Miloš: Mrzí mě, že jsem byl líný a nenaučil se znakový jazyk

Píše se rok 1938. A Miloš Lang, čtyřletý klučina, se diví, co se to děje na letišti ve Kbelích. „Blížila se válka. A protože ještě nestály žádné věžáky, až z Vokovic jsme viděli na Kbely, kde byl v té době pořádný ruch. Brácha běhal na letiště pravidelně. Fascinovala ho všechna ta letadla…“

Rok po začátku druhé světové války šel Miloš do první třídy. Co si vybavuje z válečných let? „Všechny vzpomínky jsou z druhé ruky. Naštěstí.“

I když… Milošův bratr studoval v Resslově ulici na obchodní akademii u kostela, který se zapsal do dějin jako ten, ve kterém do posledních sil bojovali letci z atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Po atentátu se rozpoutala ze strany nacistů obrovská vlna nenávisti vůči Čechům.

Strejda skončil v Terezíně

„Jejich hněv dopadl i na tatínkova kamaráda, který umřel v koncentračním táboře. A můj strejda – tátův bratr – byl zase voják z povolání, podplukovník generálního štábu Obrany národa. Gestapo ho vyslýchalo a odvezli ho do Malého pevnosti v Terezíně, což byla pobočná věznice Pankráce. Dlouho se v těch hrozných podmínkách držel, dokonce se vrátil po osvobození domů. Nakonec ale 23. května 1945 zemřel na tyfus…“

Miloš oceňuje, že se před ním rodiče nikdy nebáli mluvit. A vzpomíná na to, jak se vždycky těšil na poslech zahraničního rozhlasu.

 „Doma jsme ale neměli vhodné rádio, a tak jsme poslouchali zprávy, až když jsme jeli na prázdniny na Moravu. Krátké vlny nesměly být, musely být odmontované. Ale lidi byli šikovní. Vyndali je jen kvůli kontrolám a pak zase šup zpátky! Chtělo to ale odvahu, neboť na každém rádiu si pamatuji tu křiklavě červeno-černou česko-německou cedulku Pamatuj, pamatuj, že poslouchati cizí rozhlas je trestné ba i smrti!“

Neslyším tikot hodin!

Skončila válka. Zhruba rok po ní si rodiče všimli, že má Miloš problémy se sluchem. „Najednou jsem přestal slyšet tikot nástěnných hodin, náramkových hodinek… Nic se s tím ale tehdy nedělalo.“

Když byl na vojně v osmnácti letech u odvodu, nahlásil, že hůř slyší. Lékař si jen něco poznamenal a mlčel. „Když jsem pak šel na půl roku na vojnu, poznal jsem hned, že má úloha odpovídá tomuto handicapu. Nestavěli mě na stráž, jenom ke vchodu do kasáren. Tam jsem tak moc slyšet nepotřeboval,“ směje se Miloš.

Nakonec se dostal na ušní. Do Prahy do Kaprovy ulice do logopedického ústavu pro mládež. „To už jsem byl na klasickém audiogramu. Byl to tehdy asi jediný audiometr v Praze, vypadal podobně jako stará rádia. A tam jsem se setkal s docentem Šupáčkem, předním odborníkem na sluchové vady. A ten mi hned ukázal, že má také sluchadlo…“

Krabicové versus brýlové sluchadlo

Od něj také dostal Miloš své první – krabicové – sluchadlo. Mělo reproduktor, amplion, do ucha vedlo sluchadlo. Bylo analogové, dalo se zesilovat, zeslabovat… A nosilo se na šňůrce na krku.

