Tomáš: Když na pohovoru zjistí, že jsem nedoslýchavý, řeknou mi: Bohužel už máme plno

Všude kolem něj pobíhali doktoři v bílých pláštích. Mluvili, mluvili, mluvili. Ale on nic neslyšel… To jsou první vzpomínky z dětství, které si vybavuje jednačtyřicetiletý Tomáš Kutek.

„Pořád jsem mlčel, nemluvil jsem a lékařům to začalo být divné. Zjistili, že neslyším. Rodiče proto v mých čtyřech letech udělali zásadní rozhodnutí – z Plzně jsme se přestěhovali do Prahy, kde jsem nastoupil do mateřské školy do Ječné pro nedoslýchavé děti.“

V Ječné děti nesměly znakovat, vyučovalo se zde orální metodou. „Hodně jsme tam mluvili. O to jsem se snažil i doma, pořád jsem na rodiče mluvil, ale nerozuměli mi. Nikdo se se mnou doma nebavil, cítil jsem se hodně osamělý. Sám jsem si hrál, sám jsem si kreslil, díval se na televizi… Dneska bych to přirovnal k tomu, že jsem se cítil, jako bych byl autista. Také jsem měl svůj vlastní svět.“

Problémy se sluchem se zhoršovaly, do první třídy proto Tomáš nastoupil do školy do Radlic pro neslyšící. A zažil šok. Přestože učitelé opět ve výuce používali orální metodu, nerozuměl svým vrstevníkům…

Spolužákům nerozuměl

„Všechny děti znakovaly! Já neuměl nic. Nerozuměl jsem jim, byla to moje první zkušenost se znakovým jazykem…“

V té době měl Tomáš krabičkové sluchadlo. Jen díky němu mohl koukat na filmy a pohádky. „Dříve bohužel nebyly pohádky titulkované, takže sluchadlo bylo mým zásadním pomocníkem.“

Před dvanáctými narozeninami pak místo krabičkového sluchadla dostal lepší a skladnější – závěsné. „Bez sluchadla neslyším nic. Pravé ucho už je asi mrtvé úplně, na levém, kde mám sluchadlo, mám jen zbytečky sluchu.“

Když Tomášovi pokládám otázky, slyší mě. „Slyším zvuky, ale větám nerozumím,“ vysvětluje, proč je pro něj pohodlnější, že nám v komunikaci pomáhá tlumočnice Monika Boháčková.

„Zajímavé je, že dříve jsem s analogovým sluchadlem slyšel lépe. Potom jsem dostal modernější – digitální – ale s ním mám pocit, že je subjektivně mé slyšení o hodně horší…“

Podobné to má Tomáš i s telefony. „Zatímco dříve jsem měl takové ty obrovské tlusté telefony, kde jsem slyšel relativně dobře, dnes mám tzv. chytrý telefon a s ním slyším daleko hůř. Ale velkou roli samozřejmě hraje i to, kdo mi volá. Když ten hlas znám, je to pro mě jednodušší. Kdyby na mě ale mluvili cizí lidé, už jednotlivá slova nepochytím. Co je však zajímavé – obecně slyším ženské hlasy daleko lépe.“

Tomáš

Na učiliště mimo Prahu

Zatímco kvůli školce se stěhoval s rodiči z Plzně do Prahy, kvůli učilišti musel hlavní město opustit. „Před revolucí bohužel v Praze nebyl pro neslyšící obor, který by se mi líbil. Elektrotechniku – čtyřletý obor s výučním listem – jsem tak absolvoval ve Valašském Meziříčí.“

Přestože to byla škola pro neslyšící, jednoduché to Tomáš neměl. Učitelé mluvili, znakovat uměla pouze jedna vyučující. „A ta ještě ke všemu se ani neblížila úrovni tlumočníka, řekl bych, že znakový jazyk uměla tak z šedesáti procent.“

Televize, papír, konec

Ani komunikace s rodiči nikdy nebyla jednoduchá. Přestože je Tomáš chtěl učit, rodiče si nikdy cestu ke znakovému jazyku nenašli. „Gestikulují, umí pár znaků, ale není to znakový jazyk. Umí slova jako televize, auto, papír, konec, stop… To je opravdu málo k tomu, abychom mezi sebou měli plnohodnotnou komunikaci,“ říká smutně Tomáš.

„S rodiči tak byla vždycky domluva rukama nohama. A ještě větší problém nastal, když se u nás doma sešlo více lidí. To jsem se pak úplně ztrácel, nebyl jsem schopen komunikaci zachytit. Slyšel jsem hlasy, ale nerozuměl jsem obsahu.“

Najdi si slyšící holku!

