Jak se vyrovnat se ztrátou sluchu?

Na diskotékách přesahuje hladina hluku často 100 decibelů. Při tak hlasitém zvuku si významně zhoršujeme sluchový práh a schopnost slyšet. Problém se netýká jen dýdžejů, zvukařů a obecně hudebníků, podobné je to i v případě dalších profesních ztrát sluchu.

Setkáváme se s nimi u lidí, kteří dlouhodobě pracují v hlučném prostředí. Historicky byly tyto ztráty označovány jako „onemocnění kotlářů“. U zvuků nejde jen o hlasitost, vyjádřenou decibely. Druhou důležitou vlastností zvuků je frekvence, laicky řečeno výška tónu. Lidé obvykle vnímají frekvenci od 16 hertzů do 20 kilohertzů. Pro dělníky, kteří celý život vytloukali kotle, byla typická ztráta sluchu na frekvenci kolem 4 kilohertzů. Kotláři vymizeli, ale podobně rizikové profese pořád existují a zanedbávání chráničů sluchu se nevyplácí. Například stavební dělníci, kteří je při používání automatických vrtaček nenosí, přicházejí o sluch právě tímto způsobem.

Hudba, silnice a sekačky

S nadměrným hlukem se ale nepotýkají jen pracovníci hlasitých profesí. Akustický smog nás trápí v nejrůznějších situacích. „Tímto pojmem se rozumí hluk, který kolem nás vydávají různé zdroje, Souvisí hlavně s obtěžováním a někdy se používá jako synonymum pro „hudební smog“, „ říká profesor Josef Syka z Ústavu experimentální medicína Akademie věd ČR.

Když dnes vejdete do supermarketu, automaticky vás obklopí hudba z rádia, a pokud jste i kdekoli jinde ve veřejném prostoru, také tam často z tlampačů hraje hudba. To všechno může pro mnohé z nás představovat obtěžování hlukem. Ale hudbou to zdaleka nekončí. Průzkumy prokázaly, že hluk automobilové dopravy obtěžuje mnohem více než železniční, a mezi hodně obtěžující patří také letecký hluk. Za akustický smog je však možné považovat i obtěžování celých vesnic, pokud se někde rozpoutá technoparty. Nemluvě o víkendové venkovské idylce, kdy se rozjedou sekačky na trávu a motorové pily.

Zhoršuje se práh slyšení

Ohrožení sluchu tím, co se pod pojmem akustický smog běžně chápe, je však podle profesora Syky poměrně malé. Pokud k němu dojde, pak pouze za předpokladu, že je postižená osoba vystavená silnému, intenzivnímu zvuku nad 120 decibelů. Je-li intenzita nižší a pohybuje se mezi 85 dB a 100 dB, nastává jiný problém – dočasný posun sluchového prahu. „Při uvedené intenzitě se nám sluchový práh zhorší o 10 až 20 dB, nebo i více. Pozitivní ovšem je, že pokud se z daného prostředí vzdálíme, za několik hodin či dní se vrátí k normálu“, konstatuje profesor Syka. Obvykle podle jeho slov nevede k tomu, že by zanikla vlásková receptorová buňka, takže o sluch nepřijdeme natrvalo. „Opakuje-li se ale tento stav často a dlouho, kumulace nakonec k trvalé ztrátě sluchů skutečně vede,“ pokračuje lékař. Neexistuje sice studie, která by přesně sledovala nárůst sluchových poruch v souvislosti s poslechem hudby přes sluchátka, ovšem mnohé výzkumy ukazují, že zvláště mladí lidé maximální doporučení překračují. A pokud jde o sluchátka upevněná ve zvukovodech, přes která si pravidelně pouštíme hudbu nad 90 dB, můžeme se za rok připravit až o 5 dB sluchové ostrosti.

„Změny ve funkci centrálního sluchového systému, které jsou způsobeny nadměrným hlukem, se projevují jakou ušní šelesty,“ upřesňuje profesor Josef Syka.

