90. osobnost Miroslav Hanzlíček a Kristýna Voříšková: Na pracovní dobu si nehrajeme. Neslyšícím pomáháme kdykoliv

To, že její dědeček neslyší, brala už odmalička jako fakt. „Nepřišlo mi to zvláštní. S mým tatínkem zkrátka komunikoval ve znakovém jazyce. Dědeček uměl také perfektně odezírat a skvěle mluvit,“ vzpomíná na dětství 35letá Kristýna Voříšková.

Dědečkovi se v komunikaci uměla automaticky přizpůsobit. „Pamatuji si například, když mi bylo asi sedm let, že k nám přišel dědeček o víkendu na oběd. Na sobě jsem měla gymnastický dres, pustila jsem gramofon s deskou, hrály typické dětské písničky. A já dědečkovi řekla, že teď budu tancovat a předvádět, co tam zpívají. Tenkrát mi jako dítěti přišlo úplně přirozené zprostředkovat dědovi to, co slyším. No a dnes se tomu říká umělecké tlumočení,“ usmívá se Kristýna.

Dědeček, tehdejší předseda Spolku neslyšících Plzeň, často brával celou rodinu na zájezdy s neslyšícími. Byl to tedy přirozeně Kristýnin tatínek Miroslav Hanzlíček, který převzal rodinné žezlo. A poté jej následovala Kristýna, kterou znakový jazyk fascinoval. A motivoval ke studiu.

„Ani jeden z bratrů znakový jazyk neovládá. Ale já jsem si řekla, že bych mohla lépe poznat dědečkův jazyk, který využíval ke komunikaci. Nastoupila jsem tedy na střední školu, kde tatínek shodou okolností vyučoval – a ještě stále vyučuje – znakový jazyk.“

Žádné biflování znaků

Když se s Kristýnou bavíme o tom, jak se učila znakový jazyk, je mi z jejího nadšení jasné, že to všechno bylo přirozené, žádné biflování znaků…

„Přesně tak, šlo to naprosto přirozeně, jak zmiňuješ,“ potvrzuje mi Kristýna. „Začala jsem si víc všímat toho, co si děda s tatínkem znakují, a tím, že u toho oba mluvili, bylo pro mě jednodušší si ke slovům přiřadit i znaky. A čím víc jsem do toho pronikala, tím víc jsem se tatínka ptala, jak se co ukáže. Vybavuji si, že jsem se jednou o letních prázdninách učila podle knížky od paní Růžičkové a tatínka jsem pak prosila, aby mě ze znaků zkoušel.“

Od nasávání kultury a znaků od dědečka byl už jen krůček k tomu, aby se Kristýna stala profesionální tlumočnicí znakového jazyka.

„Po střední škole, kde jsem vystudovala obor veřejnosprávní činnost a na praxi jsem chodila právě do Spolku, jsem si uvědomila, že chci studovat sociální práci a pomáhat sluchově postiženým. Stala jsem se tedy sociální pracovnicí a při studiu na vysoké škole jsem začala pracovat ve Spolku neslyšících, kde jsem s neslyšícími byla v neustálém kontaktu. Čím víc mě vídali a povídali si se mnou, tím víc jsem si získávala jejich důvěru a sami mě pak oslovili, zda bych jim nešla tlumočit… Určitě to bylo tím, že tatínek byl zrovna tlumočením vytížený, a tak si řekli, že to zkusí se mnou,“ směje se Kristýna.

Na první tlumočení se pilně připravovala, s tatínkem Miroslavem Hanzlíčkem řešili, jaké znaky použít…

Že se všichni známe? Považuji to za výhodu

A pak vyrazila s prvním klientem do terénu… „A šlo to ráz na ráz. Od té doby funguji jako sociální pracovnice a tlumočnice znakového jazyka, i když poslední dobou mě více naplňuje post tlumočnice.“

Tlumočení v Plzni – stejně jako v dalších městech mimo hlavní město – má svá specifika. „Je to malé město, všichni se zde známe. Někdo to může brát jako nevýhodu, já to považuji za pozitivum. Výhody jsou určitě v tom, že valná většina lidí, kteří se zabývají sociální prací v Plzni nebo pracují na úřadech, jsou buď moji, nebo tátovi kolegové z dob studií. S ostatními jsme se za ty roky profesně sehráli tak, že jednání s nimi jsou naprosto bezproblémová. Ráda bych chtěla vyzdvihnout také vedoucí důchodového oddělení, která v naší organizaci pravidelně pořádá přednášky o důchodech. Pokud tedy klienti něco potřebují vyřídit na důchodovém oddělení, vědí, že tato paní je na komunikaci s nimi zvyklá.“

Další výhody Kristýna spatřuje i v rozloze Plzně. „Do půl hodiny ji přejedu jakýmkoli směrem, takže za den stihneme více tlumočení.“

Kristýna, stejně jako její tatínek, 65letý Miroslav Hanzlíček, si však na pracovní dobu nehrají.

Do rozhovoru se přidává právě Miroslav, který říká, že je dalek toho, aby rozlišoval, kdy má v práci „padla“.

