Eva Kantůrková: Neslyšícím pomáhám 50 let. Jsou moje rodina

Celý život strávila mezi neslyšícími. Nejdříve mezi nimi žila, následně jim celý život pomáhala. A nyní, ve svých 74 letech, už se pomalu chystá do ‚tlumočnického důchodu‘. I když ne tak docela…

„Neslyšící jsou moje srdíčka, moje rodina. A tak to budu v sobě mít až do konce života. I když už nebudu jako tlumočnice pracovat, pomáhat jim budu pořád. I když už na to nebudu mít pracovní úvazek,“ říká čtyřiasedmdesátiletá tlumočnice Eva Kantůrková (rozená Stoklasová), která neslyšícím tlumočila přes 50 let.

Eva je spjatá s komunitou neslyšících doslova celý život. „Do Domova neslyšících v Brně jsme se s rodiči přistěhovali, když mi byl jeden rok. Mezi neslyšícími jsem vyrůstala a žila až do doby, než jsme se s manželem odstěhovali do vlastního. Ale s mými rodiči tam i dál bydlela sestra s bratrem.“

Na Brněnský spolek neslyšících, který letos v létě oslaví 100 let, má nádherné vzpomínky. „Do spolku chodilo tolik neslyšících! Od pana Gottwalda jsem dokonce slyšela, že existuje film, kde jsem já jako malá dvouletá a snažím se tam dorozumívat,“ usmívá se při vzpomínce Eva.

Karneval slyšících dětí rodičů žijících v Domově neslyšících.

Potají na zákusky

Jako dítě trávila hodně času ve vnitrobloku na zahradě, kam chodili hrát neslyšící kuželky. „Můj tatínek byl zahradník, staral se o stromy. Přes léto jsme s neslyšícími trávili čas na zahradě, v zimě jsme se zase scházeli v sále, kam kromě neslyšících chodili i nedoslýchaví lidé, kteří tam měli schůze.“

Mikuláš v Domově neslyšících.

S úsměvem na rtech pak vzpomíná i na legendární zábavy, na které si jako dítě chodit nemohla, ale… „Mamka mě vždy zamkla v pokoji a šla s taťkou dolů do sálu na zábavu. A já jsem v neděli ráno běžela do kuchyňky, protože jsem věděla, že tam někde za oknem budou ještě zákusky, co zbyly…“

Její tatínek Jaromír Stoklasa byl členem výboru organizace. S její maminkou se brali v osmačtyřicátém roce. Nejdříve bydleli v Brně na Špitálce.

Soused mi řekl, že mám hluché a blbé rodiče

„Byl to však nevhodný pavlačový byt. Když proto rodiče dostali nabídku nastěhovat se do Domova neslyšících, využili toho. Tehdy tam byly tři byty – ten náš, pana Gottwalda, pak tam byla kancelář a v posledním bytě bydleli manželé Krejčí. Vedle nás pak byla ubytovna, kde bydlela děvčata, neslyšící manželé Koňákovi, Vejchodovi a jedna stará paní. Celkem asi 25 neslyšících,“ vrací se zpátky v čase Eva, která je sama CODA.

„Měla jsem neslyšící rodiče. Maminka ohluchla v jednom roce, tatínek ve třech letech po zánětu mozkových blan. Tím, že tatínek ale docela dobře mluvil a kolem mě byli samí neslyšící, ani jsem si to neuvědomovala, že to má někdo jinak. Až když se mi jeden soused z ulice vysmíval, že mám hluché a blbé rodiče, začala jsem nad tím přemýšlet. Hodně mě to trápilo a nevěděla jsem, jak se bránit.“

Eva s maminkou na dvoře Domova neslyšících v Brně.

10 korun za tlumočení

Přestože Eva mluví o tom, že tlumočí ‚teprve‘ 50 let, s neslyšícími k doktorům a na úřady chodila už od svých 14 let.

„Vzniklo to velmi přirozeně. V Brně měli neslyšící problémy s komunikací na mnoha místech. Chodili za mnou, abych jim pomohla. A také jsem v té době začala tlumočit přednášky, akce pro neslyšící. Nejdříve dobrovolně. A až potom mi nabídli ve spolku pár korun – tehdy to bylo 10 korun za tlumočení.“

Eva na schůzi výboru v sále Domova neslyšících.

Referentka pro sluchově postižené

Eva vzpomíná na dobu, kdy Domov neslyšících ještě nebyl pod Svazem neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, ale pod Svazem invalidů. „Krajským tajemníkem tam byl pan Leinweber, který chodil o berlích a staral se o Domov neslyšících. Rodiče mu platili nájemné, on ho chodil vybírat. A byl to i on, kdo mi nabídl, že bych mohla tlumočit za peníze.“

Dokonce jí pomohl se dostat na střední ekonomickou školu. „V patnácti letech jsem chtěla na tuto školu, ale byla protekční. Ale nakonec jsem se tam dostala!“

Eva na začátku své tlumočnické kariéry.

Když dostudovala, nevěděla, kam se profesně dále ubírat. „Od rodičů jsem moc informací, co bych mohla dělat, neměla, a tak jsem začala pracovat jako referentka pro sluchově postižené. Na starost jsem měla pomoc a řešení osobních záležitostí, administrativní podporu pro organizaci, jezdila jsem po kraji. A nakonec jsem měla na starost oblast od Jihlavy až po Zlín.“

Se standardy mám problém

Když se Eva ohlíží a rekapituluje, je jedna věc, která ji trápí. „Měla jsem vždy nízké sebevědomí a nikdy jsem nebyla nikým vedena v práci. Měla jsem jen v sobě zakořeněné, že chci pomáhat. Že je to mé poslání. Proto je pro mě v této době těžké vnitřně se srovnat se standardy… Chápu, že nějaký rámec je potřeba. Po tolika letech práce s neslyšícími ale vím, jak na tom někteří jsou. Někteří mají výborné zázemí a jsou na tom dobře. Ale jiní – a že takových mám v Jihlavě, kam jsem se přestěhovala, hned několik – neumí se o sebe absolutně postarat, rodina je k tomu nikdy nevedla… A takový člověk potřebuje pomocnou ruku. A ideálně jednoho člověka, který zná jeho sociální situaci a umí mu pomoci ve znakovém jazyce.“

A stejně tak ji trápí, když často sami tlumočníci znakového jazyka mají výhrady proti CODA tlumočníkům.

Pracovní od – do? To pro mě není

„Mám neslyšící rodiče, pohybovat se mezi neslyšícími je pro mě přirozené. Jezdíme spolu na výlety, jsme jedna rodina. Berou mě jako svou oporu. Neslyšící si často stěžují na lékaře, že na ně nemají čas, že jim nic nevysvětlí. Já si na neslyšící najdu čas vždy. Nad rámec pracovní doby. Bohužel však někteří tlumočníci to dnes mají nastavené tak, že jsou zaplaceni za přípravu, odtlumočení a tím to pro ně končí… Tohle bych nedokázala. Tlumočení neslyšícím, to není jen práce. To je životní styl.“

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv EVY KANTŮRKOVÉ