Naše historie

Pokud vás zajímá historie neslyšících lidí od počátku věků, podívejte se úplně dolů. 


Na historii spolků navazuje i naše historie. 

VII. Sjezd
Od posledního Sjezdu SNN v ČR, z. s. v roce 2012 uběhly velmi rychle další čtyři roky. Roky, ve kterých se udály ve Svazu velké změny. Byl přijat nový občanský zákoník, jenž dává jasná pravidla pro činnost spolků a jejich organizačních jednotek.  A tato pravidla bylo nutné uvést v život zpracováním nových stanov Svazu. V neposlední řadě bylo nutno i zaregistrovat všechny pobočné spolky. Nebyla to jednoduchá práce, nejen pro ústředí, ale i pro pobočné spolky. Na druhé straně přinesl nový občanský zákoník lepší právní ukotvení spolků.

Druhým velmi náročným úkolem bylo zpracování projektu a realizace rekonstrukce, zateplení a dostavby Centra denních služeb pro sluchově postižené v Brně ve Vodově ulici. Z evropských fondů Svaz získal dotaci 7 415 000 Kč. Rozšířil se nejen počet klubových místností, ale bylo získáno i 5 nových bytů pro bydlení sluchově postižených seniorů i celých rodin.

V roce 2015 změnil Svaz svůj název na Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v České republice, z.s. a stal se spolkem, který je veden ve spolkovém rejstříku Městského soudu v Praze, oddíl L, vložka 166. Svaz se ve zkratce označuje jako SNN v ČR, z.s.

Zvolení představitelé SNN v ČR

Prezidentka - Mgr. Šárka Prokopiusová
Viceprezident - předseda Rady neslyšících - Pavel Šturm
Viceprezidentka - předsedkyně Rady nedoslýchavých - Jiřina Kocmanová
Ředitel sekretariátu - Jaroslav Paur

VI. Sjezd
Na VI. Sjezdu v roce 2012 se projednávala příprava na transformaci SNN jako občanského sdružení na spolek podle Nového občanského zákona. Na podzim roku 2013 byla některá poradenská centra SNN v ČR transformována na obecně prospěšné společnosti. 

Zvolení představitelé SNN v ČR

Prezidentka - Mgr. Šárka Prokopiusová
Viceprezident - předseda Rady neslyšících - Pavel Šturm
Viceprezidentka - předsedkyně Rady nedoslýchavých - Dagmar Radilová
Ředitel sekretariátu - Jaroslav Paur

V. Sjezd
V. Sjezd SNN v ČR se konal po čtyřech letech v roce 2008 v Berouně a přijal zásadní změnu Stanov – vznik specializovaných organizací poskytujících zdravotní a sociální služby ve smyslu Zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách.

Zvolení představitelé SNN v ČR
Prezident - Jaroslav Paur
Viceprezident - předseda Rady neslyšících - Pavel Šturm
Viceprezidentka - předsedkyně Rady nedoslýchavých - Dagmar Radilová
Ředitelka sekretariátu - RNDr. Eva Maršounová

IV. Sjezd
IV. Sjezd SNN v ČR se konal tentokrát v Brně v listopadu r. 2004 a upravily se zde Stanovy Svazu.

Zvolení představitelé SNN v ČR
Prezident - Jaroslav Paur
Viceprezident - předseda Rady neslyšících - Pavel Šturm
Viceprezidentka - předsedkyně Rady nedoslýchavých - Dagmar Radilová
Ředitelka sekretariátu - RNDr. Eva Maršounová

III. Sjezd
III. Sjezd SNN v ČR v r. 1999 opět v Berouně potvrdil kontinuitu činnosti SNN v ČR.

Zvolení představitelé SNN v ČR
Prezidentka - Milada Smutná
Viceprezident - předseda Rady neslyšících - Pavel Šturm
Viceprezident - předseda Rady nedoslýchavých - Jiří Myška
Ředitel aparátu - Mgr. Luděk Černý

II. Sjezd
II. Sjezd SSP v ČR v  Berouně r. 1994 rozhodl o změně stávajícího názvu na Svaz neslyšících a nedoslýchavých v ČR (dále jen SNN v ČR). 

Zvolení představitelé SNN v ČR
Prezidentka - Milada Smutná
Předseda Rady neslyšících - Jaroslav Macháček
Předseda Rady nedoslýchavých - Jiří Myška
Ředitel aparátu - Mgr. Luděk Černý

I. Sjezd - Vznik Svazu neslyšících a nedoslýchavých v ČR
Ustavující I. Sjezd v Hodoníně u Kunštátu rozhodl v dubnových dnech r. 1990 o vzniku Svazu sluchově postižených v ČR (dále jen SSP v ČR) vyčleněním z členské základny bývalého Svazu invalidů. Sluchově postižení lidé se tehdy převážnou většinou vyslovili pro ustavení vlastní organizace.

Registrujeme se tedy od 8. května 1990 jako neziskové občanské sdružení, nyní vedené pod Ministerstvem vnitra ČR pod č.j. VSP/1-134/90-R. 

Zvolení představitelé SSP v ČR 
Předseda - Ing. Luděk Lauermann
Místopředsedkyně - Milada Smutná
Předseda Rady neslyšících - Jaroslav Macháček
Předseda Rady nedoslýchavých - Ing. Josef Tvrzský
Tajemník - Mgr. Luděk Černý



Toto vyprávění o historii lidí se sluchovým postižením nemůže postihnout všechny aspekty spolčování a spolkové činnosti zdravotně postižených. Nemůže také postihnout všechny skutečnosti, které se udály. To by si zasloužilo hlubší studium a rozbor. Přesto jeden aspekt přetrvává.

