Jan Abrahám: Nebýt tinnitu, nepoznal bych, že rapidně ztrácím sluch

09.06.2023
„Narodil jsem se jako slyšící. A nebýt tinnitu, asi bych ani nepoznal, že ztrácím sluch. Když jsem byl v prváku na střední škole, začal jsem slyšet nejdříve jemný šum. Pak se to stupňovalo. V 16 letech na ORL mi ve zvukové komoře přeměřovali sluch. Měl jsem mačkat, když uslyším zvuk. Po chvilce otevřela sestra a řekla mi, že musím mačkat tlačítko, když něco zaslechnu. A já jsem si v tu chvíli uvědomil, že už neslyším nic na jedno ucho,“ vzpomíná třiadvacetiletý Jan Abrahám.

Dana Peňázová: Nejsou dobří a špatní tlumočníci. Vážím si všech

19.05.2023
Jako CODA – dítě neslyšících rodičů – trávila v Brněnském spolku neslyšících celé dětství. „Byla jsem tam odmalička. Vždy jeden den v týdnu plus veškeré svátky, oslavy,“ vrací se zpátky v čase dlouholetá tlumočnice znakového jazyka Dana Peňázová. „Když jsem byla malá, Brněnský spolek neslyšících byl jedinou organizací, kde se neslyšící mohli setkávat. Když bylo hezky, blbli jsme venku, na zahradě. A ráda vzpomínám na akce typu Mikuláš nebo MDŽ. Slyšící, neslyšící… Bylo to místo, kde se nerozlišovalo, kdo má a kdo nemá sluchovou vadu. To bylo na tom to úžasné,“ usmívá se Dana.

Eva Kantůrková: Neslyšícím pomáhám 50 let. Jsou moje rodina

05.05.2023
Celý život strávila mezi neslyšícími. Nejdříve mezi nimi žila, následně jim celý život pomáhala. A nyní, ve svých 74 letech, už se pomalu chystá do ‚tlumočnického důchodu‘. I když ne tak docela… „Neslyšící jsou moje srdíčka, moje rodina. A tak to budu v sobě mít až do konce života. I když už nebudu jako tlumočnice pracovat, pomáhat jim budu pořád. I když už na to nebudu mít pracovní úvazek,“ říká čtyřiasedmdesátiletá tlumočnice Eva Kantůrková (rozená Stoklasová), která neslyšícím tlumočila přes 50 let.

Stanislav Půta: Pro razítko do průkazu ZTP/P jsem chodil na úřad s otcem každý rok

21.04.2023
Břink! Rodiče dnes osmačtyřicetiletého Stanislava Půty poněkolikáté bouchnuli pokličkami. A Standova reakce? Žádná. Jakýkoli, byť sebevětší hluk, s ním ani nehnul. „Moje sluchová vada byla zjištěna ve třech letech. Na kontrole na audiometrii se ukázalo, že neslyším. Jako jediný v rodině,“ vrací se zpátky v čase Standa.

Ella Bognerová: Nepřijde mi divné, že mám dva tatínky a dvě maminky

24.03.2023
„Jsi CODA?“ zajímá mě jako první, když se bavím se třináctiletou Ellou Bognerovou. Chvíli přemýšlí. „Nevím.“ Její tatínek, neslyšící Tomáš Bogner, znakuje. „Máš nedoslýchavou maminku, já jsem neslyšící, ale se sluchadly slyším… CODA asi nejsi.“ Ani Ella si nepřipadá jako typická CODA – slyšící dítě neslyšících rodičů. „Ale bilingvální jsem, to ano. Odmalička jsem žila ve dvou jazycích. Z mamčiny strany na mě mluvili, i mamka mluvila, taťka spíše znakoval.“ „A jaký jazyk cítíš, že je tvůj mateřský?“ „Asi oba. Jak čeština, tak český znakový jazyk.“

Tomáš Bogner: Manželka si našla přítelkyni, já přítele

24.02.2023
„Myslel jsem, že přijdeš s tlumočnicí. A ty tu jsi s dcerou,“ směje se devětatřicetiletý neslyšící Tomáš Bogner, když mě vítá na prahu domu kousek od Anděla, v páté městské části. „Však tu dnes máš dceru, určitě to zvládneme,“ usmívám se. Dvouletá Verunka v kočárku před pár minutami usnula. A spí nakonec celé dvě hodiny… Ale ještě, než se vrhneme na rozhovor, čeká nás vynesení kočárku nahoru do domu. „Nemáme tu výtah,“ omlouvá se Tomáš. „Ale to zvládneme. Já tu chodím šestkrát denně se psem,“ znakuje se smíchem.

Tomáš Jelínek: Když jsem mamince řekl o příteli, byl to pro ni šok

27.01.2023
Z Karlových Varů do Plzně. A z Plzně do Prahy. Taková byla cesta jednatřicetiletého Tomáše Jelínka. Neslyšícího kluka, který se narodil slyšícím rodičům… „Měl jsem štěstí na rodiče,“ přiznává s úsměvem Tomáš, který je vděčný svým rodičům za péči, kterou mu dokázali dát. Dvakrát se přestěhovali, aby jejich jediný syn nemusel bydlet na internátu.

