Monika: Slyšící děti neslyšících rodičů přicházejí o bezstarostné dětství

CODA. To jste, když se narodíte jako slyšící dítě neslyšícím rodičům. Přesně to je případ Moniky Boháčkové. „Tento fakt začnete vnímat, až když zjistíte, že vás jinak vnímá okolí. A vy nechápe proč. Cítíte pohledy ostatních lidí, čelíte posměškům. Říká se, že děti jsou nevinné. Umí být ale i hodně zlé… Takže nebýt okolí, nepřišlo mi divné, že mám neslyšící rodiče. Pro mě to bylo přirozené prostředí, ve kterém jsem vyrůstala.“

Všem posměškům dokázala čelit. Ale jedno období pro ni bylo přece jen složité. Puberta. „S maminkou jsem byla třeba v tramvaji, kde se mi líbil kluk, pokukovali jsme po sobě. A já, protože už jsem měla zkušenosti s různými posměšky, nechtěla jsem opět přivolávat ty nepříjemné pohledy, tak jsem se třeba od maminky pootočila, aby neprobíhala komunikace. Nechtěla jsem, aby ten kluk věděl, že mám neslyšící maminku. Ta posměšná gesta, když se děti třeba snažily napodobit znakový jazyk a dělaly při tom opičky… To člověka hodně bolí a zraní…“

Monika

Ochranitelské pudy

Když se Monika zpětně dívá na své dětství očima zkušeného dospěláka, uvědomuje si, jak náročné to mají slyšící děti neslyšících rodičů. „Každé dítě, které své rodiče miluje a je milováno, přirozeně odráží útoky zvenčí. Jakmile někdo rodičům slovně ubližoval, ozvaly se ve mně ochranitelské pudy... Je tedy zjevné, že jsou děti zbytečně a předčasně vystavovány situacím, které jsou konfliktní, stresové… A přicházejí tak o bezproblémové dětství.“

Jednání na úřadech, u lékaře, na policii… Tam všude bývají slyšící děti neslyšících rodičů pomyslným mostem. Stejně to měla i Monika. Jako druhá ze čtyř dcer ve chvíli, kdy se její nejstarší sestra dostala do puberty, přebrala břímě tlumočení.

„Jakmile bylo sestře čtrnáct patnáct a mně deset, začala jsem více tlumočit já. Několikrát a složitě jsme rekonstruovali byt. Když jsem třeba mým vrstevníkům vyprávěla, že chodím na OPBH, vůbec nevěděli, o co jde. A já jsem přitom na tom úřadě byla každou chvíli… Neustále jsem tam řešila různá povolení, koordinovala jsem práce řemeslníků…“

Tatínek? Ten se na veřejnosti moc neprojevoval

Na rozdíl od sestry, která byla po tatínkovi introvert, Monika zdědila po mamince extrovertní povahu. Proto nikdy neměla problém na veřejnosti znakovat. Naopak. „Když jsme třeba s maminkou někam jely, někdo nás pozoroval a posmíval se nám, hned jsem mamince tlumočila, co říká. A občas jsem vyskočila a maminky se zastala nebo maminka reagovala sama. Jaké překvapení pak pro ty posměváčky bylo, když jsem na ně začala mluvit… Naopak tatínek takovéto situace potlačoval a na veřejnosti se moc neprojevoval.“

Přestože měla jako CODA oproti vrstevníkům nerovné podmínky, vychodila běžnou základní školu a vyučila se potravinářkou. Pomýšlela třeba i na gymnázium? „Ne. Zaprvé nebylo tolik šancí jako dnes, kdy se všichni hrnou na gymnázia… A co je ještě podstatnější – můj prospěch nebyl takový, jaký by se na gymnáziu očekával. A to je problém asi všech CODA – slyšících dětí neslyšících rodičů. Moc se o tom nemluví, ale mají problém s českým jazykem. A s tím souvisí, že pak mohou být problémy i v dalších předmětech. Vlastivěda, dějepis… Neslyšící rodiče se svými slyšícími dětmi zkrátka druhý stupeň už nezvládají tak dobře…“. Až později, v dospělosti, si Monika doplnila vysokoškolské vzdělání.