Přestože je sobota, u vchodu Spolku neslyšících Plzeň, kam míříme, už na Miroslava čeká neslyšící mladík Jindra Hlaváček s maminkou.

Žijí mezi námi

Dva roky zpátky v kavárně Kačaba, která je chráněnou dílnou, se Jindra nechal nafotit pro projekt Žijí mezi námi. „Tento projekt vymyslela Kristýnka. Nafotilo se deset neslyšících členů na velkoformátové fotografie. Cílem bylo ukázat, že sluchová vada není vidět… Výstava měla tak velký ohlas, že byla dvakrát prodloužená. Fotil to profesionální fotograf a fotky se tiskly v Německu. Každému účastníkovi jsme pak předali jeho portrét. No a Jindra si ho přišel vyzvednout až dnes.“

Osvěta po revoluci

Když Miroslav vypráví o práci ve Spolku, je na něm vidět, že svou práci vnímá zároveň jako své poslání. „Když se po revoluci ve společnosti naskytly nové možnosti, předpokládal jsem, že bychom mohli širokou veřejnost seznámit s neslyšící populací. A vzhledem k tomu, že se otevíraly rodinné školy, které byly zaměřeny na pečovatelství o osoby se zdravotním postižením, uvažoval jsem o tom, zda by bylo vhodné seznámit studenty alespoň se základy znakového jazyka.“ To samé chtěl aplikovat i na vysokých školách.

„Po několikaletém jednání s odpovědnými pracovníky na Západočeské univerzitě v Plzni jsme dospěli k tomu, že bude vhodné studenty seznámit se znakovým jazykem prostřednictvím volitelného předmětu Znaková řeč s lidmi se sluchovou vadou.“

Předmět Znaková řeč

Psal se rok 1994 a první menší skupinka se začala učit předmět Znaková řeč. „Nebyla to ale jen ukázka znakového jazyka. Studenti měli možnost si spoustu věcí také sami vyzkoušet. Seznámil jsem je s tím, co obnáší sluchová vada a jak komunikovat s lidmi se sluchovým postižením.“

Dvacet let na vysoké škole

Vynaložené úsilí se mu vrátilo. Dnes je hrdý na to, že při jednáních na úřadech potkává bývalé studenty – nyní úředníky – kteří mají ponětí o tom, jaké problémy s sebou sluchový handicap přináší. „Dvacet let je dvacet let…“ usmívá se Miroslav, kterému pod rukama prošla spousta studentů, kteří na něj i po tolika letech vzpomínají s láskou a respektem.

Pomyslné žezlo ve výuce převzala jeho dcera Kristýna Voříšková, která vymyslela projekt pro základní školy Znakovka do škol. „Díky grantu Mluvme spolu Kristýnka ukazuje slyšícím dětem, že tady jsou lidé, kteří mají problém se sluchem. A že se s nimi slyšící děti mohou domluvit díky znakovce.“

V Plzni už přes sto let

Plzeňský Spolek neslyšících patří k jedněm z nejstarších. V roce 2017 oslavil 100. výročí. „Již při svém vzniku bylo konstatováno, že Spolek má plnit funkci dnešní sociální rehabilitace, odborného poradenství a tlumočnické služby. A toho se Spolek stále drží i po sto letech. Už tehdy totiž přední funkcionáři Spolku věděli, že je zapotřebí jeho členům pomáhat v oblastech společenského, kulturního i pracovního života.“

CODA

A co Miroslava Hanzlíčka nasměrovalo k neslyšícím? Narodil se jako CODA – je tedy slyšícím potomkem neslyšících rodičů. „Vyrůstal jsem v rodině skvělých rodičů, kteří byli sluchově postižení a od dětství mě vždy brali s sebou na všechny akce. Mám tudíž v sobě vypěstovaný reflex pomoci sluchově postiženému. A neohlížím se na to, zda mi skončila pracovní doba. Ať už je víkend či svátek, mám pochopení pro to, že sluchově postižený člověk potřebuje pomoct i v těchto dnech.“

Spolek neslyšících Plzeň je velmi akční. Každou středu se zde schází Klub žen, čtvrtky patřily Klubu seniorů. „Ale vzhledem k tomu, že Sportovní klub neslyšících Plzeň přišel o svou klubovnu, která vyhořela, nabídli jsme jim čtvrtek, aby zde mohli střídavě trénovat karty a šipky.“ Spolek také pravidelně pořádá různé přednášky. „A ty jsou závislé na grantech…“ Ty však Miroslav umí shánět. „Začátky propagace života neslyšících byly různorodé. Často se mi stávalo, že jsem někam vlezl dveřmi a vyhodili mě. Tak jsem se tam vrátil oknem… Musel jsem zkrátka po čase přijít oknem, abych to všechno dokončil a vyjednal. Vytrvalost a mravenčí práce se mi vždy po čase vyplatila.“