V celé historii spolků zdravotně oslabených je patrná snaha sjednotit spolky jednotlivého druhu postižení do jedné organizace, která by byla silným a respektovaným partnerem státu. Ne vždy se sjednocení podařilo. Když ano, nemělo dlouhého trvání. Ne jen z ekonomických či politických důvodů ale též pro osobní spory a nenaplněné ambice jednotlivců. Svaz invalidů, odmyslíme si jeho přikázané sjednocení, myšlenku organizace s autoritou naplňoval. Skutečně mnohé a mnohé se mu podařilo prosadit. Mluvil jedním hlasem, ač se požadovaná opatření týkala jakékoliv skupiny postižení. Výhodou Svazu také bylo, že pro spolkovou činnost jednotlivých skupin postižení, především v místech jejich soustředění, vytvořil nezanedbatelné ekonomické podmínky.

Vytvořit jednu jedinou společnou organizaci zdravotně postižených je nesplnitelný ideál. Různorodost zdravotního postižení nezná hranic a každý jednotlivec má své individuální potřeby a požadavky. Přesto může jedna jednota existovat. Jednota v respektu a pochopení jednoho postižení k druhému postižení.


Výrobní podniky v organizacích zdravotně postižených

Většina organizací zdravotně postižených vždy od svého založení usilovala o zřízení vlastních výrobních provozoven, které by dávaly zaměstnání jejich členům, a tím je finančně zabezpečily, ale též aby případně přinášely samotné organizaci malý zisk. Tyto záměry a realizace většinou neměly dlouhého trvání. V období mezi válkami skončily provozovny např. pro nedostatek zakázek či z jiných finančních důvodů. Po založení Ústřední jednoty invalidů začala také tato organizace úspěšně rozvíjet výrobní činnost. Při založení Československého svazu invalidů, kam ÚJI vstoupila jako celek, byly provozovny předány Ústřednímu svazu družstev. Obdobně byly politickým rozhodnutím v roce 1965 zrušeny prosperující provozovny Československého svazu invalidů, založené rozhodnutím sjezdu Svazu v roce 1959. Opět byly předány do svazku výrobních družstev. Teprve třetí pokus měl více jak dvacetileté trvání. 

Usnesením sjezdu Sdružení svazů invalidů 12. 4. 1969 byl zřízen výrobní podnik Meta s cílem rozšířit možnosti zaměstnanosti zdravotně postižených a zabývat se vývojem a výrobou různých kompenzačních pomůcek pro ně. V neposlední řadě z kladných hospodářských výsledků finančně přispívat na činnost organizací Sdružení invalidů. Podnik se intenzivně rozrůstal a v osmdesátých letech minulého století zaměstnával více jak pět tisíc zdravotně postižených ve čtyřech samostatných podnicích Meta v Praze, Brně, Ostravě a v Plzni. Více jak 80 % pracovníků mělo změněnou pracovní schopnost a 20 % z nich mělo přiznáno charakter osoby s těžkým zdravotním postižením. Roční hrubý zisk dosahoval více jak 80 mil. Kč. Příspěvek na činnost Svazu se pohyboval mezi 40 – 50 mil. Kč ročně.

Meta z vlastních zdrojů financovala rekonstrukce desítek objektů provozoven, a také financovala výstavbu nových bezbariérových závodů v Kladně Kročehlavech, Brně Vinohradech a v Hrabyni u Opavy s cílem zaměstnávat v nich především těžce zdravotně postižené z nedalekých nových bezbariérových bytů. Ve všech výrobních podnicích byla věnována pozornost rekvalifikačním kurzům, včetně dlouhodobých především pro těžce zdravotně postižené – imobilní např. v oboru programátor.

Všechny podniky se zabývaly výrobou, vývojem i dovozem osobních kompenzačních a rehabilitačních pomůcek. Byly to různé pomůcky pro imobilní, usnadňující jejich pohyb a osobní obsluhu, pomůcky pro diabetiky jako např. inzulinová pera, mamární epitézy, elektronické pomůcky včetně kooperační výroby sluchadel švýcarských sluchadel Rexton. Ve spolupráci s Čs. akademií věd byla založena společná Laboratoř smyslových náhrad, ve které vznikla řada elektronických pomůcek pro sluchově postižené včetně kochleárních implantátů. Pomůcky z Mety byly též vydávány na lékařský předpis. Mnoho dalších z nich bylo prodáváno členům Svazu z 20% - 80% slevou. Rozdíl v ceně byl hrazen Svazem z finančních příspěvků Mety.

Významným příspěvkem podniků Meta pro zdravotně postižené byly služby. Např. instalace složitých pomůcek v bytech, výcvik vodících psů pro nevidomé, servis ručního ovládání, servis sluchadel, servis pomůcek apod.

Výrobní podniky Meta byly v rámci  transformace Svazu invalidů na Sdružení zdravotně postižených převedeny na tuto organizaci včetně veškerého movitého i nemovitého majetku.  Majetek pak byl převeden podle dohodnutého klíče na organizace Sdružení, tj. nově vzniklé Svazy sluchově, tělesně, vnitřně a zrakově postižených. 

