Ivan: V porovnání se slyšícími kameramany vnímám svůj sluchový handicap jako výhodu

xxx

Na pravém uchu 95, na levém 92 procent. Taková je ztráta sluchu u studenta filmové školy v Písku Ivana Crnace. „Přestože se to může zdát slyšícím možná jako neuvěřitelné, na levém uchu normálně telefonuji. Díky novým digitálním sluchadlům je to relativně v pohodě. Nezáleží totiž jen na ztrátě sluchu v číslech, ale také o jaký druh ztráty se jedná. Každý totiž slyší jinak,“ vysvětluje šestadvacetiletý Ivan.

O tom, že je nedoslýchavý, dlouho nevěděl. „Ve školce to neřešili, nevšímali si toho, máma procházela v mých čtyřech letech složitým krizovým obdobím s mým otcem. Kolem mého pátého roku jí pak na ORL řekli, že jsem hluchý.“

Na ZŠ nastoupil v Plzni pro sluchově postižené na Doubravce. „Ve třídě nás bylo vždy maximálně dvanáct. A tím, že učitelé věděli, že máme sluchový handicap, přizpůsobovali tomu výuku. Pamatuji si, že jen v dějepisu mluvila učitelka trochu potichu, ale pak jsme za ní došli a poprosili ji, jestli může mluvit trochu více nahlas a bylo to v pohodě. Vždycky je to o komunikaci. Občas stačí slyšícím jen trochu poodhalit náš svět a oni už pak ví, jak zareagovat.“

Z Plzně zamířil na střední školu pro sluchově postižené do Prahy na asistenta zubního technika do Radlic. „Tento obor mi doporučila třídní učitelka. Šel tam i můj nejlepší kamarád Lukáš. A hlavně – lákala mě možnost, že budu žít na intru, trochu dál od rodiny. Bylo to dobré rozhodnutí postavit se v šestnácti na vlastní nohy.“

Obor Ivana nadchl. Nejvíce ho bavilo modelovat. Udělal si maturitu. Ale už v tu chvíli věděl, že jeho kroky do laboratoře nepovedou…

Už v prvním ročníku na střední ho totiž nadchly tvůrčí filmové dílny MTD, které vedl vychovatel Leoš Procházka. „Jednou k nám na intr přišel Leoš a oznámil nám, že centrum Ulita spouští nový projekt pro neslyšící i nedoslýchavé děti a mládež – kurz střihová skladba a kamera, ať se přidáme. A tak to začalo. S Lukášem jsme odpoledne trávili společně spoustu času a on si vymyslel – po vzoru pana Beana – podobnou grotesku. Říkal si pan Hrášek. Točil jsem ho u jeho skečů, byla to sranda, ale zároveň jsem díky tomu všemu přičuchl k filmu.“

Později začal Ivan natáčet různé krátké filmy s neslyšícími. Na filmovém festivalu Oty Hoffmana v Ostrově nad Ohří dokonce za 48 hodin skupinka MTD vymyslela krátký film.

„V partě jsme měli zhruba dvanáct lidí, já měl na starosti nejen kameru, ale celé jsem to měl pod palcem. Scénář jsme pak vymýšleli kolektivně. Organizátorům se to tak líbilo, že náš film promítli na závěr celého festivalu a dostali jsme odměnu – tuším 1500 korun. Za to jsme si pak pořídili do naší filmové dílny v Radlicích pořádný stativ.“

A o čem byl organizátory oceněný film? „Postavili jsme to na hlavním hrdinovi, který je slyšící. V parku osloví holku, ona na něj nereaguje – on se naštve. Neví totiž, že je dívka neslyšící. Druhý den ji potká znovu na filmovém festivalu, kde si kupuje tričko a vidí, jak se dívka baví rukama s tlumočnicí. Dívka odchází, kluk se dává do řeči s tlumočnicí, která mu vysvětlí, že dívka je neslyšící a že se neslyšící spolu baví prostřednictvím znakového jazyka. Kluka zajímá, kde by se to mohl naučit. A pak je další záběr – o několik týdnů později. Kluk opět potká neslyšící dívku, ale v tu dobu už ji osloví ve znakovce, kterou se intenzivně učí. A končí to tím, jak jdou spolu do kavárny.“

Tohle byl Ivanův první velký filmový počin. A hned oceněný. A stejné to měl i s dalším. Na AntiFetFestu, který byl zaměřený na tematiku drog a násilí, s dílem Rozhodnutí, se umístil na druhém místě. V konkurenci neuvěřitelných padesáti krátkých filmů.

