Miroslav: Slyším očima

Představte si, že je vám devět let. Sedíte ve školní lavici na hodině češtiny. Začíná diktát. Učitelka nadiktuje prvních pět vět. Zapisujete si. Poslední, co slyšíte, je: „Eliška vila věnec“. A pak ticho…

Přesně tohle se stalo pětadvacetiletému Miroslavu Kindlovi. „Seděl jsem ve třetí lavici, učitelka byla u katedry. A já najednou slyšel jen ticho! Začal jsem panikařit…“

Češtinářka okamžitě volala Miroslavově mamince. „Naléhavě říkala, že se mnou mamka musí do nemocnice, že asi neslyším. Druhý den jsme jeli do Motola, tam si mě nechali týden. Zjišťovali, od čeho to mám, dostával jsem podpůrné injekce, které ale nepomohly… Pak mě lékaři poslali na Karlovo náměstí na velké odběry krve… A nakonec jsem během pár týdnů absolvoval sérii vyšetření po celé Praze. A výsledek? Dodnes doktoři nezjistili, z čeho to mám.“

Ztráta sluchu? Na pravém uchu 100 %, na levém 99,9 %

Míra tedy neví příčinu, zato zná díky audiometru přesný rozsah svého postižení. „Podle posledního audia mám na pravém uchu stoprocentní ztrátu sluchu, na levém uchu mám ztrátu 99,9 procent.“

Jaká byla jeho první reakce, když mu lékaři oznámili, že ztratil sluch? „Samozřejmě jsem brečel. Byl to šok. Když mi ale doktoři přiznali, že budu mít sluchadlo, byl už jsem s tím smířený. A rozesmál jsem lékaře, kterému jsem řekl, že aspoň nebudu muset poslouchat každou neděli pod oknem sekačku,“ směje se Míra.

Doktoři neví, ale…

Lékaři mu sice nikdy neřekli, proč přestal slyšet. Míra ale tuší. „O Vánocích roku 2002 mi umřela babička. Její odchod jsem psychicky strašně špatně snášel. Měl jsem vysoké horečky, byl jsem velmi vystresovaný. A dva měsíce nato jsem přestal slyšet na jedno ucho. A o půl roku později na druhé… Doktoři mi to nikdy nepotvrdili, ale věřím tomu, že to muselo sehrát nějakou roli.“

Jako devítiletý dlouho nechápal, co se s ním děje. „Byl jsem mimo domov, bez spolužáků, putoval jsem po pražských nemocnicích a stále mi nedokázali říci, proč se to stalo a jestli je tento stav konečný… Pořád jsem brečel, těžké to bylo i pro mamku, zažila si se mnou hodně…“

Kde vezmeme peníze na sluchadlo?

Prvotní šok ze ztráty sluchu vystřídaly starosti. „Žili jsme s mamkou sami a neměli jsme moc finančních prostředků. Kvalitnější sluchadlo – to je velká investice. Minimálně dvacet tisíc. Žádali jsme proto různé organizace, ale nic… Začali jsme tedy s mamkou šetřit. A pak se stalo něco krásného! V Hýskově, kde bydlím, na mě uspořádali sbírku. Vybralo se dvacet tisíc!“

Koupil si tedy první sluchadlo a těšil se, že konečně uslyší. Měl ho pouhý týden. „Bylo strašně poruchové. Chvíli jsem slyšel, pak se samo od sebe vypnulo… Byl jsem samozřejmě vděčný, že vůbec nějaké mám, ale po pár dnech už jsem to nemohl vydržet a mamce jsem řekl, že to takhle dál nejde, že ho musíme reklamovat. Dostal jsem pak peníze zpět, koupil si sluchadlo jiné značky a to už šlapalo výborně.“

První nasazení

Jak Míra vzpomíná na první nasazení sluchadla? „Čekalo mě nepříjemné zjištění, že je všechno strašně hlučné. Sluchadlo mi pak museli seřídit, aby bylo tišší. Zajímavé je, že jak už jsem si pak zvyknul na to, že slyším, panikařil jsem pokaždé, když jsem si ho na noc sundal. Rázem jsem zase nic neslyšel. Bylo to divné.“

Zapomněl někdy sluchadlo na noc sundat? „Nikdy!“ zděsí se Míra. „Se sluchadlem se spát nemůže. Je tam několik velmi citlivých částí – hadička a tvarovka. Ty se by se poškodily. Stačí, že se musí měnit hadička zhruba každý půl rok. A teď mě čeká ještě velká investice – musím si koupit do ucha novou tvarovku… Ta poslední mě stála šest set korun.“

Do školy po čtvrt roce

Po ztrátě sluchu a sérii vyšetření ve třetí třídě se Míra vrátil zpátky do základní školy v Hýskově, kde zůstal celý první stupeň. Když pak s maminkou přemýšleli, kam do šesté třídy, v Králově Dvoře mu psycholožka doporučila, aby šel na jakoukoli školu pro sluchově postižené.