 Z činnosti Svazu invalidů v letech 1969 – 1990

Rozsah tohoto článku nedává prostor k širší informaci o objemu činností Svazu invalidů ve prospěch zdravotně postižených a rozsahu prosazených legislativních opatřeních či prosazených cílů i vůči jiným organizacím. Často jsou kladeny otázky, zda byl Svaz invalidů politickou organizací s převažujícími budovatelskými závazky, oslavnými politickými projevy apod.  Ano, byl také takovouto organizací. Úlitba době. Vůbec to však nebyla dominantní činnost. Svaz byl politickou organizací především svou nezpochybnitelnou autoritou, kterou prosazoval legislativní požadavky u vlády či resortů práce a sociálních věcí, školství a zdravotnictví v oblastech sociálních opatřeních, vzdělávání, výroby a vývoje kompenzačních pomůcek, odstraňování architektonických bariér. Se svými 140 tisíci členy byl ve společnosti respektovanou organizací. Svou rozsáhlou činností přispíval nemalou měrou k aktivitám ve prospěch zdravotně postižených, jejich vzdělávání pracovního uplatnění, informovanosti a sociální rehabilitace.

Při ústředních orgánech Svazu byly ustaveny pracovní skupiny z řad odborníků, zástupců resortů a pracovníků Svazu k návrhům na řešení některých potřeb a cílů vedoucích k lepšímu životu zdravotně postižených. Z jejich iniciativy s konaly celostátní odborné semináře např. k architektonickým barierám v bydlení a dopravě, k lepšímu vzdělávání a přípravě na povolání, odstraňování informačních barier nevidomých a sluchově postižených. Z iniciativy Svazu bylo v roce 1979 zahájeno pravidelné televizní vysílání pro neslyšící. Na návrh Svazu přijala vláda zásadu, že 4 promile nových bytů bylo bez bariér a byla k tomu přizpůsobena i občanská vybavenost. Z podnětu Svazu bylo postaveno 250 bezbariérových bytů v Kladně Kročehlavech a další pak v Brně Vinohradech, Otrokovicích, v Praze na Jižním městě a na dalších místech. Norma bezbariérovosti se dostala do zákona. Byla zdůrazněna odpovědnost konstruktérů a projektantů k projektům nových autobusů, tramvají, vagonů i přístupnosti metra v Praze.

Ve čtyřech rekreačních střediscích Svazu pobývalo ročně okolo čtyř tisíc členů za minimální poplatek. Ve střediscích se konaly odborným personálem vedené psychorehabilitační kurzy pro diabetiky, kardiaky, astmatiky, těžce tělesně postižené a náhle ohluchlé. Kurzy se konaly i pro rodiče postižených dětí. Svaz zajišťoval i dětské tábory s rehabilitačním programem doma i v zahraničí.

Svaz vydával měsíčníky Elán a Gong a odborné publikace k programům sociální rehabilitace, odstraňování architektonických bariér, výchově a vzdělávání smyslově a tělesně postižených. Vydal první rozsáhlý slovník znakové řeči.

Postavení a úloha aparátu Svazu invalidů

Administrativu činností Svazu a jeho velených orgánů včetně styku se státními orgány zajišťoval aparát organizace. Ve Federálním výboru pracovalo 10 - 12 odborných pracovníků v sekretariátu tajemníka, v mezinárodním, ekonomickém a politickoorganizačním oddělení, kam patřily redakce časopisů Elán a Gong.

Sekretariát Svazu invalidů v České republice byl značně rozsáhlejší. V pracovním úvazku bylo okolo 60 osob. Oddělení sociální rehabilitace I. zabezpečovalo vedle realizace usnesení rad sluchově a tělesně postižených celou agendu péče o sluchově a tělesně postižené v protetice, vzdělávání, pracovním uplatnění, tlumočnických služeb, odstraňování architektonických barier, sociální rehabilitace, rekreace a dětských táborů apod. Obdobné úkoly mělo oddělení sociální rehabilitace II., starající se o činnosti pro vnitřně a zrakově postižených. Zabezpečovalo i výcvik vodících psů, metodicky vedlo činnost slepecké tiskárny a knihovny.

Oddělení politickoorganizační se zabývalo stykem a řízením okresních výborů, organizováním zájmové umělecké činnosti, sportovních soutěží, organizováním mládeže apod. Ekonomické oddělení mělo na starost komplexní ekonomickou agendu včetně přípravy rozpočtů pro jednotlivá oddělení, ekonomické rozbory, stavební přípravu rekonstrukcí objektů Svazu a správu čtyř rekreačních zařízení. Oddělení sociálně právní připravovalo připomínky k návrhům zákonů v oblasti sociálního zabezpečení. Spravovalo právní agendu Svazu. Poskytovalo právní poradenství.

Do kompetence sekretariátu tajemníka spadala agenda volených orgánů, styk s ministerstvy, dalšími státními orgány a institucemi, řízení výrobních podniků Meta a personalistika.

Tolik k organizační struktuře Svazu invalidů.

Vznik Svazu invalidů v České a Slovenské republice

Na 7. sjezdu Sdružení svazů invalidů Svazu v roce 1974 dochází k velmi podstatným zásahům do organizační výstavby. Na politický nátlak jsou pozitivní změny dosažené v roce 1969 označeny za snahu rozbití jednotné organizace. Celá organizace mění název na Svaz invalidů. Je posílena myšlenka jednoty Sva­zu zrušením jednotlivých Svazů podle postižení a vytvořením Svazu invalidů v ČSR a v SSR s posílením úlohy federálního výboru. Místo specifických Svazů jsou vytvo­řeny při řídících orgánech Svazu Rady sluchově, tělesně, vnitřně a zrakově postižených k řešení specifických problémů.

Každý ze tří orgánů Svazu (federální a dva národní) má paritně volený ústřední výbor, předsednictvo a sekretariát jmenovaný z vedoucích pracovníků aparátu organizací. V čele organizace je předseda a místopředsedové jednotlivých rad. V čele aparátu stojí vedoucí tajemník.

