Alexandra Vebrová: Všichni neslyšící, kteří přijímají mou ‚odlišnost‘, mají velký obdiv

Scenáristka České televize Alexandra Vebrová s autorkou projektu Jsem jedno ucho Veronikou Cézovou.

Poprvé jsme se viděly, když natáčela do Televizního klubu neslyšících, pořadu České televize, díl o projektu Jsem jedno ucho. Podruhé, když nás vzala na natáčení Televizního klubu neslyšících do Kolína. A třetí setkání? To se úplně nabízelo. Sama se stala osobností Jsem jedno ucho… Pojďme nahlédnout do života Alexandry Vebrové. Ženy, kterou mají neslyšící už roky spojenou s pohádkami ve znakovém jazyce, ke kterým píše scénáře…

Její život je sice spojený s komunitou neslyšících, ale k té ji osud zavál až později, po studiích.

Jako patriotka zůstala věrná Praze po celý život. Vystudovala gymnázium, Ježkovu konzervatoř a na Fakultě sociálních věd na Univerzitě Karlově žurnalistiku. A až posléze ji čekalo tříleté studium v rámci celoživotního vzdělávání na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v oboru surdopedie.

Osudové setkání

Alexandra Vebrová s doktorem Josefem Brožíkem.

Zájem o tento obor v ní podnítil doktor Josef Brožík, první neslyšící, se kterým se Saša setkala. „Doktor Brožík byl v té době dramaturg, scenárista a moderátor Televizního klubu neslyšících. Pomáhal mi, když jsem začala titulkovat tento pořad. Tehdy ještě používal sluchadlo, komunikace s ním byla bez problémů. Byl velmi milý a vstřícný. Mimochodem, když jsem později studovala surdopedii, byl mým pedagogem znakového jazyka právě on a musím říct, že jeho výklad původu znaků byl skutečně velmi zajímavý a mnohdy vtipný,“ vzpomíná Saša.

V roce 2005 se sama stala scenáristkou Televizního klubu neslyšících. „Díky jeho zkušenostem a s pomocí paní režisérky Derzsiové jsem začala poznávat svět sluchově postižených lidí opravdu od základu. A musím říct, že mezi nimi mám za těch 17 let, co píši scénáře k Televiznímu klubu neslyšících, dodnes řadu přátel. A všichni neslyšící, kteří přijímají mou ‚odlišnost‘, jsou stejně otevření a srdeční, mají můj velký obdiv a každé setkání je pro mě milým zážitkem.“

Zlata výborně odezírá, já se snažím znakovat

I po více než čtvrt století, co se znají, ji doktor Brožík neustále překvapuje. „Je to velmi vzdělaný člověk s obrovským přehledem. Stejně si vážím i Zlaty Kurcové. Je nesmírně komunikativní, nikdy jsme neměly problém s porozuměním. Ona vychází vstříc mně svou schopností odezírat a já se snažím trochu znakovat, zároveň mě opravuje, a tak mě oba stále udržují ve znalosti aspoň základní ‚ruční‘ konverzace,“ usmívá se Saša.

Alexandra Vebrová s moderátorkou Televizního klubu neslyšících Zlatou Kurcovou.

Právě doktor Brožík spolu se Zlatou Kurcovou byli z neslyšící komunity těmi, kteří Sašu v její scenáristické práci pro Televizní klub neslyšících hodně ovlivnili.

„Kdybych pak měla zmínit další neslyšící, kteří mě inspirovali, určitě by to byli členové Pantomimy S.I. Například Standa Kleisner, Tonda Zralý, Markéta Maradová… Díky nim, jací jsou šikovní, milí a herecky zdatní, vlastně vznikly pohádky ve znakovém jazyce. Ale každý sluchově postižený člověk, který i přes svůj handicap jde za svým cílem, snaží se být platný pro své okolí a nehledá zbytečné bariéry, je pro mne přínosem a já jsem za něj vděčná.“

Z Toboganu do TKN

Saša Vebrová s režisérkou České televize Alenou Derzsiovou.

A jak se Saša dostala do České televize? Ke spolupráci ji přizvala režisérka Alena Derzsiová. „S paní režisérkou jsme se znaly už z gymnázia, kde jsme obě studovaly. Věděla o mé práci, a tak mi nabídla, jestli nechci zkusit napsat televizní scénář pro pořad ‚Co mám dělat když?‘. Ráda jsem přijala. No a snad to nedopadlo špatně, takže se o mně zmínila i dramaturgyni TKN a já začala psát i tento pořad,“ směje se Saša, která předtím deset let spolupracovala s Tomášem Slámou na pořadu Českého rozhlasu Tobogan. Měla tam vlastní hudební pořady, které psala i uváděla.

V České televizi pak přišly další nabídky na scenáristickou tvorbu. Saša je podepsaná například pod 200 díly pořadu O češtině, ráda píše pořad Klíč nebo Kalendárium. „Na svědomí“ má zhruba šedesát dílů 13. komnaty. A to není všechno. Poslední čtyři roky spolupracuje i s ČT Déčkem.