„To jsem ale odmítl. Zapřel jsem se a řekl si, že když jsem to zvládl doteď, proč bych nezvládl i druhý stupeň se slyšícími. Mamka pak v Berouně obcházela tři základní školy. V prvních dvou ji ředitelé rovnou odmítli, že neslyšící nechtějí, že s nimi nemají zkušenosti. Poslední šance byla ve škole v Berouně – Závodí, kde jsem absolvoval pohovor. Řekli, že to se mnou první rok zkusí. Ale že si myslí, že do deváté třídy nedolezu.“

Zpívej!

Problém měl hned s několika předměty. V angličtině zápasil s diktáty, ještě horší pro něj však byla hudební výchova. „Museli jsme před třídou zpívat. Přitom já jsem měl od psycholožky z Ječné posudek, že nemám zpívat. To ale učitelka vůbec nezohledňovala. Takže jsem měl samé pětky. Buďto jsem odmítl zazpívat a dostal jsem pětku. Nebo jsem zazpíval, ale bylo to tak příšerné, že jsem dostal stejně pětku…“

Situace se natolik vyhrotila, že se psycholožka dostavila do školy. Ptala se učitelky, proč Míru zkouší, když má v papírech, že nemá zpívat.

„Ze strany učitelky pak přišla dohoda. Bude mě zkoušet, ale dá mi maximálně trojky. Přišlo mi to jako sympatická dohoda. Nakonec mi dala nejhorší dvojku. A v některých písních jsem měl dokonce i rytmus! Třeba za státní hymnu jsem dostal jedničku,“ vypráví Míra s hrdostí v hlase.

Ty jenom děláš, že neslyšíš

Když už zvládnul hudební výchovu, problémy začal mít v chemii. „Učitelka nám diktovala latinské názvy prvků a měli jsme je zapisovat. Jenže já jí nerozuměl ani ň. Měl jsem samé pětky. A když jsem za ní po hodině přišel a opakoval jsem jí, že neslyším, řekla, že ji to nezajímá, že to stejně jenom dělám, že neslyším…“

Blížil se konec roku a poslední písemka, která měla rozhodnout o tom, jestli Míra proleze do dalšího ročníku. „Řekla mi, že jestli chci čtyřku, musím test napsat aspoň na sedm bodů. Učitel matiky, který věděl, jak mě nemá ráda, mi poradil, i kdybych to neuměl, ať napíšu aspoň něco. Ať to zkusím a udělám test aspoň na tu čtyřku. Nakonec jsem to napsal opravdu na potřebných sedm bodů!“

Z pětky čtyřka

Ale! Nejdříve mu učitelka zapsala šest bodů. A napsala pětku. Spočítala to ale špatně, tak za ní Míra šel, že má mít ještě jeden bod. „Ona na mě hned spustila, že jsem si to tam prý dopsal. A tak jsem jí hodně od plic řekl, že takto nemá právo mě hodnotit. Že pokud má žák správnou odpověď, musí ho hodnotit objektivně, i když ho nesnáší. S velkou nevolí tedy kývla, dopsala bod a z pětky byla rázem čtyřka.“

Proč to vůbec zašlo tak daleko a učitelka mu nevěřila, že neslyší? „Ředitel sice dával ten psychologický posudek z Ječné přečíst všem učitelům, ale někteří to zřejmě číst ani nechtěli. Poslední dva roky na základce, během kterých už byly výrazně těžší předměty, jsem tak válčil…“

Zpětně ale nelituje. Je rád, že přes sluchový handicap vychodil základní školu jako slyšící spolužáci. „Zvládl jsem to. Byla to velice zajímavá a do života posilující zkušenost. Všiml jsem si totiž, že ve výuce neslyšících je velký rozdíl. Naučí se toho méně. Výuka pro slyšící má zkrátka jiné grády.“

Přijímačky zvládl na obě školy

Při výběru střední školy si řekl, že už půjde cestou menšího odporu. Ve hře byly dvě školy pro sluchově postižené. „Byl jsem soudný a věděl jsem, že mi základní škola dala zabrat a na střední pro slyšící už bych se zbytečně trápil. Rozhodoval jsem se tedy mezi gymnáziem pro sluchově postižené v Ječné a školou v Holečkově ulici, kde mě zaujal obor hotelnictví a turismus.“

Nadešel květen a přijímací zkoušky. Dostal se na obě školy. „Přijímačky jsem zvládl i na gymnázium, ale tam to bylo s odřenýma ušima, kdežto v Holečkově ulici ve škole pro neslyšící jsem testy z matematiky a češtiny zvládl na devadesát procent. Když jsem si pak srovnal pro a proti, rozhodl jsem se pro Holečkovu.“