Federální výbor a jeho orgány byly voleny podle zása­dy národnostního poměrného zastupování (18 Čechů, 14 Slováků, 1 člen ná­rodnosti německé, 1 maďarské, 1 ukrajinské, 1 polské). Paritní zastoupení jednotlivých skupin postižení tím ovšem nesmělo být porušeno.

Tak např. nesmělo být přijato usnesení prostou většinou hlasů v orgánech při změně organizační struktury, při schvalování plánu, rozpočtu a hos­podaření s majetkem, při změně výkladu Stanov. Ve federálních orgánech mohla požádat nadpoloviční většina členů jedné republiky o oddělené hlasování.

Podstatnou změnou stanov z roku 1974 bylo i zrušení krajských výborů a přechod na dvoustupňové řízení s novými nároky na celý systém řízení z ústředního výboru do okresů a z okresů do základ­ních organizací. Na Slovensku byl přechod na dvoustupňové řízení uskutečněn již v roce 1969.

Zrušením Svazů sluchově, tělesně, vnitřně a zrakově postižených v roce 1974 byla utlumena samostatnost v rozhodování v ekonomických a organizačních otázkách. Na druhé straně se již méně dotkla rozvoje specifických potřeb a činností jednotlivých skupin postižených. Své návrhy, požadavky např. v protetické péči, odstraňovaní architektonických bariér, ve vzdělávání apod. mohli představitelé rad prosazovat u státních orgánů, výrobních podniků a jiných institucí jménem autority celé organizace Svazu invalidů.

Zvláštností organizace je oproti šedesátým letům poměrně velké územní překrývá­ní členství tj. určitá část členů smyslově či těžce tělesně postižených není organizována podle místa bydliště a často ani podle místa okresů a obvodů. Specifické základní organizace mohou překrývat i několik okresů. Existují i organizace s celostátní působností, např. ZO muskulárních distrofiků.

Do roku 1989 nedoznává organizační struktura Svazu invalidů podstatných změn.

Organizační struktura Svazu čs. invalidů od r. 1969 do r. 1990

S Pražským jarem se začaly uvolňovat i poměry v SČSI.  Na jaře roku 1969 se po bouřlivých diskusích a jednáních mění dosavadní struktura organizace. V důsledku federalizace státu vznikaly i federální orgány a národní orgány v rámci ČSSR. V roce 1969 byly vydány Stanovy Federace čs. invalidů a sta­novy Českého sdružení svazů invalidů. Obdobně tomu bylo na Slovensku. Na jejich základě jsou v obou republikách vytvářeny Svazy tělesně, sluchově, zrakově a vnitřně postižených s vlastními stanovami. Národní Sdružení Svazů invalidů řídilo krajské výbory Sdružení a jejich prostřednictvím pak okresní výbory.

Svazy mohly spolupracovat přímo se státními a jinými orgány a insti­tucemi ve všech specifických otázkách, rozvíjet mezinárodní styky v souladu se směrnicemi Federálního výboru. Po dohodě s ústředním výborem Sdružení mohli vytvářet vlastní účelová zařízení a ucházet se o vydavatelská oprávnění, spravovat své jmění a hospodařit podle vlastního rozpočtu. Svazy měly svůj administrativní aparát v čele s tajemníkem. Předsedové Svazů byli současně místopředsedy Sdružení. Pro Svazy byla závazná usnesení ústřed­ních orgánů Federace a Sdružení, která se týkala zejména společných zájmů, politickovýchovné práce, zahraničních styků a základních hospodářsko-finančních otázek. Společné administrativní činnosti Svazů tj. vedení účetnictví, personalistiku, právní otázky apod. zabezpečovalo pro Svazy Sdružení. To také přímo řídilo krajské výbory a jejich prostřednictvím okresní výbory.

Vznik Svazu československých invalidů

Ustavující sjezd Svazu čs. invalidů se konal 7. června 1952 za účasti 143 delegátů z řad sluchově, tělesně a zrakově postižených. Nově byl přijata skupina postižených civilizačními chorobami, tj. kardiaci, diabetici, asmatici apod.. Stanovy zaručovaly paritní zastoupení všech čtyř skupin v orgánech Svazu. V orgánech již nebyli zástupci resortů a jiných organizací. Autonomie jednotlivých druhů postižení byla garantována v ústředních sekcích, které navrhovali k řešení specifickou problematiku jednotlivých skupin postižení. SČSI byl organizací celostátní, na Slovensku fungoval Slovenský výbor SČSI.

Do roku 1967 proběhlo pět celostátních sjezdů SČSI, které řešily aktuální problematiku všech skupin invalidů v oblasti ekonomické, sociální a politické. Sjezdy Svazu čs. invalidů se konaly vždy až po závěrech sjezdů KSČ, na jejichž usnesení se vždy ve svých programových cílech odvolávaly.

K upřesnění stanov došlo v roce 1956. Je v nich sjednoceno členství se stej­nými právy a povinnostmi. Zůstává omezené přijetí za členy osoby pečujících o zdravotně postižené. Vznikají krajské výbory, zájmo­vá ústředí čtyř skupin zdravotního postižení k řešení odborných problémů a potřeb. Jsou ustanoveny krajské zájmové výbory.

Při okresních výborech SČSI nebyly utvořeny zájmové orgány jednotlivých skupin postižených a tato problemati­ka nebyla pro práci okresních výborů specifikována vůbec.  Základní organizace se vytvářely smíšené a podle postižení a to striktně na územním principu, tj. v rámci územního celku – okresu. Uspořádání bylo krajně nevýhodné pro smyslově postižené v místech, kde jejich soustředění bylo malé. Styk a společná činnost se stejně postiženými z jiných okresů byla v rámci Svazu prakticky nemožná. V obcích, kde nebyly zřízené základní organi­zace, bylo možné zřizovat důvěrníky. Takového důvěr­níka mohl okresní výbor jmenovat i v závodech, dílnách, kde byl soustředěn větší počet invalidů.

