Pavel: O sluch mě připravil zánět mozkových blan

Zánět mozkových blan. Onemocnění, které vám může obrátit život naruby. Pavlu Šturmovi o 180 stupňů. Narodil se jako slyšící. Ve dvou letech po této nemoci ohluchl.

„Můj starší bratr se naopak už narodil s těžkou sluchovou vadou. Paradoxně ale mluví normálně, slyší a všechny školy vychodil také se slyšícími,“ říká Pavel.

Rodiče dali Pavla do školky pro nedoslýchavé do Ječné v Praze 2.Dobře se tam ale necítil. „Už jako takhle malé dítě jsem si uvědomoval, že tam nezapadám, komunikace s ostatními dětmi i učitelkami byla špatná.“

Lékaři mu přesto dávali naděje. Pravidelně dostával injekce. A měl příslib, že po nich možná začne opět slyšet. Ale nestalo se. Vysvobozením byl tak pro Pavla odchod do Radlic, kam nastoupil do první třídy.

„Radlice byly škola pro neslyšící, tam už jsem byl jako ryba ve vodě. Učil jsem se dobře, měli jsme skvělou partu, úžasné učitele. Co je ale zajímavé – nesmělo se znakovat…“

„Opravdu?“ Tento udivený dotaz pokládáme současně s tlumočnicí a Pavlovou dlouholetou kolegyní Denisou Lincovou. „Chápala jsem, že jsme nesměli znakovat ve škole pro nedoslýchavé v Ječné, tam nás nutili, abychom pořád mluvili, ale vy jste taky nesměli znakovat, Pavle? To se teda divím,“ nevychází z údivu Denisa, Pavlova nejbližší spolupracovnice z Pražského spolku neslyšících, která je sama nedoslýchavá. „Ano, měli jsme to zakázané,“ odpovídá Pavel a baví se, jak i po tolika letech dokáže svou kolegyni překvapit.

Klempíř versus autoklempíř

V Radlicích strávil devět let. Byl to bezproblémový žák, sportovně nadaný. Když se blížilo rozhodování, kam dál, měl na výběr z několika oborů, které byly speciálně pro neslyšící: obuvník, čalouník, krejčí, dámské a pánské, malíř, zámečník a klempíř.

Do výběru ale zasáhl Pavlův táta. Byl v Autodružstvu Praha a přál si, aby se ze syna stal autoklempíř. To by ale znamenalo, že by Pavel musel jít do učňovského střediska mezi slyšící. „Táta to tak chtěl, tak nebyla jiná možnost, než jít mezi slyšící učně,“ vysvětluje Pavel.

„Ze začátku jsem byl zmatený. V rohu. Ale nakonec jsem se tam otrkal, byla dobrá parta, kluci mi hodně pomáhali, stejně jako učitelé. Mluvili na mě pomalu, vysvětlili mi rukama, co mám dělat. Jeden mistr byl hodně tvrdý. Ale zvládnul jsem to!“

Po učilišti nastoupil do Fiatu v pražské ulici Na Strži. Ze začátku mu vedoucí přiděloval jen menší zakázky. Po pár měsících toho bylo ale čím dál více. „Musel jste být hodně šikovný, viďte?“ „Šikovný? To je slabé slovo!“ začne se smát Denisa, ještě než znakuje Pavlovi můj dotaz.

„Ano. A hlavně mě to bavilo!“ Autoklempířem v servisu byl skoro dvacet let, až do roku 1991. „Postupem času jsem toho ale měl dost, byly i nějaké úrazy… A v té době mě oslovil pan Lang ze Svazu neslyšících a nedoslýchavých v ČR, jestli u nich nechci pracovat. Měli vypsaný projekt, nabídli mi pozici sociálního pracovníka, který by jezdil po celé republice a pomáhal tam, kde by bylo zrovna třeba. V roce 1992 jsme si tedy plácli.“

Jsem řidič profesionál!

Projekt však skončil, takže rok nato nastoupil k bratrovi do firmy. Po celé republice rozvážel autobaterie.