Často jsou spojeny s duševním utrpením a poruchami spánku, ale patrné jsou i mimosluchové účinky nadměrného hluku: rozmrzelost, únava, obtíže s usínáním nebo probouzením, poklesy pozornosti, nálady a pracovního výkonu. A to zdaleka není všechno. „Nadměrný hluk se nezřídka podepisuje i na onemocněních kardiovaskulárního systému, může mít na svědomí vysoký krevní tlak, infarkt myokardu a zvýšení hladin stresových hormonů,“ upozorňuje Josef Syka.

Co je normální sluch

Různými vadami sluchu u nás trpí více než půl milionu lidí. Ztráta sluchu má určitou hladinu nula, od které se odvíjí. „Za normální považujeme hladinu ztráty sluchu mezi nulou a 25 dB,“ vysvětlil minulý týden pro LN docent Zdeněk Kabelka, přednosta Kliniky ušní, nosní a krční 2. LF UK a FN v Motole a vedoucí Centra kochleárních implantací, který před několika dny bohužel náhle zemřel.

„Vzhledem k tomu, že decibel je dekadický logaritmus poměru dvou tónů násobený deseti, jde o rozmezí, kdy ti nejlepší slyší až 100x lépe než ti, kteří jsou ještě v normě,“ podotkl docent Kabelka. Jako lehkou nedoslýchavost označují lékaři zhoršení sluchu o 15 dB, přičemž při každém dalším zhoršení vždy o 15 dB následují střední, středně těžká a těžká nedoslýchavost. Nad 90 dB už hovoříme o ztrátě sluchu. „Lidé, které označujeme prakticky už za neslyšící, sice mohou v hlubokých tónech nějaké vjemy mít, ale ty jim ani při zesílení k rozvinutí řeči nestačí,“ doplnil docent Kabelka. Podstatné je, že ačkoli zde mluvíme prakticky o hluchotě, jiným způsobem, třeba vibracemi, tito lidé vnímají.

Sluchadlo, nebo implantát?

Aby se však u těchto lidí rozvinula řeč, potřebují náhradní mechanismus, například kochleární implantát. Sluchově postižení, kteří mají menší sluchovou ztrátu, mohou profitovat z řady sluchadel.

Záleží, o jakou vadu se jedná – zda je v oblasti převodu, nebo už v oblasti hlemýždě a nervového vedení. „Zesílení musí být takové, aby nedostatečnost přenosu byla překonána. A teprve pokud žádné ze sluchadel není schopno zlepšit slyšení dotyčného tak, aby řeči rozuměl, přichází v úvahu implantát,“ říká lékař. Pro pacienty se středně těžkou a těžkou nedoslýchavostí jsou podle něj vhodnější konvenční sluchadla.

Stařecká nedoslýchavost neboli presbyakuze je nejběžnějším druhem nedoslýchavosti.

-  postihuje nejčastěji muže

-  nejdříve zasahuje slyšení vysokofrekvenčních tónů: postižený neslyší telefon či zvonek, nerozlišuje sykavky

-  nelze ji řešit chirurgicky, používá se sluchadlo

-  po artritidě a vysokém tluku je třetí nejčastější chronickou nemocí seniorů

U pacientů s hraničním postižením, které směřuje k úplné ztrátě sluchu, ale sluchadla nepomohou. Laikovi by se tedy mohlo zdát, že kochleární implantát je jakýsi další, lepší „stupeň“ sluchadla. Ve skutečnosti je to něco zcela jiného, obě zařízení fungují na jiném principu. U sluchadla jde o zesílení zvukového signálu, zatímco u implantátu o elektrické dráždění, které se přenáší elektrodou přes nervy do centrální mozkové soustavy. Tam vybudí vjem podobný zvukům, které slyšíme, a umožní rozvoj řeči.