Stanovy z roku 1965 ruší omezení v přijímání za členy Svazu z řad odborníků a osob pečujících o zdravotně postižené, avšak průvodcům nevidomých bylo omezeno právo být voleni do orgánů Svazu. Sekce jako pomocné orgány jsou již zakotveny i při okresních výborech.

Popírání existence různorodých specifických zájmů a potřeb čtyř hlavních skupin zdravotní­ho postižení především v nižších organizačních jednotkách, vedlo ke stagnaci v činnosti organizace, ke ztrátě přitažli­vosti, snížení autority. Řešení se ovšem z politického hlediska nemohlo nalézt v popření stávající monolitní organizace, co by v samé podstatě narušilo prosazovaný princip výstavby jednotné organizace. Zaklínadlem se stala teze demokratického centralismu, jako vždy kdy bylo potřeba prosadit politickou vůli. Důsledkem monolitní jednoty byla - formální jednota.

Přípravný výbor Svazu československých invalidů

V počátcích padesátých let byly v Československu dvě silné organizace zdravotně postižených – Ústřední jednota invalidů a Družina válečných poškozenců. Politickým cílem byla jedna jediná společná organizace invalidů, lépe politicky kontrolovatelná.

Dne 1. dubna 1952 se ustavil na půdě Ústředního akčního výboru Národní fronty přípravný výbor Svazu československých invalidů. Ustavující schůzi před­sedal předseda Národního shromáždění Československé republiky a generální tajemník Ústředního akčního výboru Národní fronty Dr. Oldřich John. Všichni mluvčí dosavadních organizací invalidů prohlá­sili, že od samého počátku vytváření nové jednotné organizace budou spolupracovat v přá­telském duchu, plně se zapojí do práce nové organizace. Nutno poznamenat, že vstupu do jednotné organizace invalidů se bránila Družina válečných poškozenců. Obávala se, že sloučením přijde o výhody svých členů a řada pozůstalých rodinných příslušníků pak i o členství.

Na ustavující schůzi byl za předsedu přípravného výboru jednomyslně zvolen JUDr. Rudolf Tyl, dosavadní úřadující místopředseda Ústřední jednoty invalidů.

Z činnosti Ústřední jednoty invalidů

Především to byla nutnost změnit od základu charakter spolků sloučených do Ústřední jednoty inva­lidů. Na místě dřívějších charitativních spolků vybudovat organizaci novou. Přesvědčit i mnohé invalidy, že cílem jejich života je tvořivá práce v pro­spěch všech. Byla tu také nutnost pře­konat nedůvěru veřejnosti a neustále přesvědčovat i dokazovat, že invalidé jsou schopni na pracovištích pro ně vhodných dosáhnout stejných a často i větších pracovních úspěchů, než lidé zdraví. Cílem bylo povznést kulturní i hmotnou úroveň všech československých invalidů.

Hlavním oborem činnosti ÚJI od jejího vzniku bylo vyhledávání pra­covních příležitostí pro invalidy a začleňování osob se sníženou pracovní schopností do práce.  Během necelých tří let trvá­ní ÚJI byly na podkladě jejích akcí začleněny tisíce invalidů do nejrůznějších pracovních oborů.

ÚJI účinně pomáhala při založení výrobního družstva invalidů DRUTĚVA, které zaměst­návalo v roce 1952 přes 1000 těžkých a středních invalidů, a nezapomnělo ani na osoby se zbytkovou pracovní schopností.

Nemenší pozornost věnovala ÚJI také činnosti osvětové, vzdělávací a kulturní. Vydávala časopis Zpravodaj, kterým byli členové infor­mováni o všem, co se života invalidů týká. Pro informaci nejširší veřejnosti je vydáván ča­sopis Práce invalidů, který publikoval všechny invalidní otázky zajímající veřejnost a upozorňoval na vynikající pracovníky z řad invalidů, aby vyvrátil nedůvěru některých činitelů k zaměstnávání invalidů. Kromě těchto časopisů je pravidelně dvakrát měsíčně vy­dáván v Braillovým písmem časopis Zora s několika přílohami.

Ve vlastních rekreačních střediscích prováděla  ÚJI rekreaci svých členů s přihlédnutím k potřebám nejrůznějšího postižení.

ÚJI se také věnovala i studiu a řešení problémů výroby ortopedických pomů­cek a sama prováděla pokusy s různými materiály a konstrukcemi protéz i podpěrných pří­strojů. Pro motorová vozidla invalidů získal  ÚJI zvláštní možnost čerpat zlevněný barevný benzin. Pro invalidy přidělovala zvláštní parkovací znaky s možností parkovat s vozidly na místech, jež byla jinak z parkování vylou­čena. Obstarávala pro své členy motorové vozíky, motory do nich, náhradní díly, prováděla doškolovací kurzy pro invalidní motoristy, radila v adaptačních úpravách řízení motorových vozidel, sloužila čle­nům při havárii a poruchách, prováděla ve vlastních dílnách konstrukce prototypů a zdokonalovacích úprav invalidních vozidel a kromě toho půjčovala invalidům mechanické a poko­jové vozíky pro nemocné.

Pro nevidomé opatřovala ÚJI vodící psy, bílé hole, průkazky na snížené jízdné a ve slepecké tiskárně tiskla slepecké knihy, noty a časopisy pro školní mládež.