„A jaký jste vůbec řidič?“ zajímá mě. „Jsem řidič profesionál!“ odpovídá bez váhání Pavel. „Dřív jsem byl dokonce autozávodník.“

„Ano, je to blázen, za volantem mafián, to mohu potvrdit!“ směje se Denisa a doplňuje, že přestože se často setkává s názorem slyšících, že neslyšící by raději neměli řídit, Pavel je zářným příkladem, že i člověk se sluchovým handicapem může být za volantem skvělý.

„Mám přeci oči, vidím, co se děje v zrcátku,“ říká Pavel. „Pozoruji silniční provoz opravdu jako ostříž. Takže i když třeba houkačku neslyším, velmi brzo vidím, že se auta za mnou rozestupují na stranu. Přiznávám ale, že jednou se mi stalo, že jeli požárníci. Soudím, že jsem nezareagoval podle nich asi dost rychle, protože když kolem mě projížděli, ťukali si na čelo,“ směje se Pavel a zdůrazňuje, že za celou jeho kariéru řidiče se mu to stalo jen jednou.

Pražský spolek neslyšících

Od roku 1995 pracoval pro Pražský spolek neslyšících, který patří Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR a sídlil původně na Neklance. Stal se předsedou výboru. „Dělal jsem to jako dobrovolník, neměl jsem to placené. Až v roce 2007 jsme zřídili Centrum denních služeb, na které jsem postupně získal peníze a mohl tu zaměstnat i tlumočníky znakového jazyka či paní na úklid. Práce pro Pražský spolek neslyšících je tedy doposud dobrovolná práce.“

Když v roce 1999 radnice oznámila, že zvýší za objekt nájem, pro neslyšící už to bylo neúnosné. „V projektu, který jsme měli vypsaný, tolik peněz nebylo. Proto jsme hledali jiné varianty. Dostali jsme hodně nabídek. Z Prahy 4, Prahy 5… A z Prahy 12 zde v Modřanech. Nabídli nám dvacet let starou budovu, původně mateřskou školu. Věděli jsme s paní prezidentkou Svazu Miladou Smutnou a panem ředitelem Luďkem Černým, že tu bude práce jak na kostele. Ale nabídka nízkého nájmu byla tak lákavá, že jsme do toho šli.“

Dveře dokořán i pro slyšící

V roce 2000 udělali neslyšící členové spolku v Modřanech velkou brigádu. Opravovali, předělávali, rekonstruovali ve velkém. „Praha 12 nám dala na všechno povolení, finančně jsme si to ale museli zajistit sami. Dostali jsme peníze od Svazu, velkou část jsme získali i vlastní činností. Trvalo to dva roky, ale vyplatilo se. Ještě doteď za mnou chodí neslyšící, že je neuvěřitelné, jak jsme to tu pozvedli. Za tak krátký časový úsek takový pokrok… Ale byly to nervy!“

Díky tomu, že se do oprav a získávání prostředků na rekonstrukci aktivně zapojili sami neslyšící, stala se z modřanského spolku neuvěřitelně soudržná komunita. „Ze začátku sem chodili jen neslyšící. Ale pak se postupně rozkřiklo, že tu jsme, že pronajímáme i prostory pro různé akce… Takže jsme začali dělat dny otevřených dveří i pro slyšící, kteří o to mají čím dál větší zájem. Je to krásné zadostiučinění, že se podařilo vybudovat takovou komunitu a opravit barák, který by byl jinak asi na odpis.“

Večer v montérkách, ráno v obleku

Tím, že je Pavel velmi manuálně zručný, téměř vše si dokáže na domě udělat sám. „Praha 12 pomohla s opravou střechy, ale jinak si vše dělám sám. Vodovod, opravy na toaletách… Všechno zvládnu.“

„To je fakt,“ směje se tlumočnice. „Stává se dost často, že tu ještě v pátek večer Pavel pobíhá po baráku v montérkách a v sobotu už vítá hosty v zahradě v obleku…“

„A ti hosté jsou tedy i místní slyšící, viďte?“ ptám se Pavla a popisuji mu, jak mě zradila navigace, ale místní mě hned dokázali správně nasměrovat. „Ano, nás už tu v okolí skoro všichni znají. Jsou tu výborní lidé. Každoročně pořádáme osm akcí a lidem, co tu bydlí, dáváme pozvánky do schránek. Zrovna na konci června jsme tu měli Letní baštu. Připravili jsme na zahradu stoly, gril, naložili maso… To byla hodně povedená akce.“ Stejně tak jako pétanque, hra dáma nebo vybíjená pro seniory…