Cena sluchadel se pohybuje od čtyř tisíc do více než dvaceti tisíc korun, přičemž pojišťovna hradí u každého stupně poruchy určitou základní částku. Pokud si pacient vybere lepší sluchadlo, rozdíl doplatí. Není zde ovšem přímá úměra v tom smyslu, že čím dražší sluchadlo, tím lépe pacient slyší. Vždy se zkouší tři různá sluchadla a pacient si zvolí to, ze kterého má „lepší pocit“. Svou roli ale samozřejmě hrají i finanční možnosti pacientů.

Kochleární implantáty jsou výrazně dražší – zhruba stonásobně, takže pokud běžné sluchadlo lze pořídit za 5000 korun, implantát bude stát stokrát více. Další náklady souvisejí se samotnou operací a následnou rehabilitací. Vše ovšem hradí zdravotní pojišťovny, proto se pacienti pečlivě vybírají. K lékařům sice někdy chodí lidé se sluchadly s tím, že mají zájem o implantát, ten se ale používá jen u skutečně hluchých pacientů.

Jak poznat, že dítě neslyší

Problémy se sluchem je pochopitelně nutné odhalit co nejdříve i u malých dětí včetně novorozenců – u nedoslýchavých miminek hrozí, že se u nich správně nerozvine řeč. Ministerstvo zdravotnictví proto podporuje screening sluchu novorozenců a vyšetření zařadilo i do úhradové vyhlášky.

Pojišťovny výkon porodnicím od roku 2012 proplácejí, zatím je ale provádí jen 55 procent porodnic. Aby si mohly toto vyšetření dovolit, musí čelit řadě problémů, z nichž jeden je ekonomický. Podle docenta Kabelky se jedná odhadem o čtvrt milionu korun za vyšetřovací přístroj plus platbu za sestru – přibližně půl úvazku na dva tisíce porodů ročně. Tyto prostředky je třeba na screeningy vyčlenit a mít je kontinuálně zajištěné.

Metou lékařů je to, aby byla sluchová vada u dítěte odhalena včas a použila se patřičná pomůcka  -například v půlroce věku adekvátní sluchadlo, a pokud toto nepomůže, tak v prvním roce věku kochleární implantát. Samozřejmě to neznamená, že když je dítěti v šesti měsících života poskytnuto odpovídající sluchadlo, vada se zlepší. „Podstatně se ale zlepší jeho vnímání a psychický a citový rozvoj, který jde přes mluvenou řeč,“ uvedl docent Kabelka. Pokud se sluchově postižené dítě narodí ve slyšící rodině, přáním rodičů je, aby slyšelo a mluvilo. Neslyšící rodiče však ke stejné věci přistupují různě. „Nelze říci, že by kochleární implantáty plošně odmítali, ale většina neslyšících rodičů cítí, že s kochleárním implantátem své dítě ztrácí,“ říká Pavel Němec, ředitel Základní a mateřské školy pro sluchově postižené v Ostravě-Porubě.

Neslyšící rodiče totiž vnímají svoje postižení jako něco naprosto normálního. Dorozumívají se znakovým jazykem a sluchová vada pro ně není překážkou, neberou svoje postižení jako nemoc. S dítětem, které se jim narodí, komunikují od počátku ve znakovém jazyce. Ostatní rodiče usilují podle Pavla Němce naopak o to, aby jejich dítě operaci prodělalo a kochleární implantát dostalo. Musí zde však být někdo z rodiny, kdo slyší a kdo mu pomůže s rozvíjením řeči, protože voperuje-li se dítěti kochleární implantát, je to jen technický předpoklad pro to, aby slyšelo a mluvilo. Všechno ostatní se už děje za pomoci logopedů a rodiny. S dítětem je třeba denně pracovat, aby implantát zhodnotilo natolik, že se z něj stane „slyšící“ a následně mluvící člověk. V ostravské škole pro sluchově postižené se učí 70 dětí se sluchovou vadou a 67 dětí s vadou řeči. Dříve mohla škola k takovým dětem přijímat i slyšící sourozence bez postižení, ale dnes to legislativa nedovoluje. Vyučuje se zde takzvanou „znakovanou češtinou“, protože ve třídách jsou jak děti nedoslýchavé, se sluchadlem, která část řeči zachytí, tak i děti, které vůbec neslyší a potřebují komunikaci ve znacích. Učitelka tedy v jednom momentě ukazuje pomocí znaků a zároveň věty nahlas vyslovuje. Znakovaná čeština je jakýsi hybrid dvou jazykových systémů a používá se tam, kde jsou společně ve třídě děti nedoslýchavé i neslyšící. Je-li třída homogenní, komunikace je pochopitelně jednodušší. „My zdraví, normálně slyšící, si to ani neuvědomujeme a bereme jako samozřejmost, že máme slyšící děti,“ říká Pavel Němec. „Často si toho ani nevážíme, ale stačilo by nahlédnout do naší školy. Sluchově postižené děti vynakládají neuvěřitelné úsilí, aby se slyšícím vrstevníkům vyrovnaly. Je to obrovské štěstí a radost, když si se svými dětmi můžete popovídat, uzavírá ředitel školy.

