Josef: Zahrál jsem si ve filmu Po čem muži touží

Narodil se jako slyšící. Ve třech letech ho ale začaly trápit časté záněty středního ucha. „Pamatuji si, jak mi lékaři píchali uši, tu bolest si doteď vybavuji… Pak už mi jen rodiče říkali, že na mě volali, ale já jsem se neotáčel… Bylo jim to divné, tak mě vzali k doktorům. A ti zjistili, že jsem přišel o sluch,“ vrací se zpátky v čase devětatřicetiletý Josef Žitník.

Pepa pochází z Ostravy, proto se rodiče rozhodli pro nejbližší školku i školu pro neslyšící ve Valašském Meziříčí. To, že s ním doma maminka hodně mluvila, se ukázalo jako velmi přínosné.

„Přestože byla škola i školka pro neslyšící, preferovali tam učitelé orální metodu a potlačovali znakový jazyk.“

Fyzické tresty

Co konkrétně Pepa myslí „potlačováním znakového jazyka“? „Fyzické tresty,“ říká narovinu. „Bylo to ještě před rokem 1989, takže školství vypadalo úplně jinak. Když jsme se spolužáky v hodinách znakovali, bouchali nás třeba ramínkem na oblečení, plácali bačkorami nebo nás tahali za uši.“

Po základní škole vedly Pepovy kroky do Olomouce, kde se vyučil cukrářem. V rodné Ostravě pak našel práci, po roce a půl zamířil na doporučení slyšícího kamaráda do Brna na pozici elektrotechnika. „V tomto zaměstnání pracovalo hned několik neslyšících. Byl jsem spokojený, ale po čase mi kamarád řekl, že bych měl v Praze trojnásobně vyšší platové podmínky, proto jsem se odstěhoval do metropole.“

Zakotvil mezi saláty

Začínal na Andělu v bývalém Carefouru jako cukrář, dnes ho můžete potkat v UGO Salaterii ve Vodičkově ulici, kde je už čtyři roky a vypracoval se na vedoucího směny.

„Přijímám objednávky, kontroluji věci… Taková běžná agenda,“ usmívá se Pepa.

A co zákazníci? Jsou překvapení, když zjistí, že je obsluhuje neslyšící? „Mnozí si toho ani nevšimnou… A když jim třeba nerozumím, v ten moment zavolám kolegu a oni to proberou s ním. Nebo klasicky prsty ukáží, co si dají. Na pobočce jsem jediný neslyšící, ale cítím se tam mezi kolegy skvěle. Komunikujeme mezi sebou normálně, když dojde k nedorozumění, napíšeme si na papír a je po problému.“

Přilákal Pepa ke znakovému jazyku své kolegy? „Zatím ne. Mám pocit, že na to nemají čas. Nevím, jestli by chtěli chodit někam pravidelně na kurzy. Spolu se dorozumíme, takže jim to stačí,“ vysvětluje.

Sluchadlo na uchu se stoprocentní ztrátou

Na rozhovor, který tlumočí Monika Boháčková, přichází Pepa s jedním sluchadlem. Automaticky se tedy ptám, jestli na levém uchu se sluchadlem má nějaké zbytky sluchu.

„No je to zvláštní, ale podle posledního audiogramu na foniatrii mi lékaři řekli, že mám na levém uchu naopak stoprocentní ztrátu a na pravém že mám zbytky sluchu zhruba dvacet procent. Přesto jsem si zvykl nosit sluchadlo na levém uchu. Kdysi dávno jsem měl dvě sluchadla, ale bolela mě z toho hlava, takže teď nosím už jen jedno.“

Když na Pepu mluvím, slyší mě. „Tedy abych byl přesný, slyším intonaci, zvuky, ale nerozlišuji jednotlivá slova. Sluchadlo tedy nepoužívám proto, abych rozuměl, ale díky němu mám informaci, že jede auto, tramvaj… Díky sluchadlu se orientuji v prostoru, to je pro mě zásadní.“

Dokud bydlel v Ostravě, úřady i lékaře obstarával s pomocí maminky. „Potom jsem se osamostatnil, odjel do Brna. Více než patnáct let jsem tlumočníka nevyužíval. Ale až zpětně si uvědomuji, že díky tlumočníkům mám konečně více informací. S tlumočníkem je pro mě komunikace plnohodnotná.“

Nedostatek tlumočníků

Na vlastní kůži ale zjišťuje, že tlumočníků znakového jazyka je nedostatek. „Objednávám si tlumočníky třeba měsíc dopředu. I tak se mi ale často stává, že mi napíší, že už mají plno a odkáží mě na jiného poskytovatele.“

Pepa by jako ostatní neslyšící měl rád časem „svého“ tlumočníka. „Každý má jinou mimiku, někdo vám i lidsky sedne více, jiný méně. Na druhou stranu se ale nebráním poznat někoho jiného.“