Miroslav jako předseda Spolku organizuje čtyřikrát do roka víkendové akce, pořádá akce pro veřejnost – Slyšíme se na ranči a Mezinárodní den neslyšících, spolupracuje s organizací Ty a já, vystupuje pravidelně na veřejných akcích… „A všude tam se snažíme prezentovat znakový jazyk včetně života neslyšících.“

Neslyšící Židé

Židé i mezi neslyšícími, tak zněl jeden blok výstavy ke stému výročí založení Spolku. Miroslav s Kristýnkou a celým výborem uspořádal na plzeňské radnici výstavu – široké veřejnosti ukázal průřez činností Spolku za uplynulých 100 let. „A díky této výstavě se v archivu města Plzně dozvěděli, že i mezi neslyšícími byli Židé – jedna naše bývalá členka se dokonce vrátila z koncentračního tábora. A tato informace nebyla archivu vůbec známa!“

Za desítky let dokázal Miroslav mnohé. Ale nejvíce si cení kontaktů. „Se všemi tu máme skvělé vztahy – od sociálky, přes pracovníky v kultuře až po úřad práce. Někteří úředníci se u nás dokonce učili znakový jazyk. To je pak hodně znát, když jsou úředníci obeznámeni se sluchovým postižením.“ A výborné vztahy má plzeňský Spolek neslyšících i s Městskou policií Plzeň. „Několikrát jsme si je pozvali na přednášku o ochraně majetku a zdraví. A na základě těchto zkušeností jsme s nimi navázali spolupráci, která vyvrcholila úžasným výstupem – informačním letákem, na kterém je uvedeno, co bude policie vyžadovat v případě komunikace s neslyšícím, popřípadě jakého přestupku se dopustil.“

Svou práci miluje. „Uvědomuji si, že bez zázemí rodiny a bez pomoci dcery bych to však nemohl vykonávat tak intenzivně.“ Miroslav má tři děti. Nejstarší syn je magistr archeologie, prostřední bakalář české literatury. A dcera Kristýna magistra sociální práce. „Kristýnka se chtěla domluvit se svým neslyšícím dědečkem, tak se naučila znakový jazyk. Bylo krásné, jak to bylo spontánní.“

Pandemie? Máme mnohem více práce

Během našeho rozhovoru se pochopitelně dostáváme i k pandemii. Zajímá mě, co to v praxi znamená pro tlumočníky znakového jazyka.

Kristýna přiznává, že mají daleko více práce než před rokem, když se o koronaviru teprve začínalo mluvit.

„Minulý rok na začátku pandemie bylo velmi těžké klientům vysvětlit nouzový stav. Že to neznamená, že když ostatní lidé nikam nechodí, že si mohou jen tak obrážet všechny doktory. Bylo také složité naučit seniory pracovat s moderními technologiemi. Zdaleka ne všichni používali chytrý telefon k online komunikaci. Ale nejen díky nám – sociálním pracovníkům a tlumočníkům – ale i díky dobrovolníkům z řad mladších neslyšících se povedlo seniory na změnu v komunikaci připravit a zaučit je. Práce nám tak ani na začátku letošního roku neubývá. Po vánočních svátcích a na Nový rok to bylo asi nejhorší, to jsme – já i tatínek – vyřídili kolem patnácti online rozhovorů denně,“ popisuje Kristýna.

A k dobru přidává i pár zážitků. Třeba jeden, jak si rychle dokázala poradit ohledně tlumočení v „roušce“.

Outfit, který pobavil i primátora

„Hned na začátku pandemie, kdy se rozhodlo, že i tlumočníci musí nosit roušky a vymýšlelo se, jak je přizpůsobit ke komunikaci, jsme nešli na tlumočení se štítem, jak je dnes již zvykem, ani s průhlednou rouškou, o které tehdy ještě nikdo netušil, že by mohla existovat, ale s přilbou, která měla vepředu štít. Vypadala jsem spíše jako člen pořádkové policie než jako tlumočník. Tento můj nový outfit pobavil nejen moji klientku, ale posléze i primátora či televizní štáb TV ZAK, kde jsem s tím chvíli tlumočila Živá vysílání z plzeňské radnice či zprávy v televizi TV ZAK,“ směje se Kristýna.

Z konce roku 2020 si ale odnesla i nepříjemnou zkušenost. „Paradoxně nikoli z důvodu neporozumění lékaři či na úřadě, ale z bezohledného jednání klienta, který si i přes příznaky nemoci, které zatajil, nechal poskytnout služby. Mě i kolegu tak uvedl do nucené karantény.“

Kristýna si i v této těžké době nemůže vynachválit jak lékaře, tak úředníky. „I přes nošení roušek se vždy klientům snaží usnadnit komunikaci. Za celou dobu se mi zatím nestalo, že by mě někdo napomenul, že přece musím nosit roušku či respirátor a ne štít. Několikrát si také brali štít i sami lékaři či úředníci, aby klient viděl na jejich obličej. U lékařů, kteří prodělali covid, se stávalo, že roušky odložili na dobu, kdy u nich byl neslyšící klient. Všechno je to zkrátka o lidech…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: Veronika Cézová a archiv Kristýny Voříškové