Neslyšícím pomáhají i přepisy

Lidé, kteří jsou od narození neslyšící, mají znakový jazyk jako mateřštinu. Přesná statistika neexistuje, ale podle odhadů je u nás takto postižených deset až patnáct tisíc osob. Vedle nich existuje mnohem početnější skupina ohluchlých a těžce nedoslýchavých, kteří se dorozumívají jen stěží. Pro ty vznikla nedávno nová služba – simultánní přepis mluvené řeči. Do roku 2008 u nás nebyla k dispozici, přestože ve vyspělých zemích je běžnou záležitostí. Pokud u nás neslyšící potřeboval tlumočníka, objednal si ho a většinu ho i dostal, ovšem ohluchlý člověk žádnou takovou možnost neměl. Šel na úřad, k lékaři nebo k soudu a byl odkázaný jen na vstřícnost a pochopení, zda mu tam byli ochotni mluvenou řeč přepsat. „Zaznamenali jsme spoustu případů, kdy tito lidé seděli u soudního jednání, neslyšeli, co tvrdí protistrana, a nemohli na to reagovat,“ říká z vlastní zkušenosti novinář Jaroslav Winter, který začal přicházet o sluch ve svých 50 letech. Když Jaroslav Winter v roce 2008 vyhlásil registraci na konferenci INSPO o technologiích pro osoby se zdravotním postižením, na kterou předtím vždy zajišťoval tlumočení do znakového jazyka, ozval se mu člověk, který se jí chtěl zúčastnit. Před čtyřmi lety ovšem ohluchl a přednáškám nerozuměl. Neznakoval a ani se znakový jazyk učit nechtěl, tvrdil však, že v pražské organizaci České unie neslyšících začali zvát na přednášky přepisovatelky, které mluvené slovo přepisují – texty jsou promítány na plátno a účastníci besedám rozumějí.

„Zajistil jsem tedy simultánní přepis a díky tomu přišlo na konferenci pětkrát více účastníků se sluchovým postižením než v předchozích letech, kdy bylo k dispozici jen tlumočení do znakového jazyka,“ vzpomíná Jaroslav Winter. Nápad se ujal rychle. Česká unie neslyšících sepsala projekt Simultánní přepis mluvené řeči a požádala Nadaci Vodafone, aby ho podpořila. Cílem bylo vyzkoušet a zavést simultánní přepis i u nás.

Ukázalo se, že nejdůležitější je najít kvalitní přepisovatele, a tady měla unie štěstí. Obrátila se nejprve na ty, kteří v televizi vyrábějí skryté titulky z živých pořadů, a pak i na organizaci Interinfo, která vyvinula metodiku výuky psaní na klávesnici a ze svých žáků vychovala řadu mistrů světa v rychlopsaní. Dnes už u nás existuje Centrum zprostředkování simultánního přepisu při České unii neslyšících, které zajišťuje přepisovatele pro organizace i jednotlivce, takže má–li sluchově postižený vyřizovaná na úřadech nebo potřebuje například k lékaři, centrum mu přepisovatele zajistí. Tuto službu začaly využívat i soudy. Výhodou je, že přepisovatelé jsou rozmístěni po celé republice a pro jednotlivce je tato sociální služba zdarma. Navíce se stále zdokonaluje a vylepšuje – díky pokračování projektu vznikla aplikace po online přepis na dálku a poté i organizace Transkript online.

