Zdeňka: Srdcem jsem neslyšící

Zdeňka Winklerová

Byla velmi zvídavé miminko. Všechno pozorovala, o všechno se zajímala. „Rodiče proto dlouho nevěděli, že se mnou není něco v pořádku. Když jsem ale v roce a půl nereagovala na volání, začali se mnou chodit po doktorech. A tam zjistili, že mám praktickou hluchotu,“ vrací se zpátky v čase pětašedesátiletá Zdeňka Winklerová.

Ve třech letech nastoupila do mateřské školy pro děti s vadou řeči, kde ji velmi podporovala ředitelka. „Skládala se mnou dohromady jednotlivá slova, učila mě první souvislé věty. Na tuto školku navazovala první a druhá třída. Do třetí třídy jsem pak nastoupila do základní školy mezi slyšící, kde jsem byla ale jen čtvrt roku. Podle spolužáků jsem byla výborná, ale… Tenkrát byla jiná doba, ve třídě chodila paní učitelka tam a sem, moc jsem jí nerozuměla, a tak mě časem chtěli dát do ústavu…“

Maminka byla rázně proti. A nakonec se Zdeňkou zůstala doma celých třináct let, aby se jí mohla stoprocentně věnovat. „Dostala jsem se naštěstí k panu profesorovi Brohmovi, který viděl můj pokrok. Viděl, že jsem v dobré péči, a tak napsal posudek v můj prospěch. A díky tomu jsem nemusela do ústavu.“

Třetí až devátou třídu pak strávila v ZŠ pro nedoslýchavé a neslyšící v bývalých Sadech osvobození (dnešní Koliště). „Sice to bylo zakázáno, ale přesto jsme se spolužáky trochu znakovali,“ směje se Zdeňka, která dodává, že dnes už tam škola nestojí, byla zbourána.

Zvládla jsem to. Navzdory pochybnostem profesorek

Když se na konci povinné školní docházky rozhodovala, kam na střední, musela požádat inspektora školství o souhlas, zda může jako neslyšící studovat textilní průmyslovku. Získala ho. „Studium mi však dalo pořádně zabrat! Pouze se tam mluvilo, žádné úlevy jsem neměla. Ale zvládla to! A to přes to, že mi některé profesorky nevěřily. Já to ale dotáhla do konce.“

Po škole ztratila kontakt s mnoha spolužáky, kteří se rozprchli po maturitě zpátky do svých domovů mimo Brno. Ztratila spolužáky, ale získala práci snů – v krejčovství se stala technoložkou.

„V konfekčním oddělení jsem dělala napřed v modelárně, pak jsem dělala technoložku, technologické postupy, kalkulace… Když potom odešla technoložka na mateřskou, nastoupila jsem na její místo a začala jsem chodit do terénu. Co jsem vypozorovala, to jsem předávala normovači. V práci jsem měla kolem sebe několik neslyšících. A protože mistrové neuměly znakovat a pořádně vysvětlovat neslyšícím, co mají dělat, pomáhala jsem jim s komunikací. Stala jsem se mostem mezi neslyšícími švadlenami a mistrovými.“

Přestože je od narození neslyšící, když si se Zdeňkou povídáme, nepotřebujeme k rozhovoru tlumočníka znakového jazyka. Zdeňka je tak vůbec první neslyšící v projektu Jsem jedno ucho, se kterou se zvládám domluvit bez pomoci.

Zdeňka tak skvěle mluví, že se mi ani nechce věřit, že mě vůbec neslyšící. „Opravdu vás neslyším,“ směje se Zdeňka nad mým úžasem. „Naučila jsem se takhle odezírat díky tomu, že jsem od narození vyrůstala se slyšícími. Měla jsem slyšící sousedy, nejlepší kamarádku…“

Odezírání je základ

Domluvíme se skvěle. Zdeňka si je však vědoma svých limitů. „Vím, že mám určitě špatnou intonaci, protože neslyším, co říkám… Proto jsou pro mě důležité oči, abych mohla odezírat. A pořád dokola to opakuji i neslyšícím, že je potřeba trénovat odezírání. Občas mávnou rukou, nechce se jim do toho… Dodávám jim ale kuráž, aby se nebáli, aby to opravdu zkoušeli, že jenom znakování je nezachrání.“

Zdeňka celý svůj pracovní život pomáhala neslyšícím. „Pomáhala jsem jim, aby se prosazovali, dávala jsem jim informace, které neměli… Neslyšící totiž obvykle nemají takový přehled o světě jako slyšící… A stále dokola jim opakuji, že znakový jazyk by měl být pomůcka, ale že nemohou zanevřít na odezírání.“