„Někteří si na něj rychle zvykli. Já ne. Třelo se o textil, bylo hodně slyšet. Hrozný zvuk! Nosil jsem ho, jen když jsem musel nutně něco slyšet – třeba když jsme měli doma nějakou slavnost.“

Až ve 38 letech si pořídil sluchadlo, které nosil trvale. „Jednalo se o tzv. brýlové sluchadlo, ve kterém byl v závěsu u ucha mikrofon, reproduktor, bylo to vedené hadičkou do ucha. Koupil jsem si ho ve zdravotnických potřebách v Hybernské jako podpultové zboží. Za 2 500 korun. Padl na to celý plat. Ale stálo to za to!“

Šustění listí, zpěv ptáků

Zatímco krabicové sluchadlo nasazoval příležitostně, z brýlového sluchadla se stala doslova závislost. „Sluchadla jsem nasadil… A byl jsem unešený. Šel jsem domů, slyšel jsem ptáky, šustění listí ve větru, slyšel jsem, když šel někdo za mnou, slyšel jsem své vlastní kroky… Od té doby jsem sluchadlo nesundal.“

Do sluchadla se nedávaly jako dnes baterky, ale akumulátorky. Čtyřiadvacet hodin sluchadlo vydrželo, pak se muselo přes noc dobít.

Kurz knižní kultury

Miloš vyrůstal ve Vokovicích. Po povinné docházce si brousil zuby na gymnázium. „Neměl jsem ale ten správný původ, tak jsem se na školu nedostal. Zbyl na mě tedy jednoroční kurz knižní kultury. Po válce se totiž zjistilo, že neexistuje žádná knihovnická škola, naši plánovači zapomněli něco takového založit… Nebyla to klasická škola zařazená do školského systému, vypsalo to tehdejší ministerstvo informací a osvěty, které vedl známý Václav Kopecký.“

Ve třídě se sešli spolužáci, kterým bylo od patnácti do dvaadvaceti let. A Miloš na měsíce strávené v kurzu vzpomíná s úsměvem na rtech. „Bylo to tam hrozně fajn, učili nás vysokoškolští pedagogové, kantoři z povolání, na odborné předměty jsme měli například pozdějšího ředitele Národní knihovny doktora Vinárka.“

Krasopis? Nic pro mě

Na Miloše čekaly zajímavé předměty jako knihkupectví, světová literatura nebo krasopis. „Ten pro mě byl ale ponižující, neboť jsem hrozně škrábal,“ směje se Miloš. „Takové psaní na stroji, to byla jiná. To bylo objektivní, zkoušky jsme skládali na slepé klávesnici.“

Kurz se celý rok odehrával v nádherných prostorách Klementina nad tehdejší Technickou knihovnou. „Jen si to představte. Je vám patnáct a do školy chodíte do takových krásných prostor. A vzpomínám si, jak se pod schody prodávaly svačiny. Šálek mléka a housky… To byla dobrota!“

Inspirující láska

Důležitým mezníkem se stala láska ke spolužačce. Z jednoročního kurzu udělala postupové zkoušky na gymnázium. Miloše inspirovala, rok se připravoval a dodělával si předměty, které do té doby neměl. Doučil se latinu, angličtinu i matematiku. Zkoušky zvládnul.

Gymnázium stálo na Strossmayerově náměstí vedle kostela. „Dnes je tam základní škola. A gymnázium – a celý profesorský sbor – se přesunul Nad Štolu.“

Studium zdárně zakončil v roce 1953. „Zajímavostí je, že tehdy přišla měnová reforma. A kvůli ní jsme si nemohli udělat ani třídní tablo, protože jsme na něj rázem neměli peníze.“

A jak dopadla Milošova láska, která ho motivovala na gymnázium? „Láska nebyla,“ směje se. „Ale mělo to svůj smysl. Jako všechno v životě. A představte si – sháněl jsem se pak po osudu té dívky. Věděl jsem, že chodila s nějakým architektem. A před čtvrt rokem mě napadlo podívat se na stránky ministerstva vnitra, kde jsou i seznamy STB. Na každého tehdy něco vedli. Zadal jsem tam její dívčí jméno, podle data narození jsem si ověřil, že je to ona. Zjistil jsem, že se provdala a v roce 1968 emigrovala. Musím přiznat, že mě to i po těch letech sebralo…“

Práce za čtrnáct milionů

Že má zhoršený sluch, měl Miloš úředně potvrzené už při odvodu v osmnácti letech. Ale opravdové problémy začal pociťovat na svém prvním pracovišti v Krušných horách, kam se dostal po studiu geologie. „Pracoval jsem tam jako tzv. zodpovědný geolog. Musel jsem jim tam tehdy navrhnout šachtu na těžbu železné rudy. Pozvali nás na hloubění tři sta metrů pod zem. Běžely tam malé stroje na stlačený vzduch – sbíječka a malý bagr. Hrozný rámus!“