Přepisovatelé necestují, sedí ve svých kancelářích, řeč mluvčího dostávají po telefonu do sluchátek a do míst, kde se sluchově postižený nachází, se přepisovaný text přenáší na webové stránky. Pracuje se také na vývoj počítačových programů, které by mluvené slovo přepisovaly samy. Zatím ale nejsou zdaleka tak spolehlivé, aby mohly nahradit živé přepisovatele.

Renáta Gebauerová, Lidové noviny (26. března 2014)

2 článek

HNED PO PORODU SE UJISTĚTE, ZDA MIMINKO SLYŠÍ

Kontroly sluchu dětí nejsou povinné, záleží na rodičích, říká docent Pavel Komínek, přednosta Otorinolaryngologické kliniky Fakultní nemocnice v Ostravě.

LN: U kterých rodičů hrozí riziko, že se jim narodí sluchově postižené dítě?

Existují geny, na které je nedoslýchavost vázána, takže pokud se potkají rodiče s podobnou dispozicí, je možné, že se jim narodí sluchově postižené dítě. Oni sami mohou být slyšící. Značná část nedoslýchavostí bývá také způsobena onemocněním normálně slyšící matky během těhotenství. Následkem nachlazení nebo infekce může dojít k poškození vnitřního ucha, což vede ke sluchové vadě. Takových dětí se sice nerodí mnoho, jen asi jedno až dvě děti na tisíc porodů, ale děje se to.

LN Lze během těhotenství poznat, zda se matce – například po prodělané infekci – narodí sluchově postižené dítě?

To nelze zjistit. Během těhotenství nejsme schopni identifikovat, zda dojde k poškození dítěte v oblasti sluchu. Některé vady se pochopitelně poznat dají, ale sluchovou poruchu v tomto období nepoznáme. Proto se zcela zásadní provádět u novorozenců screening sluchu. Musí být jednoduchý, snadno proveditelný a v co nejkratším čase po porodu. Jedná se o vyšetření, kterým lze s velkou pravděpodobností hned po narození dítěte říci, zda slyší, či zda je u něj podezření na závažnější vadu sluchu. Pro rozvoj řeči dítěte je zásadní, aby byla případná sluchová porucha zjištěna co nejdříve, do tří měsíců věku dítěte. Rodiče by měli udělat všechno pro to, aby si byli co nejdříve jisti, zda je jejich dítě v tomto směru v pořádku.

LN Novorozenecké screeningy sluchu u nás provádí zatím jen asi 55 procent porodnic. Jsou jedinou překážkou finance?

Bohužel ne. Pravdou je, že pojišťovny porodnicím screeningy proplácejí, i když ony samy si musejí zajistit prostředky na přístrojové vybavení a sestru. Především však v jednotlivých regionech není vytvořený systém následné péče, třebaže zrovna v našem Moravskoslezském kraji ho máme. Screeningy u nás provádíme ve všech deseti porodnicích v kraji a systémově řešíme i další kroky, co dělat, vznikne-li při prvním vyšetření v porodnici podezření na možnou sluchovou vadu. Rodiče těchto dětí již při odchodu z porodnice vědí, kam se obrátit. Novorozenci odcházejí z našich porodnic vždy se zprávou, jak vyšetření dopadlo: zda byl zjištěn normální nález, nebo existuje podezření na sluchovou vadu. Nesmírně důležitá je zde informovanost pediatrů a spolupráce s nimi, protože oni jsou ti hlavní, kdo jsou v kontaktu s rodiči dětí.