Na FAMU

Logickým krokem po maturitě tak pro Ivana byla přihláška na FAMU. „Přijímačky se skládaly ze tří kol, já došel až do toho posledního. Bylo to nejjednodušší kolo – ústní pohovor. Já jsem ale bohužel pohořel na dějinách filmů, o kterých jsem v té době – jako asistent zubního technika – nic nevěděl. Znal jsem tu praktickou, technickou stránku filmování, ale historie o kinematografii šla mimo mě.“

Současně s FAMU pokukoval i po filmové škole v Písku. Ta byla ovšem soukromá. „Neměl jsem peníze, máma měla sama co dělat, aby všechno poplatila…“

Vrhnul se tedy do práce. Zkoušel jednu za druhou. „Jako správný dobrodruh jsem si toho chtěl vyzkoušet co nejvíce. Pracoval jsem v ČEZu u počítače, v nemocnici na JIPce v oddělení kardiologie, kde jsem dělal sanitáře. A nejdéle – rok a půl – jsem dělal pekaře… Holt multifunkční umělec,“ směje se Ivan.

Během této doby hledání se na film ale nezanevřel. Natáčel komerční videa – promo na Facebook nebo svatební videa.

Roky si po pár korunách šetřil. „A nakonec jsem si našetřil peníze na školu v Písku. Konečně jsem si splnil sen! Díky tomu, že jsem si vydělal sám každou korunu na studium, mě to hodně nakoplo. Škola mě motivuje a vážím si toho, že tam můžu být.

Jelikož je na škole jediný nedoslýchavý, ještě před začátkem studia se šel na studijní oddělení informovat, jak to tam funguje. „Ptal jsem se, jestli mají nějakou podporu pro sluchově postižené. Řekli mi, že je zde víceméně individuální výuka a je na mně, jak si to domluvím s vyučujícími.“

Šel za všemi. A s každým se rozumně domluvil. „Jen jeden přednášel hodně potichu, to mi vadilo, většinou odezírám a zvládám to, ale toto bylo extrémní. A ještě se otáčel zády, když mluvil. Tak jsem za ním zašel a je to už v pořádku. Některé přednášky si také nahrávám. Ale abych pravdu řekl, ještě jsem si je nepřehrál,“ směje se Ivan.

dd

Musel jsem zareagovat

Vzhledem k poměrně velkému věkovému rozdílu je podle Ivana znát, že ne všichni spolužáci jsou vyspělí. „Ze začátku mě někteří dokonce provokovali a testovali, jak dalece slyším. Tak jsem musel zareagovat a důrazně jsem musel vysvětlit, že se dotyčný chová neadekvátně… A jestli to má skutečně zapotřebí…“

Možná, až si budou tyto řádky Ivanovi spolužáci číst, začervenají se. A pochopí, že Ivan musí – na rozdíl od nich – vynakládat opravdu velkou energii, aby na škole obstál. Možná, že spolužáci pochopí, že slyšet není samozřejmost…

„Samozřejmě, že je pro mě studium náročnější než pro slyšící spolužáky. I psychicky. Oni si dělají zápisky do sešitu, píší do notebooku... To já nemůžu, i kdybych chtěl. Musím se celou dobu stoprocentně soustředit na vyučujícího, musím odezírat, abych z přednášky vůbec něco měl.“