Každý vrt musel být řádně geologicky proměřený po sto metrech, měřila se radioaktivita. „Měl jsem ohledně toho spoustu důležitých hovorů, mojí povinností bylo vše hlásit. A průšvih byl, že jsem se s vedoucími po telefonu nemohl domluvit. Navštívil jsem tedy brzy doktora a začal jsem pracovat na tom, abych mohl co nejdříve skončit. Jenže jsem neměl komu ty práce za 14 milionů korun předat! Takže jsem to musel dotáhnout do konce.“

Jak ty dlouhé měsíce přečkal? Miloš na rovinu říká, že díky psychiatrickým lékům, které dostal od svého lékaře. „Byl jsem díky nim takový nabuzenější…“ Práce zdárně dokončil a odešel do Prahy do Akademie věd, kde mikroskopoval horniny.

„Akademie sídlila v Lysolajích, takže jsem to měl kousek, z Vokovic jsem přes Šárku chodil dlouhá léta pěšky. Do důchodu jsem odešel sice v roce 2010, ale ještě teď, jednou týdně na půl dne, tam jezdím. Jako emeritní zaměstnanec tam budu mít až do smrti svůj stůl a počítač,“ směje se.

Cesta do Svazu invalidů

Před rokem 1989 existoval Svaz invalidů, který sdružoval lidi s různými handicapy. „A v roce 1976, když jsem dostal první brýlové sluchadlo, jsem poprvé poznal díky Svazu invalidů komunitu lidí se sluchovým postižením. Oslovili mě a pozvali na schůzi na Pankrác, kde jsem se setkal s lékařskou kapacitou – doktorem Vladimírem Hübschem. Do té doby jsem nevyhledával lidi s podobným osudem, ale řekl jsem si, že vlastně o sluchových vadách vůbec nic nevím, a tak jsem využil přednášek, které Svaz invalidů pořádal. A jako jednomu z nejmladších – čerstvému čtyřicátníkovi – mi dávali i samé funkce,“ směje se Miloš. „Ale nejdůležitější pro mě bylo, že jsem poznal kamarády s podobnými problémy.“

Po revoluci Svaz invalidů zanikl. „Byla škoda, že se postupně organizace začala rozpadat. Ale už nebyl nikdo, kdo by do toho lil peníze. Protože – co si budeme povídat – komunisté do toho dávali spoustu peněz. A díky tomu jezdili lidé, kteří měli třeba jen invalidní důchod, na různé rekreace. Já jsem pracoval ve vědě, kde naštěstí tolik nevadilo, že neslyším. Měl jsem slušný plat… Ale vím, že rekreace pomohly mnoha lidem, kteří by si takový pobyt nemohli dovolit.“

Jak se ze mě stal odborář

Na převrat si Miloš pamatuje, jako by to bylo dnes. S kolegou jel zrovna z Krušných hor. „Byl pátek a celou cestu jsme si povídali, že máme tušení, že se něco semele. A taky že jo. Pak vyhlásili generální stávku. A mě v práci oslovili, abych se ujal odborů a šel do Ústavu molekulární chemie na školení. Tak jsem šel. Já, který se tomu celoživotně vyhýbal… Najednou byl ze mě odborář!“

Pravidelně chodil na porady do Domu odborových svazů na Žižkově. „Tehdy bylo potřeba, aby někdo dělal administrativu, vedl účetnictví… Nikomu se do toho nechtělo, tak jsem to začal dělat sám. A jak se mi ty věci později hodily! Ve Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR jsem dělal jednoduché účetnictví, stal jsem se předsedou pobočného spolku v Praze 4 a dopracoval jsem to až na krajského předsedu.“

