Dana Peňázová: Nejsou dobří a špatní tlumočníci. Vážím si všech

Jako CODA – dítě neslyšících rodičů – trávila v Brněnském spolku neslyšících celé dětství. „Byla jsem tam odmalička. Vždy jeden den v týdnu plus veškeré svátky, oslavy,“ vrací se zpátky v čase dlouholetá tlumočnice znakového jazyka Dana Peňázová.

„Když jsem byla malá, Brněnský spolek neslyšících byl jedinou organizací, kde se neslyšící mohli setkávat. Když bylo hezky, blbli jsme venku, na zahradě. A ráda vzpomínám na akce typu Mikuláš nebo MDŽ. Slyšící, neslyšící… Bylo to místo, kde se nerozlišovalo, kdo má a kdo nemá sluchovou vadu. To bylo na tom to úžasné,“ usmívá se Dana.

Její maminka se kamarádila i s maminkou tlumočnice Evy Kantůrkové. „Když jsem začala chodit do Domova neslyšících v Brně, Eva tam bydlela se svými neslyšícími rodiči v jednom z bytů. Byla pro mě jedním z prvních tlumočnických vzorů, který mě ovlivnil,“ vzpomíná Dana, jejíž celý život je spojen s neslyšícími.

V dobách jejího dětství a dospívání nepracoval nikdo jako profesionální tlumočník, všichni měli své stálé zaměstnání a tlumočili na dohodu. Dana začala svým neslyšícím rodičům tlumočit přirozeně, automaticky. Už jako dítě, zadarmo. A později jí Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR nabídl tlumočení na dohodu.

„Vnímáte znakový jazyk jako svůj mateřský?“ zajímá mě.

„Ano… Ve znakovém jazyce přemýšlím, vnímám ho tak. Ale velmi brzy jsem se dostala i k českému jazyku, který je pro mě druhým mateřským jazykem. Otec s námi nežil, bydlela jsem s maminkou sama, a proto nám pomáhal maminčin bratr. Strýc zařídil, že jsem se v raném věku dostala do jeslí, abych měla kolem sebe mluvní vzory. Doma jsme sice komunikovaly znakovým jazykem, ale zároveň mamka mluvila relativně dobře. Díky tetě, která mě přivedla ke čtení, se ze mě stal navíc knihomol.“

Možná i díky knihám pak ve škole prospívala velmi dobře. „Od první do čtvrté třídy jsem měla chápající paní učitelku, která velmi rychle pochopila, jakou mám rodinnou situaci, že mám neslyšící matku a vysvětlila to mým spolužákům. Mamka na třídní schůzky nechodila, paní učitelka jí psala mé hodnocení do žákovské knížky.“

První tlumočení? Na dohodu

Od dětství tlumočila, co bylo potřeba. Ale asi v šestnácti letech na to měla ‚papír‘. A v osmnácti letech jela na své první školení tlumočníků.

„Dlouhé roky jsem se vzdělávala. Po příjezdu na mé první školení jsem si myslela, že všechno umím, že se nemusím učit jako začátečník. Jenže já jsem ovládala jen běžnou komunikaci potřebnou k životu. Máma, táta… Znala jsem jednotlivé znaky… Ale tehdejší vedoucí tlumočnice, paní Jana Kubicová, mě vyvedla z omylu. Velmi rychle mi dokázala, že nemohu pracovat jako tlumočnice, že ještě neumím dost na to, abych tlumočila vše. Musela jsem se naučit překládat vše, vyzkoušet si různé tlumočnické situace, zvýšit si slovní zásobu nejen z běžného života, ale i v odborné oblasti. To pro mě bylo setkání s tvrdou realitou, ale zároveň nejlepší škola.“

Když v 19 letech dokončila střední školu a šla do svého prvního zaměstnání, už v té době působila jako tlumočnice na dohodu. A když bylo potřeba tlumočit v pracovní době, tehdy to fungovalo tak, že Svaz neslyšících doplácel zaměstnavateli ušlou mzdu za dobu, kdy byla tlumočnice na tlumočení. „Svaz mě uvolnil z práce a zaplatil mému zaměstnavateli ušlou mzdu za tlumočení, nebo školení, které bylo pro tlumočníky pod svazem povinné. A pokud jsem chtěla pracovat jako tlumočnice na dohodu, musela jsem jet na školení dvakrát do roka.“

U lékaře, na úřadech i při nákupu

Na úplně první tlumočení si už Dana nevzpomíná. „Bylo toho totiž hodně. Chodila jsem s matkou i ostatními neslyšícími k lékařům, na úřady… Nebo i do samoobsluhy. Dříve totiž byl převážně pultový prodej, takže bylo potřeba mnohdy asistovat i při nákupu. I když např. moje matka relativně dobře mluvila, bylo potřeba jí tlumočit i v obchodě, protože jí naopak nerozuměly prodavačky,“ vysvětluje Dana. A jedním dechem dodává, že jí však přišlo přirozené celé dětství rodičům tlumočit.