Každý rok jedna pohádka

V komunitě neslyšících je Saša nejvíce známá jako scenáristka vánočních pohádek. První napsala již v roce 2015. „Každý rok jsem pak psala jednu novou. Celkem vzniklo dosud sedm pohádek. Letos bohužel žádná nová ve vysílání České televize nebude. Vedení se rozhodlo dát příležitost jiné scenáristce. Držela jsem neslyšícím, kteří se na natáčení měli podílet, palce, ale bohužel to nevyšlo. Je mi to líto i za všechny sluchově postižené děti a rodiče, kteří jsou z toho velmi zklamaní. Doufám, že jim to ještě budeme moci v budoucnu vynahradit. Vždyť slyšící děti mají o Vánocích tolik pohádek! A neslyšícím jsme nemohli letos darovat ani tu jednu…“

Psát každý rok novou pohádku a více než dvacet let stále nové scénáře, to by byla pro každého kreativce výzva.

„Je pravda, že nejtěžší na této práci je asi dostat nápad. A dále to samozřejmě stojí na vstřícných a zajímavých lidech, kteří do toho půjdou s vámi. Neustále také musím mít na paměti, že nesmím zklamat jejich důvěru,“ vysvětluje Saša.

O princezně, která chtěla mít Vánoce každý měsíc

Nápad vytvořit scénář Televizního klubu neslyšících, který by byl vysílán těsně před Štědrým dnem, v hlavě nosila Saša dlouho.

„Bavila jsem se o tom jak s paní režisérkou, tak i s našimi moderátory. Všichni ten nápad vítali. Když v roce 2015 vyšel termín vysílání na 23. prosince, řekla jsem si: ‚Teď, nebo nikdy!‘.“

Co musela mít na paměti, když psala svou první pohádku? Především to, že má na natáčení jen dva dny, velmi omezený rozpočet – prakticky jen o málo vyšší, než je na jeden díl TKN. Ale to rozhodně nebylo všechno…

„Musela jsem předem vědět, kdo by mohl v pohádce vystupovat. Tedy neslyšící člověk, který umí hrát. Věděla jsem o Zlatě a jejích komediálních schopnostech, i o dalších osobnostech z Pantomimy S.I., ale ti nebyli zvyklí u scének znakovat, vše byla čistá pantomima. S paní režisérkou jsme si řekly, oni to zvládnou, ale nesmí to být příliš složité. Napadla mě jednoduchá linka – princezna, která chce mít Vánoce každý měsíc. Při psaní jsem ale narážela na to, že musí být stále vidět ruce, kterými neslyšící mluví. Nešlo zařadit výpověď mimo obraz, která se běžně používá, také ‚vtipné‘ repliky bylo třeba konzultovat se Zlatou nebo s tlumočnicí Mílou Mrzílkovou.“

Štáb a herci na natáčení vánoční pohádky Loupežnická balada.

Správnost znaků i opis složitých vět

Saša si také stále kladla otázky a pochybovala. Bude to pro neslyšící diváky srozumitelné? Znají to pořekadlo? Dokáže znakový jazyk vyjádřit totéž, co český jazyk?

„Ještě při zkouškách jsme stále objevovali další a další slovní spojení, která se ve znakovém jazyce musí ukázat jinak, opsat, vysvětlit, což samozřejmě znamená delší čas. A my se museli vejít do 26 minut. Při zkouškách i na natáčení byla tlumočnice, a kromě hereckého projevu se neustále kontrolovala správnost znaků. Do toho jsme zjistili, že Zlata, která byla důležitou postavou ve dvojroli, má horečku. Byla statečná stejně jako celý soubor a štáb. Prostě jsme chtěli všichni ukázat, že neslyšící dokáží zahrát pohádku tak, že obstojí v České televizi. A povedlo se!“

Cesta od nápadu až po samotné natáčení

Lucifera, ale i další pohádkové postavy slyšící děti milují. Během přípravy však Saša zjistila, že to může být u dětí se sluchovým handicapem jinak…

Režisérka Alena Derzsiová s herci během natáčení pohádky Nepovedený čert.

„Zjistili jsme totiž, že například neznají Lucifera a další figury. Většinou totiž tyto děti nečtou, a pokud jsou i rodiče neslyšící, nedostanou se k pohádkám, které dětem odmalička vyprávíme. Takže po čertech jsem chtěla představit kouzelníka a čarodějnici. Pak to byl vodník, po nich to byla strašidla, následovali loupežníci a v roce 2021 to byl kouzelný předmět – rybí kostička. Mám námět a rozpracovaný scénář i na další pohádku, ale o čem by mohla být, neprozradím,“ usmívá se Saša, která pohádky miluje už od dětství. A díky své práci se mezi kouzelnými bytostmi pohybuje dosud.

Jakou pohádku, kterou napsala, má nejraději?