Z Ústředí čs. slepců převzatá Slepecká Macanova knihovna měla pro své čtenáře k dispozici   o na 9000 svazků nejrůzněj­šího obsahu zábavného i poučného a Ježkova knihovna hudební sloužila slepým hudebníkům svými téměř 10 000 svazky not a hudebně teoretických děl. Hudební díla, která nešlo vydat slepeckým tiskem proto, že o ně byl malý zájem, byla ručně přepisována za nízký honorář pro hudebníky, kteří je potřebovali.

Vznik Ústřední jednoty invalidů

Ústřední jednota invalidů (ÚJI) byla založena na slučovacím sjezdu valné většiny tehdejších spolků zdravotně postižených ve dnech 25. a 26. června 1949.  Přítomni byli zástupci více jak 30 spolků nevidomých, sluchově postižených a tělesně postižených.  Výkonný výbor ÚJI měl 66 členů. Zastoupení tělesně postižených, sluchově postižených a nevidomých bylo sice paritní (tj. stejný počet hlasů za každou skupinu postižených), ale rozhodující slovo měli delegovaní zástupci ministerstev práce a sociálních věcí, zdravotnictví a školství, a dále pak zástupci Revolučního odborového hnutí, Československého svazu mládeže, Československého červeného kříže a Svazu protifašistických bojovníků. Zřejmě se politické vedení státu bálo, aby se z organizace nestalo nátlakové sdružení a nesourodost a požadavky jednotlivých skupin nevedla k vnitřním sporům.

Do ÚJI vstoupily se svou majetkovou podstatou tyto spolky, přičemž celá řada dalších malých spolků zanikla:

  • Česká ústřední péče o slepé v Praze,
  • Český slepecký tisk v Praze,
  • Podpůrný spolek samostatných slepců v Brně,
  • Spolek péče o slepé v Brně,
  • SOČNÉ — Spolek nevidomých esperantistů v CSR v Praze,
  • Ústřední spolek židovských hluchoněmých a nedoslýchavých v Praze,
  • Efeta — spolek nedoslýchavých v ČSR v Praze.
  • Likvidační bilance Ústřední jednotě zaslaly:
  • Podpůrný spolek hluchoněmých v Moravské Ostravě,
  • Středomoravský podpůrný a vzdělávací spolek hluchých ve Valašském Meziříčí,
  • Ortěva — Organizace tělesně vadných v ČSR v Praze.
  • Svaz slepeckých spolků a ústavů v ČSR v Praze,
  • Podpůrný spolek samostatných slepců pro ČSR v Praze,
  • Moravská péče o slepé v Brně,
  • Domovy a dílny slepecké v Ústí nad Labem,
  • Jetěva — Jednota tělesně vadných v Brně,
  • Podpůrný spolek civilních invalidů v Brně,
  • Československý ústřední svaz neslyšících v Praze,
  • Ústřední péče o hluchoněmé v ČSR v Praze,
  • Podpůrný spolek hluchoněmých SFS v Praze,
  • Spolek pražských neslyšících v Praze,
  • Spolek pro péči o hluchoněmé v Praze,
  • Východočeský podpůrný spolek hluchoněmých v Hradci Králové,
  • Spolek neslyšících v Ostravě,
  • Podpůrný spolek hluchoněmých v Lipníku nad Bečvou,
  • Ústřední jednota hluchoněmých pro Moravu v Brně,
  • Podpůrný spolek pro hluchoněmé, škole odrostlé v Ivančicích,
  • Spolek pro péči o vadné v Brně,
  • Svaz rodičů dětí hluchoněmých v Praze.
  • Podpůrný spolek hluchoněmých „Jirsík“ v Českých Budějovicích,
  • Podpůrný spolek hluchoněmých „OUL“ v Plzni,
  • Spolek neslyšících v Gottwaldově.
  • V této části je nutné se stručně zmínit o některých zvláštnostech stanov ÚJI v roce 1949. V ÚJI byly vydány dvoje stanovy. Jedny pro okresní jednoty a druhé pro Ústřední jednotu invalidů. Okresní jednoty byly chápány jako pobočné spolky ÚJI. Neexistovaly krajské články, pouze tzv. poradní sbory v krajích. Okresní jednoty se členily na místní skupiny (základní organizace). Zájmové odbory (skupiny) sluchově, tělesně a zrakově postižených se tvořily při okresních jednotách. Zvláštností bylo, že na valných shromážděních (členských schů­zích základních organizací) místních skupin se členové mohli účastnit jednání a rozhodování buď přímo, nebo se mohli dát zastoupit jiným členem místní skupiny. Potom jednomu členu patřilo tolik hlasů, kolik členů zastupoval. Pla­tila zásada, jestliže se na schůzi v určenou hodinu nesejde po­třebný počet členů, koná se schůze o půl hodiny později bez ohle­du na počet přítomných, a pak se usnáší prostou většinou.

Členové ÚJI byli přijímáni jako

a)  řádní - osoby postižené;

b)  činní - osoby starající se o postižené, včetně odborného perso­nálu, dále ti, kteří přešli do ÚJI z bývalých spolků a nebyli postižení;

c)  přispívající - osoby, které pomáhaly peněžitými příspěv­ky, nebo pracovaly v bývalých spolcích;

d)  čestní - za mimořádné zásluhy, nebo čestní členové orgánů ÚJI.

Samostatné stanovy byly přijaty pro Ústřední jednotu invalidů. Měla působnost celostátní, s exis­tencí Slovenského výkonného výboru s vymezenou činností na specifické pracovní záležitosti. Slovenský výkonný výbor tvořili všich­ni slovenští členové ústředního výkonného  výboru ÚJI a členové sloven­ských zájmových komisí.

