Mirek: Hudbu miluji. I když ji neslyším

mirek

Housle, kytara, harmonika. V rodině Mirka Červeňáka bylo vždycky živo. „Maminka proto musela mému tatínkovi říkat, ať nehraje, jinak mě vzbudí.“

S Mirkem však zvuky hudebních nástrojů vůbec nic nedělaly… „Mamince to začalo být podezřelé, že nijak nereaguji. Vyzývala proto naopak tatínka, ať hraje. Víc a víc. A já pořád nic…“

Maminka vzala syna za doktorem. A ten už jen potvrdil její domněnku. „Plakala, když jí lékař oznámil, že nic neslyším. Tatínek si ale později uvědomil, že jeho děda byl také neslyšící, takže ta genetická linie tam byla… A tatínek si dokonce pamatoval od svého dědy pár znaků ve slovenském znakovém jazyce.“

Zatímco rodiče se narodili na Slovensku, Mirek už vyrůstal v Praze. Do školy ale nastoupil do Českých Budějovic. „Bohužel na Smíchov ani do Radlic mě nevzali, a tak jsem skončil ve zvláštní škole v Českých Budějovicích. Bylo to těžké jak pro rodiče, tak pro mě, protože jsem vyrůstal na internátu. Doteď si pamatuji, když mě tam tatínek vezl, jak jsem byl smutný...“

Miláček vychovatelek

Všechno zlé ale bylo pro něco dobré. Měl štěstí na úžasné vychovatelky, které ho opečovávaly jako vlastního. „Bylo mi tou dobou už šest let, ale fyzicky jsem byl malinký, takový střízlík, vypadal jsem podle vychovatelek na tři roky, a tak se o mě staraly nádherně. Byl jsem jejich miláček…“

Když Mirek mluví o tom, jak krásně a s láskou se o něho vychovatelky staraly, září mu oči. A já v něm najednou vidím zase toho malého kluka…

Ve škole se snažil, jak mohl. „Ale třeba abeceda mi ze začátku dělala problémy. Psal jsem hůlkovým písmem třeba „E“. A dlouho jsem ho psal se čtyřmi čárkami místo tří,“ směje se Mirek.

Úpadek obuvnictví po převratu

Po absolvování základní školy se vrátil zpátky do metropole, aby na Smíchově na učilišti vystudoval obor obuvník. Získal výuční list a za prací se vydal do Berouna, kde pracoval od roku 1991 až do roku 2003. Mezitím ještě v roce 1997 pár měsíců koketoval s prací v hotelu. „Trvale jsem ale dostával noční směny, takže jsem nakonec zůstal jen u obuvnictví.“

Před rokem 1989 si na zakázky nemohl stěžovat. „Za komunistů bylo práce dost. Pak přišla demokracie a nikdo už si nechtěl boty nechávat opravovat. To můžete vidět i ve velkých nákupních centrech, kde už to není čistá obuvnická práce. Obuvník už dnes prodává a opravuje i pásky, kabelky, vyrábí klíče…“

Podrážky, zipy i podpatky

Před sedmi lety se setkal po dlouhé době se svým bývalým vedoucím. „Objali jsme se, bylo to příjemné a nečekané setkání. A vedoucí mi potvrdil, že zakázek má už mnohem méně. Dokonce už má pouze jednoho zaměstnance, více by se jich neuživilo.“

Zatímco dnes přibírají obuvníci i jiné zakázky, aby se uživili, v osmdesátých letech Mirek nevěděl, kam dřív skočit. „Opravoval jsem podrážky, dělal jsem kolem paty nové výložky, opravoval jsem zipy u kozaček, kabelek… A tolik podpatků, co mi prošlo pod rukama! Ženy mi nosily polámané podpatky, ty jsem musel nově potáhnout kůží, nový podpatek jsem pak narazil na botu… Byla to dost těžká práce… Už jsem to nedělal dlouho. Myslím, že dnes bych to už asi nezvládl,“ směje se Mirek.