„Ale to, že se člověk CODA automaticky stane tlumočníkem znakového jazyka, není pravidlo. Znala jsem dost svých vrstevníků, dětí neslyšících rodičů, kteří neznakovali, nebo to nechtěli ani sami jejich rodiče.“

Po revoluci se najednou šířily názory, že CODA tlumočník je špatný tlumočník. Ale v zahraničí si těchto tlumočníků velmi váží. Jsou totiž spojnicí mezi oběma světy, světem slyšících i neslyšících a znají podrobně obě kultury.

„Vím, že to i někteří mí současní kolegové berou negativně, ale je to o člověku. Tlumočení, to je celoživotní vzdělávání. Tlumočník nemůže říci, že je profesionální tlumočník, že se již nemusí vzdělávat. Vznikají nové znaky, nové obory… Vzdělávání v tlumočnickém oboru je celoživotní záležitost. Co naopak ale obecně vidím pozitivního na CODA tlumočnících, je to, že od dětství pomáhali svým rodičům, byli dříve „dospělí“, ovládali více praktických věcí než jejich vrstevníci. Už v nízkém věku jsem se musela naučit vypisovat složenky, uměla jsem spoustu praktických věcí, které bych se – se slyšícími rodiči – třeba naučila mnohem později.“

Krátké rebelství

Když se zpětně ohlíží za tlumočením, uvědomuje si, že v jejím životě bylo období vzdoru, kdy mamince tlumočit nechtěla. A toto období přišlo, jak jinak, v pubertě…

„Začala jsem na mamku tlačit, aby více mluvila, aby jí bylo rozumět a já s ní nemusela všude chodit. No a dostala jsem pár facek s argumentem, že když je neslyšící, že mluvit nemusí. A že na ni musím stále znakovat. Takže toto moje rebelství trvalo velmi krátkou dobu. Ale už tenkrát jsem to nemyslela zle. Jen jsem chtěla, aby mamka byla samostatnější, aby se obešla bez tlumočníka.“

Jako tlumočnice se dostala na mnoho míst po světě. A právě v souvislosti – s mnohdy negativní – ‚CODA nálepkou v ČR‘ má postřeh ze zahraničí.

„My Češi jsme zvláštní národ… Často je to tak, že ten, kdo má ostré lokty, si najednou něco vymyslí, má svou představu, prosadí to… A přitom ve světě se na CODA tlumočníky nahlíží úplně jinak, neslyšící lidé i lidé kolem komunity neslyšících si CODA tlumočníků velmi váží. Mrzí mě proto, že i v dnešní době se najdou lidé, či instituce, které prosazují, že CODA tlumočníci nejsou kvalitní, profesionální tlumočníci. Přitom CODA tlumočníci jsou většinou velmi empatičtí k potřebám neslyšících. Dokážeme hodně vyčíst z mimiky, z postoje neslyšících, známe dobře jejich kulturu. Neřešíme s neslyšícím, že toto a toto by měli již znát. Když tápe, pomůžeme mu, neděláme jen prostý překlad. Víme totiž, že slyšící společnost by se jinak na neslyšícího mohla koukat negativně, mohla by si myslet, že je hloupý. Ale každý tlumočník by měl tlumočit tak, aby neslyšící porozuměl sdělenému obsahu. A to je cíl tlumočení.“

Respekt vůči všem tlumočníkům

Dana má za sebou účast na bezpočtu konferencí. A např. na jedné z nich – v Linci – se bavila s českými neslyšícími účastníky. Pak ‚přepnula‘ a bavila se se slyšícími kolegy. Po chvíli k ní přišli neslyšící cizinci, tak s nimi začala mluvit mezinárodním znakovým systémem.

„Tohle na konferenci opravdu oceňovali, že je člověk flexibilní. Mám pocit, že u nás toto není, není tady ten respekt a vzájemná úcta mezi kolegy. Po revoluci měli někteří potřebu dostat se nahoru. A právě ve vztahu k některým negativním názorům mě mrzí, že my v Česku jsme tak krátkozrací. Já osobně si vážím všech tlumočníků, a je jedno, jestli jsou CODA, nebo ne. Nesouhlasím s tím, aby se CODA tlumočníci dávali na piedestal. Ale hlavně – tlumočník by nikdy neměl říkat o jiném tlumočníkovi, že je špatný nebo dobrý. Naučila jsem se mít respekt vůči všem tlumočníkům. Už na jednom z prvních školení mě starší kolegové, tlumočníci, naučili, že tlumočník nikdy neřekne nic špatného vůči kolegovi tlumočníkovi. Byli to úžasní lidé. Já se tímto pravidlem snažím řídit celý život. Jsem ráda, že je mezi námi nová mladá generace šikovných kolegyň a kolegů, kteří perfektně znakový jazyk ovládají.“