Tlumočníky využívá, jen když je to opravdu nutné. „Na vyšetření u lékaře si ho beru s sebou vždy, ale když pak jdu třeba na kontrolu, tak to zvládám sám.“

V Praze na Andělu má praktickou lékařku, kterou mu doporučil neslyšící kamarád David Jorda. „Je to mladší doktorka, sice neznakuje, ale chodí k ní více neslyšících, takže je opravdu trpělivá a milá. Hodně artikuluje, píše na papír, takže se také vždy dorozumíme.“

Třeba do banky si už ale bez tlumočníka netroufá. „Jednou jsem tam šel sám. Přestože jsme si s úřednicí psali na papír, komunikace byla hodně náročná. Měl jsem pocit, že nemám dostatek informací a problém jsme tedy nevyřešili. Pak jsem šel do banky s přítelem, který má základy znakového jazyka. Až s jeho pomocí jsem problém dořešil.“

Nikomu nerozuměl, a tak se začal učit znakovat

S přítelem se Pepa seznámil před dvěma roky. „A bylo mu jedno, že jsem neslyšící.“

Protože Pepa umí dobře mluvit i odezírat, jeho přítel si myslel, že nebude potřeba se učit znakový jazyk. Pak se ale minulý rok účastnil Mezinárodního dne neslyšících na Karlínském náměstí…

„A tam byli samí neslyšící a on s hrůzou zjistil, že nikomu nerozumí… Pavlína Spilková s ním chtěla mluvit ohledně titulků a zpřístupňování divadelních představení neslyšícím… A on byl chudák bezradný… Na základě této zkušenosti se rozhodl, že se naučí znakovat. Mně ale o tom neřekl. Chodil potají na kurzy. A pak ke mně přišel jednou do práce a začal na mě znakovat. Byl jsem mile překvapen!“ usmívá se Pepa.

Vztah slyšící + neslyšící? Jde to

Mnoho neslyšících si nedovede představit vztah se slyšícími. „Je pravda, že neslyšící myslí jinak, mají jinou kulturu. Na druhou stranu – já jsem odmala v interakci se slyšícími. Mezi slyšícími se i díky výchově rodičů cítím skvěle. A naopak já už bych si nedovedl představit vztah s neslyšícím.“

Přítel ho bere mezi své slyšící přátele. „Baví se. A když jim nerozumím, tak se doptám. Přítel mi znakuje, o čem mluvili. A hned jsem v obraze.“

A na oplátku Pepa ho bere do neslyšící komunity. „Třeba do Znakovárny na různé přednášky. Tam to máme rádi. Sejde se tam vždy skvělá parta. A přítel se rozhodně nikdy necítí odstrčený.“

Začalo to reklamami

Přestože je v současném zaměstnání spokojený, občas si odskočí do umělecké branže. Už má za sebou tři reklamy. A letos šel do kin jeho první film – Po čem muži touží.

„Byl jsem komparzista. A mohli jste mě vidět v záběrech v kavárně, v kanceláři i na diskotéce s partou.“

Jak se k filmu dostal? „Přítel je herec a jeho maminka producentka. Když tedy přišla nabídka, neváhal jsem. Splnil se mi tím sen.“

Když Pepa natáčel jednotlivé scény, hodně mu pomáhala právě přítelova maminka. „Třeba viděla, že sedím a hrbím se, tak ke mně přišla a artikulovala mi, abych seděl hezky rovně. Oproti ostatním hercům jsem necítil žádný handicap, komunikace byla v pohodě.“

Hele, to jsi ty!

A přišel Den D. Premiéra filmu Po čem muži touží. „Pozval jsem pár kamarádů na premiéru, ale neřekl jsem jim, že ve filmu hraji. A pak mě viděli na plátně a ukazovali – Hele, to jsi ty!!! – A na konci filmu jsem byl v titulcích. Jen si to představte. Viděl jsem tam: Josef Žitník! Měl jsem radost, bylo to krásné.“

Titulky za 90 tisíc

Jak si užili Pepovi kamarádi film bez českých titulků? „Máte pravdu, že bez nich to pro neslyšící bylo horší. Všechno určitě nemohli pochytit. Včas jsem upozorňoval přítele i jeho maminku na to, že by bylo dobré tam titulky mít. Ale producent by musel zaplatit navíc přes 90 tisíc korun a je otázka, jestli by se mu to finančně vyplatilo a neslyšící přišli v takovém počtu… Musíme si tedy počkat, až to bude na DVD i s titulky.“

Příležitost zahrát si v českém filmu mu otevřela obzory. „Nejen neslyšící byli mile překvapení a říkali, že mi přejí, abych se stal jednou slavným hercem,“ usmívá se Pepa. „Ale jako daleko důležitější poselství vnímám, že jsem si ve filmu vůbec mohl zahrát. Že i neslyšící se mohou stát herci. Uvědomil jsem si, že je před námi ještě dlouhá cesta. Ale vyplatí se za to bojovat!“

Autor: VERONIKA CÉZOVÁ