrt století mu prošly pod rukama tisíce dětí. Společně s jejich rodiči tak prožíval tisíce životních příběhů. Když se zpětně ohlédne, udělal by někdy něco jinak?

„Asi ano. Dostal se ke mně malý dvouletý kluk, který měl meningitidu. Došlo u něj nejen k poškození sluchu, ale i k centrální změně chování. Byl velmi emočně nestabilní, agresivní, jeho mozek začal fungovat úplně jinak. Na jednom uchu měl stoprocentní ztrátu, na druhém padesátiprocentní. Mimochodem – když má zdravý člověk na jednom uchu padesátiprocentní ztrátu sluchu, může s tím úplně normálně fungovat. Ale tento kluk se choval jako těžce sluchově postižený, přestože měl jen střední sluchové postižení… Takže ano, kdybychom tenkrát tomu klukovi dali hned kochleární implantát, možná by na tom byl lépe. Ale možná by na tom byl stejně…“ říká docent Lejska, který dodává, že se tento kluk nakonec sám rozhodl v dospělosti pro implantaci.

Hluk, nikotin a léky

Co všechno poškozuje sluch? „Hluk, nikotin a léky, to jsou tři zásadní poškozovače sluchu,“ vysvětluje docent Lejska.

U hluku zmiňuje, že jakýkoli hlukový zdroj větší než 85 decibelů poškozuje sluch. „Každého to postihuje jinak. U někoho hned a tvrdě, u někoho po čase a měkce, že to dlouho ani nepoznáte. Hluk je třeba měřit například v továrnách, kde je důležité, aby byli lidé pravidelně vyšetřováni. Těžko jim můžete říci, že tam nemohou pracovat, když se tam v provozu pohybují třeba třicet let, je to jejich obživa. Cílem audiologického posouzení tedy je, zda je člověk zvukově senzitivní, a tedy je u něj pravděpodobná rapidní ztráta sluchu – takový člověk by pak v hlučném provozu neměl pracovat. On to o sobě sice neví, ale my už podle audiometrického vyšetření víme, že by takový člověk třeba za deset let přišel o sluch. Musíme ho tedy přesvědčit, aby šel pracovat jinam. Sluchové buňky jsou totiž nereparabilní – ztráta sluchové buňky je nenahraditelná.“

Druhým poškozovačem sluchu je pak nikotin, který ničí všechny terminální cévy.

A co si můžeme představit pod jedy? „Všechny léky, co do sebe cpeme. Každá tabletka má v sobě chemii. A je prokázáno, že nejvíce chemikálií do sebe dostáváme prostřednictvím léků. Proto bychom měli brát léky opravdu jen když je to potřeba.“

Streptomycin – pomáhá i ničí zároveň

Jsou ale i léky, o kterých se ví, že každý, kdo si je vezme, bude mít určitě ztrátu sluchu. A mezi ně patří streptomycin. Ano, to je ten lék, který brala i maminka Ondřeje Bastla, čtrnácté osobnosti Jsem jedno ucho. Ondřej se narodil jako slyšící, ale lék, který dostával skrze mléko, mu postupně poškodil sluchový nerv.

„Pokud jde o stavy, kdy je ohrožen život, tak se dávají mnohdy léky, které ničí sluch. Člověk tedy přežije, ale má pak například poloviční ztrátu sluchu… Je to něco za něco…“

Jak to dořekne, zazvoní telefon. „Ano, děkuji,“ odpovídá docent Lejska. „Za chvíli musím jít učit,“ obrací se ke mně.

Ještě, než se rozloučíme, v hlavě mi bleskne poslední otázka. „Existují v dnešní době vůbec koncerty, které jsou do 85 decibelů, které neničí sluch?“

„Nepochybně všechna hudební tělesa mají tuto produkci vyšší,“ odpovídá docent Lejska. „Ale je na vás, kde budete stát. Pokud budete u pódia, musíte počítat, že tam je to pro uši největší nápor. Vzhledem ke své profesi bych tedy doporučoval stát na konci sálu.“

Když hudebníci ztrácejí sluch…

A zmiňuje něco, o čem se nemluví. Když vyšetřoval sluch Brněnské filharmonii, zjistil, že všichni hudebníci mají ztrátu sluchu. „Nevzniká náhle, ale postupně, po malých schodech… Představte si, že třeba dvacet třicet let sedíte vedle hudebníků, kteří hrají na trubky, klarinety… Je tedy jasné, že všichni nakonec dojdou ke středně těžké ztrátě sluchu.“

Toho si jsou někteří hudebníci dobře vědomi. A proto se včas chrání. „Například skupině Kabát jsme udělali takové chrániče do uší. Udělali jsme jim otisky – každý má tak přesně na míru tvarovku v uších. Chrání uši, ale zároveň je částečně zvukově propustná,“ vysvětluje docent Lejska.

Muž, který je symbolem audiologie v České republice.

Muž, který pomohl tisícům dětí.

Muž, kterého život nasměroval jinam, než zamýšlel…

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ

Vytisknout