Ještě dodnes se setkává s mladými neslyšícími, kteří jsou velmi fixovaní na své rodiče. „Jejich odpověď na mnoho věcí je ve stylu Maminka mi přece pomůže... Jenže rodiče jednou odejdou a oni budou složitě hledat, kdo jim pomůže… Já jim tedy opakuji, že se mohou kdykoli obrátit na tlumočnice či na sociální pracovnice.“

Sama Zdeňka řešila v životě mnoho kotrmelců. „I v těch nejhorších chvílích se naštěstí našel vždycky nějaký anděl, který mi pomohl.“

Počítač práci zkomplikoval

Poprvnímateřské se v osmdesátých letech přeorientovala na účetnictví v organizaci Drutěva. Stala se účetní materiálů. „Byl tam jeden úžasný kolega – mimochodem bez ruky – který mi všechno trpělivě vysvětloval. Po druhé mateřské jsem nastoupila zpátky na pozici technologa. Bohužel se časem změnilo vedení, přišel jiný ředitel… A já jsem začala dostávat neúplné informace… Byla to zrovna doba, kdy se zaváděly počítače. Hledala jsem někoho, kdo by mi to pořádně vysvětlil, ale nikdo se s neslyšící nechtěl zdržovat…“

Z Drutěvy tedy v roce 2000 odešla do domova seniorů, kde pracovala jako samostatná švadlena. Zároveň spolupracovala s ergoterapeutkami.  

Ale i k počítačům nakonec našla cestu. Sama se naučila pracovat s dokumenty nebo připravovat prezentace v PowerPointu… „A byla jsem to také já, která jsem bývalou ředitelku Centra denních služeb přesvědčovala, aby se v centru učily počítače. Velkou zásluhu na tom měli i naši sponzoři. A díky tomu vznikl individuální kurz.“

Dobrovolnice a předsedkyně v jednom

Právě v Centru denních služeb – Brněnském spolku neslyšících pomáhá jako dobrovolnice a zároveň předsedkyně – už několik let.„Ve spolku mám na starosti kromě neslyšících a nedoslýchavých seniorů i děti. Dělám pravidelně každý měsíc různé akce. A moji srdeční záležitostí je Klub seniorů. A měla jste vidět, jak byli senioři smutní, když se během letních prázdnin nekonal… Ty dva měsíce bez klubu pro ně byly neuvěřitelně dlouhé a chodili se za námi pravidelně ptát, kdy už bude další akce.“

Ztráta paměti

Do klubu si Zdeňka chodí odpočinout. Život jí totiž připravil velkou životní ránu. Syn utrpěl v dospělosti vážný úraz hlavy. „Pracoval sousedovi na střeše. A najednou propadl střechou dovnitř. Ztratil paměť. Je to už šest let zpátky… Syn přišel nejen o zdraví, ale i o dívku, se kterou chodil… Kdyby zůstala, měl by oporu… Ale vím, že to pro ni nebylo jednoduché… Kvůli tracheotomii nemohl mluvit, dorozumívali jsme se prostřednictvím znakového jazyka. Tím jsem mu ulehčila kontakt se sestřičkou. Byla tehdy hodně překvapená… A vytvořilo se mezi námi takové pouto, že se dodnes setkáváme.“

Po půl roce, kdy se synem chodila na logopedii a různé rehabilitace, byla vyčerpaná. „A nejhorší byla ta frustrace, když víte, že děláte maximum, ale stále to není dost…“

Byla to ale právě práce v Brněnském spolku neslyšících, která jí opět vrátila energii do života. A vědomí, že na to není sama.

Druhý manžel je pro ni velkou oporou. „Ten první nebyl moc rodinný typ. Ale poučila jsem se a našla si druhého, který je úžasný. Je technicky zdatný, za ty roky jsem se od něho hodně naučila. A díky tomu si už umím spoustu věcí opravit v rodinném domku i sama.“

Pomáhala jsem, i když mě o to nikdo neprosil

Celý život pomáhala ostatním. Rozdávala kolem sebe energii, přestože byly chvíle, kdy jí sama neměla na rozdávání. „Pomáhala jsem vždycky. A automaticky, i když mě o to třeba nikdo neprosil. Když jsem viděla, že mají neslyšící problém s komunikací, byla jsem tu pro ně.“

Práce v Centru denních služeb – Brněnském spolku neslyšících, péče o syna, hlídání vnučky, starost o rodinný dům. Čas sama na sebe si pořádně nikdy moc nenašla.

„Ale kdybych měla více času, koukala bych na pohádky,“ zasní se Zdeňka. Žena s nádhernýma očima a babičkovským úsměvem. Křehká, ale přitom tak neuvěřitelně silná.

Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ

Vytisknout