Z tlumočnice ředitelkou

Přestože Dana Peňázová pochází z Brna, dva roky žila v Litoměřicích, kam odešla za svým manželem a jeho prací. „Když se pan Lauermann ze Svazu neslyšících a nedoslýchavých dozvěděl, že se budeme vracet do Brna po mé mateřské dovolené, nabídl mi, abych se stala tlumočnicí ve Stacionáři neslyšících na Vodově ulici.“

Do své původní firmy se vrátit nemohla, protože firma její místo zrušila. „A tak jsem ráda přijala nabídku na práci, kterou jsem vždy chtěla dělat na plný úvazek. Ve Stacionáři neslyšících jsem pak vystřídala na pracovní pozici vynikajícího tlumočníka, pana Vaška Gottwalda, který pro mě byl druhým tlumočnickým vzorem.“

K práci tlumočnice přibyly přirozeně i další činnosti. Dana pomáhala v Brněnském spolku neslyšících s administrativou, psala projekty, oslovovala sponzory, pomáhala s řízením stacionáře.

„Když odcházel Josef Žákovský, v té době ředitel Stacionáře neslyšících, později Centra denních služeb, do důchodu, stala jsem se ředitelkou místo něj. A fakticky se toho pro mě moc nezměnilo. V té době jsem už měla za sebou několik úspěšně podaných projektů, se kterými mi pomáhala vynikající ekonomka, paní Zdeňka Strouhalová. Výzvou pro nás pak byla změna sociální politiky města Brna, které připravovalo síť poskytovatelů sociálních služeb, zároveň se změnou poskytování dotací. A my jsme se musely s touto novou situací vypořádat tak, abychom byly zařazeny do této sítě a měly zaručené dotace vždy na následující čtyři roky. Myslím, že díky naší profesionalitě jsme to zvládly velmi dobře – Stacionář se do sítě poskytovatelů dostal,“ vzpomíná Dana.

„Tehdy, kdy ještě nebyli odděleni sociální pracovníci od tlumočníků, chodila jsem s neslyšícími klienty na úřady, k lékařům nejen jako tlumočník, ale vykonávala jsem současně i sociální práci. Když jsem dopředu věděla, co daný úřad bude požadovat, připravili jsme se na to s klientem, nemuseli jsme tam jít dvakrát. I dnes je pro sociální pracovnici výhoda, když ovládá znakový jazyk. Nepotřebuje tak k sobě už nikoho dalšího. S klientem jde tedy jen jeden člověk. Vím, že dnes je jiná sociální politika, je oddělena práce sociální pracovnice a tlumočnice. Ale podle mého názoru – ovládat v pozici sociálního pracovníka zároveň znakový jazyk – je výhodou,“ usmívá se Dana.

Vyhořela. A dostala se na Masarykovu univerzitu

Na jednu stranu bylo výhodou být „2v1“, naučit se spoustu věcí. Na druhou stranu Dana přiznává, že dělat tlumočnici, ředitelku, být součástí komunitního plánování či neustále shánět peníze na provoz ji stálo spoustu sil a energie.

„Vyhořela jsem,“ říká upřímně. „Bylo toho už na mě moc. A i tím, jak jsem byla zaangažovaná v pomoci neslyšícím, mi pak ta samotná práce lezla na nervy, brala jsem si vše osobně a řešila problémy klientů i doma. Vadilo mi, že jsem stále dokola vysvětlovala klientům stejné věci, např. aby nepodepisovali něco, čemu nerozumí, aby si – pokud neovládají dobře český jazyk – nechali přeložit jim předložené dokumenty apod. Tato práce mě prostě semlela,“ vzpomíná.

Dana cítila, že potřebuje změnu. A ta nastala spoluprací se Střediskem Teiresiás na Masarykově univerzitě.

„Současná ředitelka centra Iveta Melichar tam v té době studovala. Řekla mi, že tam shání tlumočníka, ať se zeptám, jestli by mě nezaměstnali. Povedlo se. Pro mě to byla velmi příjemná změna, potkávala jsem mladé neslyšící studenty, u kterých jsem najednou neřešila jejich osobní problémy. Jen jsem jim tlumočila výuku. A pak jsem šla domů s čistou hlavou. Navíc jsem zjistila, že mě tato práce naplňuje, cítila jsem to jako posun dál.“

Práce na univerzitě jí vlila novou krev do žil. Dozvídala se nové informace, vedle tlumočení pro další studenty spolupracovala s Ivetou např. na nových znacích z psychologie, později začaly vytvářet na univerzitě online slovník odborné terminologie pro různé obory na univerzitě. Byla to nová zajímavá aktivita, která ji uspokojovala.

„Zjistila jsem, že potřebuji dělat tvůrčí práci, stereotyp mě ubíjí. Každý den v práci je jiný. A to mě na tom baví, stejně jako mě stále baví poznávat krásu znakového jazyka.“

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv DANY PEŇÁZOVÉ, REPRO FOTO ČT