Slučování organizací zdravotně postižených po roce 1948

Stále se opakující snahy o sjednocení roztříštěných spolků podle jednotlivých skupin zdravotně postižených vedly po únoru 1948 i k politickým úvahám o vytvoření jedné jediné organizace invalidů. Tento záměr se nesetkal u řady spolků s pochopením. Některé je však i podporovaly s přesvědčením, že velká organizace bude lépe prosazovat potřeby zdravotně postižených. O sjednocení všech rozhodlo politické rozhodnutí. V té době se sjednocení netýkalo velmi politicky silné Družiny válečných poškozenců. Sjednocování vedl Ústřední akční výbor Národní fronty. Spolky neměly moc na výběr. Ve své podstatě šlo o buď a nebo! Všechny byly dány svými volenými orgány do likvidace. Likvidační majetkovou podstatu předávaly nově vzniklé Ústřední jednotě invalidů. 

Organizace zdravotně postižených v letech 1945 – 1949

Vznikl

Ústřední svaz neslyšících v Praze

s cílem sjednotit 16 spolků neslyšících a v té době i nedoslýchavých do jedné organizace. Ústředí mělo významnou politickou podporu. Jejich představitele J. Bažila, J. Pivoňku a J. Zemana přijal v roce 1947 prezident Dr. Eduard Beneš. Svaz vydával vlastní časopis ABC neslyšících. Nejednotnost neslyšících, jejich vzájemné sympatie a antipatie, ale i osobní zájmy se projevily i v této době. Menší skupinou jiných pražských neslyšících byla obnovena činnost spolku

Ústřední péče u hluchoněmé v ČSR.

Organizace však neměla významnou politickou podporu. 

Spolky pro neslyšící různého zaměření

Vedle podpůrných spolků byly po roce 1918 zakládány spolky sportovní, turistické a divadelní. Byly to ovšem spolky s velmi malým počtem členů. Část z nich stála mimo oba celostátní svazy. Tato nejednotnost způsobovala, že svazy nemohly na veřejnosti vystupovat jako mluvčí všech československých neslyšících a jejich význam byl velmi malý.

V roce 1925 se uskutečnil v Plzni sjezd Československého svazu spolků hluchoněmých. Nevedl však k vytvoření stabilní a státem respektované organizace. Tento stav nejednotnosti trval až do vzniku Protektorátu Čech a Moravy. V průběhu druhé světové války byla spolková činnost zakázána a neslyšící se scházeli příležitostně v restauracích. Roztříštěnost, hašteřivost, osobní animozity provázejí celé období spolkové činnosti neslyšících k jejich škodě. Svým způsobem je to i důsledek komunikační izolace vůči komunitě slyšících.

 Národnostní spolky pro neslyšící

Až do roku 1920 byly podpůrné spolky utrakvistické. To znamená, že jejich členem se mohl stát každý sluchově postižený bez ohledu na to jaké je národnosti, zda české či německé. Ovšem rozpadem rakouské říše se začali neslyšící oddělovat podle národnosti a v jednom případě i podle náboženství (Židovský spolek hluchoněmých v Praze). Znamenalo to další drobení již tak malých organizací, které oslabovalo jejich sílu a schopnost něco prosadit. Proto se čeští i němečtí neslyšící snažili vytvořit celostátní organizace. V roce 1920 byla založena Ústřední péče o hluchoněmé. Měla poskytovat rady v otázce učňovských míst, práce a společenského postavení neslyšících.

Velmi záhy její činnost prakticky zanikla. V roce 1921 vznikl z iniciativy českých spolků Svaz československých spolků hluchoněmých a nedlouho potom vytvořili německé spolky Státní svaz německých hluchoněmých v ČSR se sídlem v Litoměřicích. Spolupráce těchto dvou organizací nebyla vždy nejlepší. Zájmy národnostní, především v německém svazu, převládly nad zájmy zlepšit život neslyšících.

Vznikají další spolky pro neslyšící

Spolek hluchoněmých sv. Františka Saleského v Praze  byl až do roku 1914 jediným svého druhu na celém území Čech, Moravy a Slezska. Stal se vzorem pro všechny ostatní spolky, které byly u nás později zakládány ve velkých městech. V roce 1914 byl založen v Českých Budějovicích další podpůrný spolek neslyšících.  Byl pojmenován „Jirsík“ na památku zakladatele uvedeného Ústavu pro hluchoněmé biskupa Valeriána Jirsíka. Postupně vznikaly další podpůrné spolky: v roce 1917 plzeňský „OUL“ a v roce 1918 podpůrný spolek v Hradci Králové. Ukončení první světové války bylo impulsem ke vzniku dalších spolků. V roce 1919 byl založen z popudu učitelského sboru Ústavu pro hluchoněmé v Ivančicích Český spolek hluchoněmých v Brně.

Brněnský spolek byl od svého založení velmi aktivní při opatřování zaměstnání a ubytování. Celá řada neslyšících žila v tehdejší době v otřesných podmínkách v příbytcích vyhloubených v Pisárkách ve skalách. To bylo impulsem pro spolek - zřídit vlastní útulnu a noclehárnu. Z výtěžků darů, sbírek byl zakoupen pozemek a především svépomocí postavena v Králově Poli ubytovna. V roce 1933 dochází z popudu spolku k ustavení Družstva hluchoněmých obuvníků a krejčích“. Pro nedostatek zakázek zaniklo v roce 1937. 