Pobytové kurzy odezírání

Poprvé práh Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR na Karlínském náměstí překročil v roce 1992, kdy tam šel kvůli dotacím. A už o rok později vymyslel pobytové kurzy odezírání. „Do té doby byly jen ambulantní. Problém byl, že co se lidé naučili, velmi rychle zase zapomněli. Napadlo mě, že kdyby si lidé spojili odezírání se zážitky, daleko lépe by to všechno vstřebali.“

Miloš přiznává, že se z jeho strany jednalo o pokus. Netušil, jestli pobytový kurz bude fungovat. Zaznamenal však obrovský ohlas. „Účastnili se ho hlavně nedoslýchaví a ohluchlí lidé. Byly tam ale i dvě neslyšící, obě bezvadně odezíraly. Byl to neuvěřitelný zážitek i pro mě.“

Neslyšící matu

Nabízí se otázka, jestli se Miloš naučil za svůj život v komunitě lidí se sluchovými vadami znakový jazyk. „Bohužel ne. Neumím znakovat. Byl jsem líný se ho naučit. A teď mě to strašně mrzí, protože mě to odděluje od určité skupiny lidí se sluchovým postižením. Někdy je doslova matu svým počínáním. Kolikrát je rozčiluji tím, že gestikuluji, mávám rukama a on je to nějaký znak… Jsou zmatení, co že se jim to snažím říct,“ směje se Miloš.

Genetika, nebo akustický šok?

Dodnes s úplnou jistotou neví, proč ohluchl. Svou roli – stejně jako u jeho tatínka – sehrála genetika. Nezanedbatelnou roli měl ale i akustický šok z fárání v dole v Krušných horách. „Lékaři mi nakonec sdělili tuto dlouhou diagnózu – mám oboustrannou ischemickou percepční vadu. A hodně důležité je právě slovo ischemie – nedokrevnost. Nedokrvují se mi totiž periferní cévy. A sluchový nerv je koneckonců také periferní.“

Miloš přiznává, že dnes by už bez sluchadla být nemohl. „Jsem na něm doslova závislý. Bez něj bych byl úplně vyřízený, nevěděl bych, co se kolem mě děje.“

Sluchadlo sundává jen na spaní. „Měl jsem ale partnerku vozíčkářku, která často v noci padala z postele. Když jsem tedy věděl, že je neklidná, nesundával jsem si sluchadlo ani na spaní. Ale to se nedalo. Nemohl jsem vůbec spát, takže jsem ho k ránu stejně nakonec odložil, abych se aspoň trochu vyspal.“

Tango se sluchadlem

Problémy se sluchem mají i obě jeho děti. „Syn se s tím ale poměrně rychle sžil. Dokonce se profesionálně věnuje tanci. Pracuje sice jako ajťák, ale jako vedlejšák vede klub tanga v Brně. Jediné, co mu vždycky vadilo, bylo, že klasické sluchadlo je vidět, koupil si proto pouze zvukovodové sluchadlo. Ale chápu ho. Dnešní mladí nechtějí, aby tento handicap byl vidět.“

Emile, posaď se… Cože, kosatce?

Ohluchlost s sebou přináší mnoho zážitků. „Mnoho z nich je velmi trapných. To člověk zažívá dnes i denně. Ale jsou samozřejmě i ty milé, srandovní. Každou chvilku slyším nějaké nesmysly,“ směje se.

Miloš vzpomíná na dětství, kdy volala jeho tatínkovi švagrová. „Chtěla mu oznámit, že se její syn podruhé rozvádí. Otce zavolali za zahrady. Vzal si telefon a švagrová mu říkala: Emile, posaď se…“

Byla to pro ni velmi těžká chvilka a nevěděla, jak to svému bratrovi říct… „A on jí na to odpověděl: Cože, kosatce?“

A ve vzpomínkách na humorné okamžiky zabrousí Miloš až do roku 1972. „Manželka šla na operaci s ušima, protože měla nádor na ušní cévce. Byla zrovna na předoperačním vyšetření, po kterém jsem ji navštívil. A chvilku na to za ní přišla ošetřující doktorka, dlouze se s ní bavila a pak se začala smát a manželce povídá: Váš pan manžel se s námi asi nudí, viďte? A manželka na to: Ne, on jenom neslyší…“

VERONIKA CÉZOVÁ