„Povedená akce, to jo. Ale té práce kolem toho,“ směje se Denisa. „V pátek ve dvanáct jsme skončili v práci a chvíli na to už jsme s lidmi z výboru začali škrábat brambory, krájet cibuli… Ale když o tom tak přemýšlím, tak nejnáročnější je akce Vepřové hody. To přijde pokaždé tak sto lidí a v sobotu v deset večer, když akce skončí, jsme už všichni hotoví. Druhý den si stěží stoupneme na nohy… Ale za ty rozzářené tváře hostů to stojí.“

Porod nad Paříží

Tlumočnice Denisa, která mi zprostředkovává rozhovor s Pavlem, má sluchadlo. Výborně mluví, skvěle mě slyší. „Ale představte si, že jsem si narodila jako neslyšící!“

Její maminka ji porodila v sedmém měsíci v letadle nad Paříží. „Byl tam velký přetlak, praskly mi bubínky. Z letiště mě odvezli hned do nemocnice na Vinohradech. A zjistili, že jsem neslyšící.“

Její táta to nenechal jen tak. Jako lékař jí zařídil tu nejlepší péči. Měla zbytky sluchu, brzy dostala sluchadlo a začala chodit na logopedii. „Tam, kde jsem, jsem díky tátovi. Šťoural do mě pravítkem, abych mluvila, do mé výchovy vkládal neuvěřitelné množství energie… A vyplatilo se. Sluchadlo mi pomohlo, rychle jsem se rozmluvila, do škol jsem chodila se slyšícími. Ale přesto – nebo možná právě proto – mám srdce pro neslyšící. Ač sama slyším relativně dobře, jsem nedoslýchavá a jsem šťastná tady v Pražském spolku neslyšících.“

Sehraná dvojka

S Pavlem jsou na stejné vlně. Jsou nejen spolupracovníci, ale hlavně letití přátelé. A navzájem se skvěle doplňují. „Pavel je mi svým zápalem a chutí do života velkou inspirací. A on zase díky mně neustále poznává, jak bohatý je český jazyk. Je fascinován mou velkou slovní zásobou. Neslyšící ji totiž nemají tak velkou jako slyšící a mnozí nedoslýchaví.“

Ztraceno v překladu

„Pozorujete poslední roky, že má slyšící veřejnost větší zájem o neslyšící komunitu?“ zajímá mě. Poprvé během rozhovoru dochází ke komunikačnímu šumu. Denisa dotaz tlumočí a Pavel mi odpovídá: „Neslyším. A nevěřím, že by se to ještě někdy mohlo změnit. Někteří neslyšící říkají, že časem třeba po injekcích je to lepší… Ale já teda nevím…“

Otázku zkusím tedy trošku přeformulovat a obrátit. „Hodně lidí se sluchovým handicapem má kochleární implantát, už i nejmenší děti nosí sluchadla… Myslíte si, že se tato mladá generace snaží začlenit více do slyšící veřejnosti?“

„Ano, ale málo,“ odpovídá Pavel. „A v souvislosti s tím vidím jeden velký problém. Když jdou mladí na operaci a dostanou kochleární implantát, myslí si, že už budou slyšet napořád. Vůbec nemyslí na zadní vrátka, neznakují. To je špatně. Měli by nejen mluvit, ale zároveň znakovat. Nikdy neví, kdy se jim to bude hodit…“

Znakovka je základ!

Ale platí to podle Pavla i pro slyšící. „Znakovka je základ! Když se mě ptají slyšící, jak se mohou přiblížit světu neslyšících, říkám jim stále – Naučte se znakový jazyk!“ A dodává, že se znakovým jazykem je to jako s jakýmkoli jiným cizím jazykem. „Důležité je ho aktivně používat, být co nejvíce s neslyšícími. Pak vám to půjde samo.“

Na druhou stranu přiznává, že studium je nikdy nekončící proces. „Třeba mladí mají trošku jiné znaky. Kolikrát jsme ve spolku překvapení, když přijdou mladí neslyšící a skoro jim nerozumíme. Naštěstí ale hodně artikulují, takže se nakonec vždycky domluvíme.“

 

VERONIKA CÉZOVÁ