David Buzrla: Integrace není vhodná pro všechny děti
Neslyšící
máma, táta i mladší bratr. Že bude mít problémy se sluchem i David Buzrla,
s tím rodiče počítali. „Už když jsem se narodil, zjistili mi lékaři velkou
sluchovou ztrátu. V současnosti to je přes devadesát procent,“ říká
dvaadvacetiletý student medicíny.
Doktoři
nabízeli Davidovým rodičům už pár měsíců po narození kochleární implantát. „Z
vyprávění vím, že to bylo pro rodiče velmi těžké období. Byli pod velkým tlakem
– prarodičů, lékařů i širšího okolí. Na poslední chvíli se však rozhodli, že mě
nenechají implantovat a budou mi stačit sluchadla. A za toto jejich rozhodnutí
jsem jim vděčný,“ vypráví David, který dodává, že do implantace by šel až
v případě, pokud by ohluchnul.
Na
sluchadlech je podle svých slov závislý už odmalička. „Nedokáži bez nich žít,
jsou mými celoživotními pomocníky.“
U babičky
se rozmluvil více než ve školce
Cesta za
vzděláním začala v mateřské škole pro neslyšící v Ostravě. „Rodina ale
vnímala, že jsem se hodně zhoršil v mluvení, proto se rodiče rozhodli, že
budu čas trávit s babičkou – maminkou z tátovy strany. Fungovala pro
mě jako osobní logopedka. U ní na chalupě jsem se hodně rozvíjel. Bydlela na
samotě kousek od lesa, trénovali jsme věty typu: To je rajče, to je les… Jen
díky babičce jsem se naučil skvěle mluvit.“
Následovala
přípravka pro neslyšící žáky v Ostravě-Porubě a první stupeň mezi
nedoslýchavými a neslyšícími spolužáky.
„Učitelé
hlavně mluvili, ale měli jsme to kombinované. Někteří spolužáci neuměli vůbec
mluvit, tak znakovali.“
Více úkolů
David byl
odmalička velmi nadaný žák. A jeho rodiče brzo zjistili, že se ve škole nudí.
„Cítili, že pro mě škola není dostačující, tak se obrátili na učitele s tím,
aby mi dávali více úkolů. Chtěli pro mě těžší školu, ale věděli, že by to mezi
slyšícími na běžné základní škole nebylo ono. Proto jsem druhý stupeň
absolvoval na soukromé základní škole Primaškola v Ostravě-Vítkovicích,
kde bylo výhodou rodinné prostředí a deset žáků ve třídě, což rodiče vnímali
jako výhodu.
Škola navíc
vyhověla prosbě Davidových rodičů, aby byly lavice do kruhu. „Výhodou byl i
systém vzdělávání, který fungoval na americkém principu. Vše bylo postaveno na
projektech, skupinových spoluprací, učitelé vypracovávali vlastní vyučovací
materiály a výuka probíhala interaktivně za použití dataprojektoru. Z hudební
výuky jsem byl osvobozen. Tedy – pustili mě akorát na bicí – můj nejoblíbenější
nástroj, který slyším i díky velkým vibracím.“
Po povinné
školní docházce zamířil v Ostravě na Biskupské gymnázium. Ale šťastný tam
nebyl.
Asistentka
na zapisování učiva
„Měl jsem
asistentku, která mi všechno zapisovala. Vydržel jsem tam dva roky a půl, ale
každý rok jsem bojoval za to, abych měl na vysvědčení aspoň čtyřky. Měl jsem
problémy hlavně s matikou a chemií, ale protože jsem upíral síly jen na
doučování těchto dvou předmětů, zhoršil jsem se i v dalších předmětech, na
které mi nezbýval čas.“
Nakonec
dostal tip na školu pro nedoslýchavé v Praze v Ječné. „Jednoho dne
jsem tam jel se podívat na výuku, abych mohl získat představu o tom, jak tam
vypadá vzdělávání studentů se sluchovým postižením. Díky tomu jsem zjistil, že
tohle je přesně to, co potřebuji. Jediným problémem bylo to, že na Ječné se
každý rok střídají obory gymnázia a informační technologie. A zrovna při mém
nástupu neměli ve třetím ročníku místo pro studenty gymnázia, takže jsem musel
pár měsíců dochodit s druháky a až následující školní rok jsem se dostal znova
zpátky do třetího ročníku,“ popisuje David.