Tomáš přiznává, že se mu hodně změnil hlas. A dřív rozuměl daleko lépe. „Poslední dobou se na mě rodiče zlobí, že jsem se zhoršil v mluvení. Nadávají mi kvůli tomu. Prý ať si najdu slyšící holku, že bych se pak zase rozmluvil. Ale nechápou, jak je to těžké! Najít si slyšící holku s mým handicapem? To není vůbec jednoduché. Sice dvě takové jsem měl, ale akorát jsem z toho byl pak zklamaný… Už proto ani nemám snahu si slyšící dívku hledat, bylo by to pro mě akorát riziko, že by mě mohla třeba podvádět a zradit. Přece jen by naše komunikace nebyla plnohodnotná, když nejsme na stejné úrovni…“

Během let měl jak slyšící, tak i nedoslýchavé partnerky. A ženatý byl s neslyšící. „Je pravda, že během tohoto vztahu se moje mluvení rapidně zhoršilo, neboť jsme s manželkou pouze znakovali.“

Jediný v celé rodině

Nevydrželo nejen jeho manželství, nevyšlo to ani jeho rodičům. „Od babičky vím, že už když byla maminka těhotná, otec chtěl, aby šla na potrat. To ale maminka odmítla. Pamatuji si, jak se pak máma s tátou hodně hádali, nakonec se rozvedli. Nemyslím si ale, že by to bylo kvůli mně. Samozřejmě muselo být i pro tátu těžké přijmout fakt, že se mu narodilo postižené dítě. Hodně si dával naděje, že budu mluvit, kvůli tomu se přestěhovali i do Prahy, abych mohl chodit do Ječné… Přestože se ale rozvedli, oba se na mé výchově podíleli.“

Kromě vlastního tatínka měl v dětství i nevlastního. „Jmenoval se Jan a byl na mě strašně moc hodný. Podporoval mě, jezdili jsme spolu na dovolené, vzdělával mě… Ale časem mi přišlo, že si ho maminka stahovala k sobě… Byli jsme spolu třeba v divadle, ale oni si povídali jenom spolu, já byl stranou… Logicky jsem pak s nimi už chodit nechtěl, připadal jsem si jako páté kolo u vozu. A pak se zase na mě maminka zlobila, že jsem líný, že jsem pořád doma a koukám se na televizi… Nepochopila, že jsem se cítil sám, odříznutý od společnosti. Prostě začarovaný kruh.“

Tomáš

Z Prahy do Milovic

Dlouhou dobu bydlel v obecním bytě v Praze. Pak ale získal dům nový majitel a Tomáš o byt přišel. „Maminka mi pak nadávala, že jsem si měl stěžovat, že je byt vlhký, že jsem si měl zažádat o jiný. Ale já jsem jí oponoval, že jsem byl mladý, bez zkušeností, že jsem nevěděl, jak to chodí. Nevěděl jsem, jak se mám proti vystěhování bránit. Proto jsem jí na její hubování vyčetl, že mi naopak ona mohla pomoci. A její reakce? Že prý nejsem malé dítě, že mě nebude vodit za ručičku na úřad… Maminka tedy nikdy nechápala, že jako neslyšící mám komunikační bariéru a není pro mě jednoduché si takovéto věci zařídit sám, bez tlumočníka.“

Z Prahy po vystěhování z obecního bytu zamířil do Milovic, kde žije dodnes. Bydlel i v Kroměříži, kde měl byt, auto a manželku. „Ve finále mě ale manželka kopla do zadku a já neměl nic. Ze dne na den jsem se ocitl na ubytovně. Přestože jsem měl od nakoupených věcí doklady, soudce to shodil ze stolu. A nejhorší pak pro mě bylo, když jsem to řekl rodičům. Měl jsem pocit, že mi snad ani nevěří…“

Naštěstí bez dítěte

Měli s manželkou děti? „Naštěstí ne!“ zvolá upřímně. „Když jsem se ženil, samozřejmě jsem je plánoval. Pak jsem ale viděl, jak se tchýně chová k dětem manželčiny sestry, byla na ně dost zlá… To mě docela zarazilo, ale nechal jsem si to pro sebe… Po čase jsem se pak ptal manželky, jak vyrůstala… A pochopil jsem, že měla divné dětství… Manželka se potom po svatbě dost změnila, chovala se jako její matka… Pak už jsem s ní dítě ani nechtěl, cítil jsem, že manželství asi nedopadne, bál jsem se, že bych pak musel platit alimenty… A nedej bože s takovým manželčiným chováním by pak to dítě mohlo skončit i v dětské domově… A to jsem nechtěl.“

V současnosti Tomáš pracuje v České unii neslyšících na zkrácený úvazek jako údržbář. Přestože si myslel, že po rozvodu a odchodu z Kroměříže bude mít v Praze více příležitostí v oboru, skutečnost byla naprosto odlišná.

Čtyřikrát do stejné firmy

„Zkoušel jsem oslovit spoustu zaměstnavatelů. Poslal jsem jim životopis, doporučení od bývalých zaměstnavatelů. Často se mi stalo, že mi volali zpátky na telefon. Snažil jsem se smskou vysvětlit, že jsem nedoslýchavý, že prosím o sms. Po takovéto smsce mě už ale nikdy nikdo nekontaktoval.“

Z úřadu práce dostal mnohdy několik zajímavých tipů v oboru. Ještě ten den proto zamířil do firem. A po pouhém pozdravu se mu dostalo odpovědi, že už mají plno.