První podpůrný spolek byl pro neslyšící

V Českých zemích nebylo postavení neslyšících příznivější než jinde v Evropě. V první polovině devatenáctého století byly v Čechách a na Moravě jen ústavy v Praze (1786), v Brně (1832) a Litoměřicích (1858). Život neslyšících se soustřeďoval kolem těchto ústavů, zvláště pak pražského. Jeho ředitelé Jan Mücke a Václav Frost dlouhodobě po vzoru ústavu pro hluchoněmé v Berlíně docházeli k úvahám vybudovat spolek neslyšících, který by pomohl ústavu v péči o sluchově postižené.

Prvním spolkem zdravotně znevýhodněných vzniklým v českých zemích byl Spolek hluchoněmých sv. Františka Saleského v Praze. Proč jím byl právě spolek neslyšících?  Hluchota znesnadňuje způsob komunikace mluvenou řečí a omezuje tím příjem informací, vede k jejich úplné společenské izolaci. Spolek byl šestým svého druhu v Evropě.  Založení spolku připravil přípravný výbor, který vznikl z podnětu prvního českého ředitele ústavu Václava Koťátka a ústavního katechety Karla Kmocha.  Spoluzakladatelem spolku byl Vác­lav Josef Wilczek, neslyšící knihvazač, později řádný učitel na pražské škole pro neslyšící.

Stanovy napsal krasopisně sám Wilczek, a to v jazyce německém, který byl tehdy úředním jazy­kem. Stanovy obsahovaly 28 článků (para­grafů) a byly odeslány dne 8. května 1868 pražskému policejnímu ředitelství, které je schválilo výnosem z 22. května 1868. Ustavující schůze — valná hromada — nového spolku se konala v září téhož roku a zvolila předsedou spolku Václava Wilczeka, který jím zůstal až do své smrti. Od založení spolku neslyšících se obecně odvíjí spolková činnost zdravotně postižených v českých zemích.

Myšlenky, které spolek uskutečňoval, byly humánní a pokrokové. Domáhal se zavedení povinné školní docházky pro neslyšící a zřízení školy pro učně, staral se o zvyšování kul­turní úrovně neslyšících, finančně je podporoval v nouzi, nezaměstnanosti a nemoci. Cílem bylo, osvobodit neslyšícího člověka od hospodářské závislosti a společenské izolace, uvolnit jeho tvůrčí síly k všeobecnému prospěchu.


Počátky podpůrného spolkového života

Na počátku vzniku spolků, především smyslově postižených, ale též i tělesně postižených, byly zaopatřovací a azylové ústavy pro „slepé, hluchoněmé a zmrzačené“, kolem nichž a pod jejich ochrannou záštitou se sdružovali dospělí žáci a soustřeďoval se zde i „spolkový život“. Ústavy své chovance sice vychovávaly pro život, ale v tehdejších společenských podmínkách jen těžko mohli tito lidé žít plně samostatným životem.

Společnost nebyla schopna zaručit postiženému jedinci další existenci po absolvování ústavu. Proto chovanci zůstávali ve svých ústavech i po skončení školní výuky a z ústavu vychovávacího a vzdělávacího přecházeli do ústavu zaopatřovacího. Případně byli se svými „mateřskými“ ústavy alespoň ve styku a využívali nejrůznějších fondů a nadací při ústavech zřízených, jako byly podpůrné fondy nevidomých, neslyšících či pro válečné invalidy, provozní kapitály slepeckých řeme­sel apod. Jen velmi nepatrný počet odchovanců si mohl samostatně a zcela nezávisle vydělávat.

Vzniklé podpůrné spolky neslyšících a nevidomých byly svépomocnými organizacemi, pomáhajícími svým členům v udržení ne­závislosti a mladým členům při zakládání vlastní existence. Účelem spolků bylo povznést členy mravně a hmotně, aby mohli žít normálním občanským životem. Jejich úkolem bylo podporovat je v nemoci, ve stáří, poskytovat jim peněžní výpomoc v případě sňatku, narození dítěte, hradit nebo přispívat na jejich účty v případě ošetření chrupu, nákladnějších léků a podobně. Své aktivity financovaly především ze sbírek, milodarů v nepatrné míře i z prodeje svých výrobků.


VI. století – počátky péče o neslyšící

První zmínka je již ze  VI. století, kdy kněz John Beverley psal o výchově hluchoněmých (dílo „Lonquella per digitos", v překladu „mluva prsty"), Pedro de Ponce. Jiní mniši řádu sv. Benedikta vychovávali ve středověku neslyšící ve Španělsku a hlavně pak francouzský abbé Charles-Michel de L'Épée, který položil základy k celé ústavní výchově neslyšících a především pak k jejich znakovému jazyku. 

U nás v český zemích to byl kněz Jan Berger, který se stal roku 1786 jedním ze zakladatelů a posléze ředitelem prvního Ústavu pro hluchoněmé v Praze. On i jeho nástupci, kněz Václav Frost či prelát Karel Kmoch vyhledávali neslyšící a pečovali o jejich blaho tělesné i duševní a byli se svými žáky v pravidelném kontaktu.


Existence osob se zdravotním handicapem

Existence osob se zdravotním handicapem byl vždy v historii lidstva problémem, který byl společností řešen někdy dramaticky, někdy ponecháním jedince svému, často trpkému osudu, někdy soucitem, méně již mecenášstvím, které bylo většinou pro vyvolené.  Zaznamenáváme však i snahy o výchovu a vzdělávání handicapovaných. Byla to především katolická církev, kdo dělal první kroky v jejich prospěch.


Článek zpracoval Jaroslav Paur, který pro lidi se sluchovým postižením pracuje již od roku 1959.

Vytisknout