Před revolucí a po ní. Pro tlumočníky nesrovnatelné

Ještě než dosáhla plnoletosti, už vypomáhala jako tlumočnice v Pražském spolku neslyšících na Janáčkově nábřeží. „Jeden příběh za všechny. Neslyšící sportovci přišli o stadion a já jsem dostala za úkol najít fotbalistům volné hřiště k pronájmu. Vzala jsem si telefonní seznam a telefonovala jsem několika klubům, než jsem našla vhodné hřiště.“

Monika se občas setkává s tím, že lidé srovnávají činnost tlumočníků před revolucí a po ní. Z hlediska tlumočení je to ale podle ní nesrovnatelné. „Tenkrát byla jiná situace, nebyla nezaměstnanost, byt vám přidělil Národní výbor nebo podnik. Mnoho životních situací se dalo zvládnout snáze i bez pomoci tlumočníků.“

15 korun na hodinu

Monika byla jednou z mála, která už v osmnácti letech dostala smlouvu DPP na tlumočení na deset hodin měsíčně. Za hodinu si vydělala patnáct korun.

V revolučním roce se vdávala, v únoru 1990 se jí narodila dcera. Následovalo i druhé dítě. Než jí skončila rodičovská, firma, kde před otěhotněním pracovala, zkrachovala. „Šla jsem tedy hned následující den po mateřské – v pátek – na úřad práce. Dali mi vyplnit formulář a v poslední kolonce „Další dovednosti“ jsem jen tak mimochodem napsala, že umím znakový jazyk. Hned z úřadu vedly mé kroky na Svaz neslyšících a nedoslýchavých se poptat, následně proběhl pohovor, kde jsem se osvědčila. A hned v pondělí jsem nastoupila.“

Monika

Odbornice tak trochu na všechno

Porevoluční doba s sebou přinesla velké společenské a sociální změny. A tím i daleko větší nároky na tlumočnické situace. „Když se vám do roku 1989 narodilo dítě, zaměstnavateli jste jen přinesla rodný list a automaticky vám začal chodit přídavek na dítě. Dnes – o co si nepožádáte – to nemáte. I když jako slyšící pracujete třeba deset let a otěhotníte, nevíte, kam všude máte jít, neorientujete se jednoduše. Něco spadá pod úřad práce, něco pod městský úřad… I jako slyšící jste zmatení, kam pro kterou dávku zajít. A neslyšící k tomu všemu mají komunikační bariéru a informační deficit…“

A dodnes to lidem neusnadňují ani sami úředníci. „Nedávno jsem tlumočila na úřadě. Pracovnice se neslyšící ptala, jestli má nárok na nepojistné dávky. No chápete, co je to za rétoriku? Já tyto dávky znám, ale tohle by si úřednice neměla dovolit ani ke slyšícímu! Měla by přizpůsobit rétoriku, používat termíny, kterým rozumí běžná populace. Kdo dnes ví, co jsou to nepojistné dávky?“ zlobí se Monika.

Půjčka na auto v bankomatu

Pro neslyšící je velmi těžké orientovat se například v bankovních produktech. Starší neslyšící jsou pak velmi často dezorientováni i z různých nabídkových SMS zpráv nebo dopisů, které jim nabízí stále nějaké „výhodné“ balíčky a produkty.

„Neslyšící nerozumí tomu, proč jim chodí něco, co si nevyžádali… Klient si chtěl třeba vybrat z bankomatu peníze a vyskočila na něj reklama, jestli si chce půjčit na auto. Nakonec byl tak zmatený a bál se, aby neudělal něco špatně, že nakonec výběr peněz raději zrušil. Situaci mi popsal, nabídla jsme mu, že vše můžeme vyřešit v bance. Společně jsme pak šli vybrat peníze do banky. Tam si stěžoval a nakonec podepsal papír, že si nepřeje dostávat tímto způsobem žádné reklamy… V tomhle je dnešní společnost nepřehledná. Pořád vám někdo něco podsouvá… Banky, mobilní operátoři, dodavatelé energií… Stále jste atakováni a zejména pro starší neslyšící to jsou obzvláště stresové situace.“

Slyšící = záruka jistoty?