Dnes už staré boty také vyhazuji

Přestože ho práce bavila, přiznává, že v současné době by už v obuvnictví nechtěl dělat. „Bylo to hodně prašné prostředí, pracujete s chemikáliemi, lepidlem… Když se zpátky ohlédnu, nebylo to moc zdravé prostředí.“

Vyplatilo by se dnes od obuvníka nechat si opravit boty? „Jak mi potvrdil i můj bývalý šéf, lidé už si to nemyslí. V obchodech jsou boty za pár stovek korun, takže radši staré vyhodí.“

A dělá to tak i Mirek? Nebo nostalgicky chodí k obuvníkovi? „Já také boty vyhodím a radši si koupím nové,“ směje se. „To už se nevyplatí opravovat… Obzvlášť, když je dnes takový velký výběr.“

d

Neslyšící s invalidním důchodem. A ještě k tomu Rom…

Z obuvníka se po čase stal administrativní pracovník v Centru denních služeb v Modřanech. „V roce 2013 jsem kontaktoval tlumočnici Moniku Boháčkovou, která mi hodně pomohla. Jsem neslyšící, pobíral jsem invalidní důchod, jsem Rom… Byl jsem tedy hůře uplatnitelný na trhu práce… A právě Monika našla informace o organizaci Rubikon, od které jsem dostal finanční příspěvek na mzdu a díky tomu mě Pavel Šturm přijal do Centra denních služeb.“

Mirek na rovinu přiznává, že byli ze začátku někteří jeho kolegové skeptičtí. „A určitě nepřispívalo k mému klidu ani to, že jsem byl déle bez práce. Bál jsem se ptát, když jsem něco nevěděl… Ze začátku jsem se tedy dlouho rozkoukával, nasával atmosféru. V roce 2014 jsem měl to štěstí, že do spolku nastoupil úžasný kolega Michal Brhel. Poctivě se mi věnoval, zasvětil mě do chodu spolku, spoustu věcí mi vysvětlil… Pracoval jsem tak v bufetu, dostal jsem se do kontaktu se znakovým jazykem seniorů, který má mnoho znaků, které jsem neznal…“

Někdy je potřeba vyříkat si věci z očí do očí

Rok se s rokem sešel. A přestože měl Mirek oporu v Michalovi, přemýšlel, že dá výpověď. „Mnoho věcí a situací jsem si možná bral hodně osobně. Nakonec mě sám Pavel přemlouval, ať zůstanu. A jsem tak rád, že jsem neodešel! Hodně věcí – ale to není jen mezi neslyšícími, ale obecně mezi lidmi – se různě v komunikaci překroutí, lidé se o sobě navzájem něco dozví, ale už nemají odvahu jít za dotyčným a vyříkat si to. Narážel jsem třeba na divné pohledy, že jsem homosexuál… Teď to všichni vědí a mám klid. Právě v tom roce 2015 jsme si všechno vyříkali a od té doby je to perfektní.“

Homosexualita nebylo jediné téma, se kterým se musel Mirek ve svém životě poprat. „Stále zaznamenávám, že jsou v Čechách protiromské nálady, ale je to rozhodně lepší než dříve. Ale daleko více pozoruji obavy z uprchlíků. Lidé se bojí muslimského světa, který mají spojený s teroristickými útoky. Také mám obavy, ale na druhou stranu je mi líto těch dětí, které vyrůstají mnohdy v zemích zmítaných válkou.“

Dycky Most!

Když mluví o tom, že je hrdý na to, že je Rom, zajímá mě, jestli sleduje populární seriál Most!. „Jo, myslíte ten seriál, jak tam hraje ten Rom, jak má ty velký uši a brýle? Ano, ten jsem zaznamenal na sociálních sítích. Ještě jsem ho teda neviděl… Dnes je taková nabídka, že člověk neví, na co se má první podívat… Ale ano, určitě se na to kouknu!“

Vyprávím Mirkovi o seriálu Most! a on spokojeně přikyvuje. „Jsem rád, že se propaguje romská kultura. Romové skvěle tančí, zpívají, hrají na hudební nástroje… A v dnešní době mi přijde, že je naše kultura někdy zbytečně potlačovaná. Tím, že neslyším, jsem se třeba nikdy nenaučil na žádný nástroj, ale třeba tancovat umím. Cítím vibrace. V hudbě jsem vyrostl, a tak umím i několik romských tanců,“ vypráví Mirek hrdě.

Kromě muzikálnosti Mirek zmiňuje ještě jeden rys, který mají Romové. A tou je pospolitost. „V rodině se hodně navzájem podporujeme. V životě jsem měl pár těžkých období, ale vždycky mě rodina podržela. Hlavně bratr a jeho manželka. A takoví zkrátka jsme. Nikdy nenecháme rodinu ve štychu.“

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ

 

Vytisknout