Vánoční pohádka Nepovedený čert. Ve dvojroli zazářila Zlata Kurcová a jako Lucifer se představil Antonín Zralý.

„Zajímavé je, že mám nejraději pohádku, kterou jsem psala podle knižní předlohy mé dcery Sandry Fialové. Jmenovala se Nepovedený čert. Byla druhá v pořadí, a to pekelné prostředí i malí čertíci, které jsme si mohli dovolit díky malým ‚filmařům‘ ze školy pro sluchově postižené v Radlicích, které skvěle vede Leoš Procházka, dalo celé pohádce krásný šmrnc a bohatost výrazů. Opět tu zazářila ve dvojroli Zlata a úžasný Lucifer v podání Tondy Zralého. Bylo vidět, že to všechny baví už při přípravě. Architekt Petr Zeman vytvořil s rekvizitáři Peklo s velkým P! Kostymérky, maskérky – prostě kouzlo. A paní režisérka Alena Derzsiová si s každou scénou skutečně vyhrála jak na place, tak ve střižně s Mirkem Perglem.“

Slyšet? Neslyšet? Hlavně být slušným člověkem

Díky TKN je Saša už 17 let obklopená neslyšícími. Jak je na tom se znakovým jazykem? „Učila jsem se ho na Pedagogické fakultě UK, trénovala jsem ho se Zlatou, s Mílou Mrzílkovou… Ale už nejsem nejmladší, zapomínám. Základní znaky znám a myslím, že když se snaží obě strany, domluvím se,“ říká Saša, která za svůj profesní život poznala stovky neslyšících.

Tým Televizního klubu neslyšících natáčí po celé republice.

Kdyby mohla generalizovat, dokázala by říci, jaký je rozdíl mezi slyšícími a neslyšícími? „To si netroufám. Myslím, že na tom, jestli někdo slyší nebo neslyší, ani tak nezáleží. Důležité je, aby to byl slušný člověk. Aby chtěl navázat kontakt, nepodceňoval nikoho, aby nedělal zbytečné bariéry.“

Bezhlavý rytíř Tonda a Mlčoch Standa

Když Saša píše pohádky pro neslyšící, má již v hlavě přesnou představu, kdo by co měl hrát. Postavy píše na tělo přímo konkrétním hercům.

„Když jsem psala ‚Kde bydlí strašidla‘, věděla jsem, že ‚bezhlavý rytíř‘ musí být Tonda Zralý, Mlčocha jsem viděla ve Standovi Kleisnerovi, který dokáže mimikou úplná kouzla, ale ve znakování je už pomalejší, Zlata byla jasná Bílá paní, Fanda Půlpán, taky skvělý mim, se pořád směje, byl to tedy jasný Chechtal a v hradeckém souboru jsem viděla při natáčení TKN Romana Jirotku, jak úžasně i komicky tančí westernové tance. To byl jasný Hopsal. V prvních třech pohádkách také vystupoval Tomáš Zbavitel, velmi šikovný a výrazově přesný typ na prince či chasníky, jenže pak končil vysokou školu a další spolupráci odmítl.“

Neslyšící herci z pohádky Vánoční království.

Jeho odmítnutí chápala. Byl zaneprázdněný studijními povinnostmi. „Ale jak jsme se bavili o těch bariérách… Zřejmě mezi mnou – nebo obecně světem slyšících – a s Tomášem se to právě stalo. A moc mě to mrzelo. Ale není to jen Tomáš, kdo třeba na SMS či mail s nabídkou spolupráce neodpoví. Stalo se mi to už několikrát. Přitom i NE se dá napsat slušně. To je tedy asi jediné, co mě u některých mladých neslyšících lidí trápí. Ale naopak mohu říct, že třeba Milan Fritz, který pak s námi natáčel další pohádky, byl nesmírně vstřícný, spolehlivý a o porozumění se vždy velmi snažil. Takže to není o tom, zda slyším nebo neslyším, že?“

Pojďme hledat to, co nás spojuje. A ne rozděluje

Když už se Sašou mluvíme o handicapu… Byly někdy chvíle, kdy si Saša jako slyšící připadala handicapovaná?

„No jasně! Závidím neslyšícím, že si mohou povídat na dálku, že se dorozumí třeba přes skleněné dveře, že mají možnost hovořit s lidmi díky mezinárodnímu znakovému systému i v cizině… Když jedu v metru nebo v tramvaji a ruší mě řada hlasitých ‚telefonistů‘, jak ráda vidím někoho, kdo si v tichu znakuje! Nebo třeba závidím, že si neslyšící mohou ve škole nenápadně napovídat,“ směje se Saša, která má v životě jeden nesplněný sen…

„Moc bych si přála, abychom se vždy slyšící i neslyšící cítili jako rovnocenní. Abychom nehledali odlišnost, ale to, co nás spojuje. A pomáhali si navzájem.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: ALEXANDRA VEBROVÁ, ARCHIV ČESKÉ
TELEVIZE, PAVLA ČERNÁ