Alexandra Vebrová: Všichni neslyšící, kteří přijímají mou ‚odlišnost‘, mají velký obdiv

16.12.2022
Poprvé jsme se viděly, když natáčela do Televizního klubu neslyšících, pořadu České televize, díl o projektu Jsem jedno ucho. Podruhé, když nás vzala na natáčení Televizního klubu neslyšících do Kolína. A třetí setkání? To se úplně nabízelo. Sama se stala osobností Jsem jedno ucho… Pojďte nahlédnout do života Alexandry Vebrové. Ženy, kterou mají neslyšící už roky spojenou s pohádkami ve znakovém jazyce, ke kterým píše scénáře…

Filip Bambula: Přestěhovat se? To není tak jednoduché. Mám opatrovnici

02.12.2022
„Máme tady moc milého neslyšícího klienta. Chodí k nám na pobočku už nějaký čas. Je uzavřenější povahy, nemá přátele, ale rád by si nějaké našel. A protože víme, jak úžasně funguje komunita Jsem jedno ucho, napadlo nás, jestli právě to nebude ta pravá cesta, jak náš klient najde neslyšící přátele,“ ozvala se mi před dvěma lety konzultantka z neziskové organizace Tichý svět.

Denisa Lincová: Při narození mi v letadle praskly bubínky

25.11.2022
„Můj táta letěl z Paříže, kde byl jako doktor na konferenci. Máma letěla s ním. A když se vraceli zpátky do ČR, máma už měla takové bolesti, že porodila v letadle,“ vrací se zpátky v čase 58letá Denisa Lincová. Její ztráta sluchu – 98 procent – se podle lékařů datuje právě k tomu osudnému letu její těhotné maminky. „Řekli mi, že mi praskly kvůli tomu tlaku v letadle bubínky,“ vzpomíná Denisa.

Jindra Zemánek: Na turné pantomimy mě překvapilo, že japonský císař uměl znakový jazyk

29.10.2022
Psal se březen 2021, když jsme s Jindrou Zemánkem, spoluzakladatelem Pantomimy S.I., domlouvali rozhovor. Pak se odmlčel. Řádila pandemie covidu-19 a mě napadlo to nejhorší… Telefon Jindra nebral. Po pár dnech mi ale napsal sms, že je v nemocnice s covidem. Vyhrál nad ním. V říjnu 2022 se konečně vidíme. Při příležitosti natáčení Televizního klubu neslyšících, na které Česká televize pozvala i Jsem jedno ucho. Jedeme do Kolína. Proč právě tam? Toto město je neodmyslitelně spjato s přehlídkou OTEVŘENO, kterou Jindra spoluzaložil…

Jaruška Struhařová: S kochleárním implantátem jsem váhala. Bála jsem se, jestli mě budou mít Neslyšící rádi

14.10.2022
Poprvé jsem se s devětatřicetiletou Jaruškou Struhařovou viděla naživo ve škole pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí. To se psal rok 2020. Rok nato jsem se, úplnou náhodou, během výletu po Moravě zastavila v restauraci ve Valašském Meziříčí. A tam byla Jaruška zrovna na večeři se svými rodiči. A nyní, když se píše rok 2022, se potkáváme potřetí. A kruh se uzavírá. Rozhovor děláme ve škole pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí…

Michal Stanovský: Jediná nevýhoda běhu se slyšícími? Neslyším, když mě předbíhají

08.07.2022
„Chvilinku, dám si tě na hlasitý odpolech, jo?“ „Jo, v pohodě,“ odpovídá mi na začátku telefonického rozhovoru neslyšící deaflympijský vítěz, maratonský běžec Michal Stanovský. „Omlouvám se, že volám později, než jsme se domluvili. Zrovna jsem se vrátila z nemocnice se zánětem zvukovodu. Povedený start prázdnin,“ říkám Michalovi. „Jasně, žádný problém…Zánět zvukovodu… Tak ten jsem nikdy neměl,“ odpovídá mi zamyšleně Michal.

Josef Melen: Když novináři napsali, že mám hluchého syna, zabolelo mě to

24.06.2022
Viděli jsme se před pěti lety v Malešickém parku, kde moderoval. Za těch pět let potkal pracovně stovky, možná tisíce lidí. A tak mě ani nenapadlo, že by si mě pamatoval. Přesto, když se potkáváme na konci května na rozhovoru, zmíním naše setkání. „Počkejte… Vy jste tam s kolegyněmi měly to vystoupení, kde jste na pódiu znakovaly písničku Kočka leze dírou, že jo?“ Překvapeně na něj koukám. To je paměť… A pak se mi jako záblesk vynoří jedna jeho věta, kterou tenkrát, mimo pódium, pronesl. „Vidíte, já mám neslyšícího syna,“ řekl tenkrát, jen tak, mezi řečí…

Veronika Slámová: Od slyšícího muže mě neslyšící komunita odrazovala

10.06.2022
„Veru, vypadáš na patnáct, víš to?“ Jednatřicetiletá Veronika Slámová se usměje. „Je pravda, že můj věk snad nikdy nikdo neodhadl správně. I to, že mám dvě děti, lidi často překvapí,“ směje se Veronika.