Zatímco na Biskupském
gymnáziu se mezi slyšícími trápil, v Ječné hned věděl, že to bude
perfektní.
V Ječné
aktivní hned od začátku
„Zapojovali
mě do výuky, sám jsem se hlásil a byl aktivní. Odpadnul ze mě veškerý stres, který
jsem předchozí roky na gymnáziu v Ostravě cítil. A díky tomuto rozdílu
jsem i pochopil, že integrace není vhodná pro všechny děti. Ano, některé to
mohou zvládnout, ale já jsem se trápil. A upínal jsem příliš moc energie na to,
abych pořád něco doháněl. Díky Ječné, kde jsme měli přizpůsobenou výuku našemu
sluchovému handicapu, jsem neztrácel čas a mohl jsem veškerou energii věnovat
přípravě na vysokou školu.“
Že chce na
medicínu, to věděl už dávno. Motivoval ho k tomu jeho otec, který je
jediným českým neslyšícím patologem.
Má
inspirace? Táta
„Táta mě
inspiroval už odmalička. Hodně se mi líbí i specializace, kterou má, ale
nejraději bych se vydal cestou úrazové chirurgie či traumatologie. Mám rád
adrenalinovou medicínu. Ale uvidíme, jestli to půjde vzhledem k mému
sluchovému handicapu. Je mi jasné, že tyto obory jsou hodně postavené na
komunikaci při krizových situacích.“
I na
ostravské medicíně funguje Centrum Pyramida, které podporuje studenty se
specifickými potřebami.
„Jsem
v neustálém kontaktu s naší koordinátorkou fakulty. Pořád se ptá,
jestli je všechno v pořádku, řeší se mnou cokoli. Když jsme měli například
výuku anatomie a byli jsme na pitevně a bylo tam 40 studentů, viděl jsem na
vyučujícího stěží přes rameno. Neměl jsem výhled, neviděl jsem na ústa
ostatních studentů…“
Zašel tedy za
koordinátorkou a poprosil ji o individuální plán. To by však bylo mimo časové
možnosti vyučujících, a tak se na fakultě zrodil jiný plán.
Student
demonstrátor
„Dostal jsem
jako asistenta studenta z vyššího ročníku, kterému Centrum Pyramida (centrum při Ostravské univerzitě, které podporuje už
od roku 2008 studenty se specifickými potřebami) proplácí hodiny, které
se mnou tráví. Dělá mi takového demonstrátora. Díky našim společným hodinám si
z pitevny odnáším mnohem více.“
Přestože je
nedoslýchavý, přepis přednášek nevyužívá. „Měl jsem ho jen jednou, ale moc se
mi to neosvědčilo. Medicína je taky hodně založena na kontextech, obrázcích,
takže využívám samostudium. Vyučující to přijali bez problému, že na přednášky nechodím.
Učím se doma a pak k nim chodím na konzultace nebo se na něco doptávám při
cvičeních.“
Biologie,
fyzika a chemie. To jsou předměty, které ho ve škole vždy bavily. Že by proto
studoval něco jiného než medicínu, to ho ani nenapadlo.
„Když
vystudoval můj neslyšící táta v době, kdy nebylo žádné centrum podpory pro
studenty se specifickými potřebami, motivovalo mě, že bych to mohl také dokázat.
Mám spoustu obrazových materiálů, videí, podporu rodiny, školy. Co víc si
přát…“
Většinu peněz
domů zatím nosí jen přítelkyně
Davidův táta
byl velkou inspirací nejen pro něj, ale také pro Lenku Bosákovou, osobnost
projektu Jsem jedno ucho.
„Táta
motivoval ji a je vtipné, že ona zase pomohla mně. Předala mi spoustu
užitečných informací o studiu,“ říká David, kterého studium nyní zaměstnává
naplno.
Profesní sen
má proto jasný – jako první chce hlavně dostudovat medicínu.
„Bydlím
s nedoslýchavou přítelkyní, Aničkou, která se za mnou přestěhovala
z Plzně do Ostravy. Už tu chodí do práce, zatímco já studuji. Zatím je to
tedy ona, která do domácnosti přináší více peněz. Snad jí to brzy
v budoucnu oplatím,“ směje se David.
Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