Rozhodnutí jít na školu pro neslyšící – za čtyři roky, co tam strávil – nikdy nelitoval. Přestože začátky byly hodně těžké. „Byla to vlastně moje první zkušenost s komunitou neslyšících. První dva roky jsem byl hodně tichý, byl jsem v koutě. Nevěděl jsem, jak s nimi komunikovat… Pak si toho všimla profesorka na ekonomiku, která mi dodala kuráž, abych se včlenil do kolektivu. Hodně mi to pomohlo. Zapojil jsem se mezi spolužáky, po čase mezi nimi jsem získal i respekt. Pustili mě mezi sebe. Tu bariéru jsem tedy celou dobu měl jen já ve své hlavě.“

Míra odmítal chodit na kurzy znakového jazyka. Řekl si, že se to naučí od spolužáků v přirozeném prostředí. „Dlouho jsem tápal. Ale věděl jsem, že pokud mezi ně chci zapadnout, musím dobře artikulovat. Ze základní školy jsem byl zvyklý mluvit hodně rychle. Až mezi neslyšícími jsem se zklidnil a mluvil pomalu tak, aby mi každý rozuměl.“

Do chráněné dílny

Po střední škole dva měsíce hledal práci. Nakonec našel inzerát na chráněnou dílnu v Králově Dvoře. Mírova maminka do dílny zavolala, Míra přišel druhý den na pohovor a už tam zůstal. Vyráběl kosmetické krabičky.

„Bohužel za to byly ale velmi špatné peníze. Navíc jsem byl na jaře často nemocný, tak mi v chráněné dílně řekli, že se mnou už od lednanepočítají, že jsem pro ně kvůli časté nemoci neperspektivní… Ale! Na sociální síti Twitter jsem zabodoval se sportovním pořadem Odezřeno.“

Odezřeno pro fotbalové fajnšmekry

Princip je geniálně jednoduchý. Míra využívá toho, co umí nejlépe. „Kvůli sluchovému handicapu jsem se musel naučit odezírat. Sleduji tedy každý fotbalový zápas a dělám si poznámky, co který fotbalista říká, co na hráče pokřikuje trenér, co si mumlá rozhodčí… V podstatě odkrývám fanouškům zákulisí fotbalu. Občas pořádně peprná slova, základní taktické pokyny trenérů, emoce fotbalistů…“

A jak se dostal k vlastnímu pořadu? „Jako fotbalový fanoušek jsem sledoval všechny zápasy. A jednou jsem viděl, jak jeden hráč řekl rozhodčímu, že mu dá facku… Napsal jsem to na Twitter. Všimli si toho redaktoři deníku iSport.cz. Líbilo se jim, že umím odezírat. Nabídli mi spolupráci a chtěli představit koncept. A nakonec jsme si plácli.“

Jedním z Mírových požadavků byl dabing. „Titulky by totiž nemusely být úplně přesné do pusy. Navíc jsem věděl, že dabing přiláká více lidí. Trval jsem na tom, aby to vždy namluvili dva redaktoři, kteří by se do toho vžili. A pak jsem si prosadil i redaktorku, která to komentuje,“ usmívá se Míra.

Koncept byl úspěšný. První díl vidělo minulý listopad přes 100 tisíc lidí! Pak byl ale Míra hodně nemocný… To, co bylo pro chráněnou dílnu velký problém, se ukázalo na „nechráněném pracovním trhu“ jako drobnost. „Řekli mi, že se jaro nepovedlo, že jsem byl hodně nemocný, ale že o mě mají stále zájem a teď na podzim to zase rozjedeme. Byl jsem tak šťastný, že jsem dostal druhou šanci!“

Kochleární implantát nechci

Vzhledem k tomu, že má Míra ztrátu sluchu 99,9 procent, doktoři mu doporučili kochleární implantát. Ptal se proto některých sluchově handicapovaných na jejich zkušenosti. „Do jednoho mi ale všichni řekli, že se jim to nelíbí, že se sluchadlem slyšeli líp… Se sluchadlem jsem tedy spokojený. A pokud někdy přestanu slyšet, umím odezírat. Věřím, že to tedy zvládnu.“

Přestože mohl chodit na kurzy, odezírání se naučil sám, s pomocí maminky. „Mluvila na mě hodně pomalu. Byla neuvěřitelně trpělivá. Ze začátku byla komunikace velmi nejistá, ale časem jsem pochopil, že to zvládnu. Pozoroval jsem lidi v MHD, na ulici… Neslyšel jsem je, ale přesto jsem díky odezírání věděl, co si říkají. Ano, neslyším ušima. Slyším očima.“

VERONIKA CÉZOVÁ