Blíž k filmu

I když se po maturitě nedostal na FAMU, nechtěl se svého snu vzdát. V té době věděl, že nemá peníze ani na filmovou školu v Písku. Tak dělal jediné, co šlo. Ve volném čase navštěvoval profesionální štáby… „I když mi bylo líto, že FAMU nevyšlo, snažil jsem se být blíž filmu, snažil jsem se nasávat tu atmosféru aspoň zpovzdálí.“

Mimochodem – když mluvíte o tom, jestli nemá jako nedoslýchavý kameraman nevýhodu oproti slyšícím, Ivan mě rychle vyvede z míry. „Barvy, světla, stíny… Když se porovnávám se slyšícími kameramany, naopak vnímám svůj sluchový handicap jako výhodu. Více se zaměřuji na obraz než na zvuk. Nerozptyluji se…“

A díky tomu dokonce v jednom celovečerním filmu objevil – ještě během natáčení – chybu. „Byl jsem tehdy zase na „kukandě“ na natáčení u jednoho známého celovečerního filmu. A v jednu chvíli jsem si všiml, že je tam něco, co tam nemá být. Tak jsem to hned oznámil. A všichni byli rádi. Tohle řeší sice skript, ale přehlédli to. Ale to se stává. Vždyť i takovému velkofilmu jako je Troja – unikl jeden „malý“ detail. Hlavní hrdina Achilles je na pláži a v pozadí proletí letadlo. A přitom v té době ještě žádná nelétala…“

Sen? Být filmový režisér a kameraman

O své profesní dráze má Ivan jasno. Chce být filmový režisér a kameraman.

„Chci dělat komerční i nekomerční videa.“ Když vidí, jak se zatvářím na slovo „komerční“, hned se zasměje.

„Jasně, takhle laici vždycky reagují. Ale abych mohl dělat nekomerční – festivalové filmy – které mám rád a u kterých divák přemýšlí – musím si na ně vydělat právě komerčními věcmi. Ty běží v multikinech, musí splňovat určité požadavky, mluví vám do toho distribuce… Existuje i další možnost, jak sehnat peníze – jsou to investoři, granty, nadace, filmové fondy atd.“

Ale podle Ivana za to stojí se „zaprodat“ i těm komerčním. „Jinak by si člověk stěží vydělal na ty nekomerční filmy. A u nich mě baví experimentovat. To u komerčních moc nejde, tam jsou dané postupy…“

Kvalitní versus nekvalitní sluchadla

Aktuálně má před sebou Ivan velkou výzvu. Chce natočit několikadílný dokument o nedoslýchavosti.„Chci nedoslýchavosti věnovat pozornost, která tomuto tématu náleží. Hodně se mluví o neslyšících, ale informace o nedoslýchavých pořád pokulhávají… Chci v dokumentu ukázat, co je to nedoslýchavost, zda nedoslýchaví přijali svůj handicap, do jakého světa – jestli mezi slyšící nebo neslyšící – spadají, jestli je také oba dva světy berou… Je tam tolik témat, která se dají rozebrat… Problém komunikace, sluchadla a lékaři, kvalitní versus nekvalitní sluchadla… Cítím, že je potřeba, aby téma nedoslýchavosti na veřejnosti více rezonovalo.“

Zlatá éra pro dokumentaristy

Podle Ivana nastala pro dokumentaristy zlatá éra. „Žijeme ve 21. století, a díky tomu máme i více cest a možností k úspěchu. Je spousta volných témat pro výrobu dokumentu.  Pokud se naše populace bude prudce zvedat nahoru, tak bude i více vynálezů, a díky tomu budou i nové nápady a podněty pro realizaci dokumentárních filmů.“

A jaké má Ivan plány na následující měsíce? „Během tohoto roku bych rád začal natáčet dokument o nedoslýchavosti. A poté i hraný film na toto téma. Nápadů je spousta, tak snad se k tomu sejdou i finance,“ doufá Ivan, jehož motto zní: Dělej, co tě baví.

„Přál bych všem lidem, aby – stejně jako já – mohli v životě skutečně dělat to, co je baví. A aby to měli zároveň i jako náplň své práce. To je podle mne životní výhra.“

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ

Vytisknout