„Z jejich strany jsem cítil takovou neochotu! Jak je možné, že by už měli plno, když ten inzerát ještě nabízel úřad práce?“ zlobí se Tomáš.

Na jednu firmu dostal v průběhu měsíců od úřadu práce nabídku i čtyřikrát. Proto je opravdu zkusil pokaždé oslovit. „Dokonce jsem poslal i smsku tátovi, aby tam zavolal a poslal životopis. A oni se opravdu ozvali. Ať druhý den ráno v osm hodin přijdu na pohovor. A když jsem tam přišel, zase mě odmítli, že nemají místo… Fakt mě rozčiluje, že mě odmítají jen proto, že neslyším. Přitom mám doporučení od firem, že jsem spolehlivý pracovník v oblasti elektra.“

Pracuji na 150 procent

Než se rozvedl, pracoval v Kroměříži. „Byla to montážní práce, která mě strašně moc bavila. Úkolovka. Základ sto procent. A já pracoval kolikrát i na 150 procent! Všichni věděli, že jsem spolehlivý, nedělali rozdíly jen proto, že neslyším.“

Firma ale skončila, a tak se dostal do jiné. „Vypracoval jsem se i tam. A pak dokonce i na strojní výrobu! Chvíli jsem s nimi tedy válčil, nechtěli mě pustit ke stroji. Byl tam hodně hluk a měli pocit, že neslyšící nesmějí dělat se stroji. Tak jsem mistrovi řekl, že mám zdravé ruce a oči, ukázal mi, jak se co dělá, vyzkoušel mě… A zjistil, že jsem šikovný, takže mě nakonec pustil i ke strojům.“

Jaké pak bylo jeho rozčarování, když v Praze nemohl narazit na práci v oboru… Po dlouhé době jednu přeci jen našel, ale…

Jako údržbář do Orionky

Dostal se jako údržbář do bývalé továrny Orionka v Korunní ulici. První pár měsíců všechno klapalo. Pak ale odešel mistr i hlavní údržbář. A ovzduší ve firmě zhoustlo. „Jednou jsme měli kopat odpadní kanál. Kolega mi řekl, že si jen odskočí a přijde za patnáct minut. Pamatuji si, že bylo velké horko, potil jsem se… Ale pořád jsem pracoval… Více jak dvě hodiny úplně sám. Pak už bylo půl páté, blížil se čas odchodu. Šel jsem pomalu dovnitř do místnosti pro údržbáře a tam ho vidím! Nohy na stole a odpočíval! Naštval jsem se a řekl jsem mu, že mi řekl, že přijde brzo… Od té doby mě začal ponižovat, zneužívat… Já se nikdy neflákal, naopak jsem se pravidelně iniciativně díval na vrátnici do knihy, co je potřeba opravit… Dělal jsem tam tolik věcí i navíc!“

A výsledek? Tomášovi po roce neprodloužili smlouvu.

Tomáš

Do kina na zahraniční filmy

Od dětství mu v samotě často dělala společnost televize. A na ni nedá dopustit ani v dospělosti. „Jen kolikrát s přítelkyní bojujeme, který kanál pustíme,“ směje se Tomáš. On by se chtěl dívat na ČT 1, ona na Novu. „Jenže Nova nemá titulky. Přítelkyně je nedoslýchavá, má lepší sluch, jí to nevadí. Ale já musím mít titulky. Snad se jednou dožiji toho, že bude mít i Nova titulky. Dávají spoustu zajímavých pořadů a filmů, ale já je prostě neslyším.“

Na ČT 1 se ale nedívá jen kvůli titulkům. „Hodně důležité jsou pro mě informace. Potřebuji ze zpráv vědět, jestli se budou zdražovat nájmy, jaká bude inflace…“

Tomáš rád chodí i do kina. A paradoxně jen na zahraniční filmy. „To víte, že bych rád viděl i české filmy. A ne čekat třeba dva tři roky, než se to dostane do České televize, která to otitulkuje. V kině ale titulky nejsou, takže zásadně chodím na zahraniční filmy s českými titulky.“

Prezidentu Havlovi jsem poděkoval za svobodu

Už si s Tomášem podáváme ruku a loučíme se. A v tom… „Víte, že jsem byl také v televizi?“ říká hrdě. „Když umřel prezident Havel, byl jsem se jako mnoho jiných rozloučit u jeho rakve. Když jsem vyšel ven, oslovila mě redaktorka České televize. A pak jsem se viděl ve večerních zprávách! Byl jsem tak rád, že mě tam dali! Ale protože můj hlas nebyl moc dobrý, dali mi tam titulky… Kdybyste věděla, kolik jsem ten večer dostal od přátel smsek! A víte, co jsem do kamery řekl? Že si Václava Havla cením a děkuji mu za svobodu našemu státu.“

 

VERONIKA CÉZOVÁ