LN Pokud má miminko ve zprávě z porodnice uvedeno, že je u něj podezření na vadu sluchu, jaký je další postup?

Nejpodstatnější je vysvětlit pediatrům důležitost následné péče, aby dokázali rodičům podat, že pokud je u jejich dítěte riziko sluchové vady, nesmějí zanedbat kontrolní vyšetření. To je nejdůležitější. Protože i když toto všechno porodnice ve zprávě uvedou, další krok je na rodičích. Neudělají-li ho, mohou se také děti v systému „ztratit“. Vyšetření sluchu u novorozenců není ze zákona povinné jako například očkování, záleží na rodičích. Právě pediatr musí rodičům zdůraznit, že bylo-li u dítěte zjištěno podezření na sluchovou vadu, je zcela zásadní stav dítěte měsíc po propuštění z porodnice zkontrolovat a vyšetření otoakustických emisí zopakovat.

LN Měří se u nás systematicky sluch u dětí i po novorozeneckém období, v dospívání a během dospělosti?

Sluch by měli u dětí vyšetřovat praktičtí lékaři. Jde však pouze o orientační vyšetření, které není úplně vždy prováděno pečlivě a může se stát, že i závažná jednostranná nedoslýchavost nebo hluchota nemusejí být odhaleny. U dospělých jedinců je pravidelné vyšetřování sluchu prováděno pouze na pracovištích se zvýšeným rizikem hluku, tedy s rizikem poškození sluchu. U běžné populace stav sluchu tedy zjišťován není.

LN Mohou mít na vznik získaných sluchových vad vliv opakované záněty středního či vnitřního ucha?

Mohou, ale zpravidla ne výrazný. Některé děti, aniž prodělaly opakované akutní hnisavé záněty středního ucha, mohou mít ve středním uchu, kde by u zdravého dítěte měl být vzduch, přetrvávající tekutinu. Ta může „zhoustnout“ a vést k tomu, že dítě hůř slyší. Pokud tento stav trvá týdny nebo měsíce a jedná-li se o stav oboustranný, dítě se může hůře vyvíjet a mít ve škole špatné výsledky. Přitom příčinu lze hledat právě ve středním uchu a jeho provzdušnění prostřednictvím Eustachovy trubice, tedy spojení středního ucha s nosohltanem. Při delším trvání hrozí nevratné změny – ve středním uchu dojde k určitému zvazivovatění a dítě pak třeba i dlouhodobě nedoslýchá.

LN Součástí orientační sluchové zkoušky na ORL pracovištích je „slovní audiogram“, který se využívá mimo jiné i k určení výše příspěvku pojišťovny na sluchadlo. O co se jedná?

Zatím co tónový audiogram je vyšetřování poslechu čistých tónů, slovní audiogram odhalí, do jaké míry člověk mluvenému slovu také rozumí. Starší lidé totiž většinou dobře slyší, ale špatně rozumí. A řečová audiometrie je vyšetřování porozumění řeči – pacient při ní opakuje slova o různé intenzitě hlasitosti. Pro běžný život je důležité rozumět řeči, aby se člověk domluvil. To, zda slyší čisté tóny, není tolik podstatné. Pro řečovou audiometrii se používají přesně definované konkrétní sestavy k hodnocení stupně poruchy. Od něj se pak odvíjí výše úhrady sluchadla.

LN Jak by zněl váš „lékařský recept“ na udržení co nejlepšího sluchu i ve vyšším věku?

S přibývajícím věkem logicky dochází ke zhoršování sluchu, především ke zhoršování porozumění řeči. Tato stařecká nedoslýchavost se projevuje například ve společnosti více osob, kdy nemocný hůře rozumí. Dispozice ke zhoršení sluchu je však individuální a podílí se na ní i genetická dispozice zděděná po rodičích. Prevencí je snad jen doporučení sluch si chránit a vyvarovat se jak poslechu hlasité hudby, tak i práce v prostředí s vysokou intenzitou hluku.

Renáta Gebauerová, Lidové noviny (26. března 2014)