Monika se často dostává nechtěně i do jiné role. „Hodně neslyšících má rovnítko „slyšící rovná se záruka jistoty“, že bude všechno v pořádku. To ale není pravda!“ Tlumočník může přetlumočit vše, ale pokud klient neodhadne, nedomyslí rizika nebo sám něco přehlídne či zanedbá, je problém na světě.

Takové situace nastávají například v bankách. Neslyšící se chystá podepsat třeba stotisícový úvěr, na stole je úvěrová smlouva a Monika vidí, že se ji klient chystá poslušně podepsat na pokyn bankéře. Nejideálnější situace tedy je, pokud si klient vyžádá tlumočení obsahu.

„Mám já jako tlumočník – především v sociálních službách – právo do toho zasáhnout?“  klade si řečnickou otázku Monika. A na chvíli se odmlčí.

Z jejího výrazu je patrné, že odpověď bude kladná.

„Asi to děláte, viďte?“ ptám se.

„Dělám. Tlumočnické služby mají především předcházet negativním dopadům. Vybídnout nějak klienta, aby se neunáhlil. Předcházím tím zhoršení jeho sociální situace. Ale nedělám to tak, že bych říkala neslyšícímu klientovi, ať se zeptá na to a to. Naopak jen prohodím, že by mě třeba zajímalo, jak to bude, když se opozdí platba… A klientovi už to pak docvakne a začne se bankovního úředníka ptát na různé situace. Co když přijde o práci, co když zrovna v době splátky nebude mít na účtu dostatek peněz… Neustále proto neslyšícím opakuji – podpis znamená SOUHLASÍM, ROZUMÍM!“

Bez odstupného

A připomíná situaci, která se stávala v hojné míře po revoluci. Zaměstnavatel neslyšícímu podsunul papír, ve kterém ho vyhazoval s tím, že dostane odstupné.

„Rozčarováni pak vyhledávali tlumočníka a chtěli si stěžovat, že nebylo odstupné vyplaceno nebo že na něj čekají už dlouho. Velké zklamání přišlo po konzultaci s právníkem, který vysvětlil, proč odstupné nebylo a ani nebude vyplaceno. Tento fenomén naštěstí už opadl a dnes většina klientů po zkušenostech a sdílení v komunitě ví, kdy nárok na odstupné je a jaký typ smlouvy to musí být. Podobně to bylo s pracovními smlouvami. Neslyšící se neorientovali v rozdílu, zda jde o DPP, DPČ či běžnou pracovní smlouvu s nárokem na dovolenou, nemocenskou… Slovíčko „určito“ a „neurčito“ je dost zavádějící.“

Když neví ani soudkyně…

Úvěr, meziúvěr, překlenovací úvěr. V devadesátých letech trvalo Monice nějakou dobu, než pronikla do bankovní terminologie. „Překládám ale i na policii, na soudech… Musím se stále dovzdělávat, abych věděla, co a jak vlastně přeložit.“

Velmi důležitá je proto pro Moniku příprava. Ta je ale ne vždy k dispozici. „Byla jsem třeba u soudu mimo Prahu. Znalecký posudek od lékařky nebylo možné získat předem. Když pak soudkyně četla obsah posudku a doporučení znalce, nevěděla jsem, co znamená jedno slovo. Mohla jsem ho neslyšící klientce vyhláskovat. Ale byla jsem si vědoma, že by šlo stejně o „bezvýznamnou“ informaci. Vystoupila jsem tedy z role s omluvou a dotazem, co to znamená, že sama nevím a nemohu to přeložit. Nastala zajímavá situace. Soudkyně se přiznala, že tomu také nerozumí. Obrátila se proto na přítomnou pracovnici OSPODu, která také neměla tušení, o co jde! A pro neslyšící klientku to byla zajímavá zkušenost, že i slyšící lidé něčemu nerozumí…“

Odpracované hodiny versus příprava

Přípravu na tlumočení se Monika snaží nikdy nepodceňovat. A když už ji nemůže dostat, chce vědět aspoň co nejkonkrétnější téma. Ale i tak jsou zakázky, které by odmítla. „Například bych netlumočila studentovi IT, odmítám i filozofickou fakultu s vědomím, že je mnoho kolegů, kteří daný obor vystudovali a přípravu budou mít snazší. Pro mě by to byly mraky a mraky hodin přípravy, na místě bych byla při tlumočení v napětí, vystresovaná…

Před dvěma lety Monika poprvé tlumočila církevní svatbu. Její příprava spočívala v tom, že jela za farářkou, konzultovala průběh, půjčila si od ní bibli, dle pokynu snoubenců si v ní našla verše, udělala si scénář. Na svatbu jela přes celou Prahu. Přípravy zabraly celkem dvanáct hodin. „A zaplaceno můžete dostat jen za hodinu tlumočení,“ směje se Monika.

Bez diáře ani ránu

V současné době má tolik tlumočení, že si musí každý večer před spaním dělat podle diáře ještě důkladný harmonogram na následující den. „Když jsem začínala, diář jsem nepotřebovala. Stačil kalendář na stole v práci a většinu jsem udržela v hlavě. Ale to už je nyní nemyslitelné. Mám po celé Praze za osm hodin třeba pět tlumočení – v bankách, u lékaře, na úřadě… Ráno jsem třeba s neslyšícím v Řepích u doktora, pak u Apolináře v Praze 2, pak letím do Letňan na úřad a do Svazu v Karlíně se často ani nedostanu… Večer proto mohu ulehnout jen s vědomím, že mám detailně rozplánovaný následující den včetně všech spojů.“

Neslyšící tykají

Ve znakovém jazyce neslyšící tykají. Když ale Monika píše klientům smsky, vyká jim. „Udržuji si tím od klientů trochu odstup. Někteří totiž zkouší prolomit jakousi hranici. Vrcholem bylo, když mě jeden neslyšící představil při jednání na úřadě jako svou sekretářku. Dotyčnému jsem to tlumočila, ale jakmile jednání skončilo, venku jsem neslyšícímu dala jasně najevo, že žádná sekretářka nejsem. Jasně jsem mu řekla, že tak, jak ho respektuji, on musí respektovat mě. A jestli ne, už pro něj nebudu tlumočit… Byl to klient, u kterého jsem věděla, že by rád hranici posunul, a proto vyvolával různě podobné provokace.“

Víkend bez mobilu

Jak těžké bylo pro Moniku nastavit si hranici, za kterou klienty nepustí? „Tu hranici si musím hlídat v podstatě pořád. Třeba o víkendu nechávám úplně vybít telefon. Občas se mi totiž stalo, že mi klient napsal třeba v pátek v pět mail. A pak dvě hodiny nato od něj přišla smska, jestli už jsem si ten mail četla. A přitom šlo třeba o to, že si mě chtěl objednat na tlumočnické služby za měsíc. Jsou to tedy věci, které počkají a já na ně v pondělí odpovím. Ale klienti zkrátka musí pochopit, že i já mám právo na volný čas! Večer ale letmým okem kontroluji, zda mi klient neruší ranní tlumočení z důvodu nemoci, abych nevyrazila na místo zbytečně.“

Neslyšící často berou Moniku za svou spřízněnou duši. A řeší s ní i hodně osobní záležitosti. „Jednou se mi třeba stalo, že za mnou přišel neslyšící až domů v sobotu večer. Utekla mu manželka a ode mě čekal, že ji budeme spolu hledat po Praze… To už byl ale vážně extrém,“ uzavírá se smíchem Monika. 

 

VERONIKA CÉZOVÁ