Jan Abrahám: Nebýt tinnitu, nepoznal bych, že rapidně ztrácím sluch

„Narodil jsem se jako slyšící. A nebýt tinnitu, asi bych ani nepoznal, že ztrácím sluch. Když jsem byl v prváku na střední škole, začal jsem slyšet nejdříve jemný šum. Pak se to stupňovalo.

V 16 letech na ORL mi ve zvukové komoře přeměřovali sluch. Měl jsem mačkat, když uslyším zvuk. Po chvilce otevřela sestra a řekla mi, že musím mačkat tlačítko, když něco zaslechnu.

A já jsem si v tu chvíli uvědomil, že už neslyším nic na jedno ucho,“ vzpomíná třiadvacetiletý Jan Abrahám.

Následovala operace. Ale po ní se mu zhoršilo i pravé ucho. „Aktuálně mám stoprocentní ztrátu sluchu na levém uchu a padesátiprocentní na pravém. Nikdo neví, proč to tak je. Lékaři nikde nenašli nic vadného. Zkusili mi tedy vyměnit třmínek za titanový. Nepomohlo to,“ popisuje Honza.

Na střední školu chodil na pedagogické lyceum v Berouně. Jak se tam projevovala jeho sluchová ztráta?

Obrovské migrény

„Například na praxích být v družině s dětmi pro mě bylo nemožné. Děti křičely a měl jsem z toho obrovské migrény. Ty vysoké frekvence byly tak nesnesitelné, že jsem z toho měl úplně slzy v očích. Poslouchat ty děti mě doslova bolelo,“ vypráví Honza, který má problém s porozuměním řeči i v jinak tiché místnosti. Stačí i jen to, když se zapne tiskárna.

Po střední škole zkusil dvě vysoké školy. MATFYZ a Českou zemědělskou univerzitu. „Jako první jsem vsadil na MATFYZ, protože mě hodně baví fyzika, čísla… Ale tam jsem skončil po dvou měsících. Místo toho jsem pak šel na Českou zemědělskou univerzitu na IT programování. Chodil jsem tam semestr a půl, ale neslyšel jsem, co přednášející říkají. A to ani v prvních lavicích. Šel jsem se tedy zeptat, jestli by mi přednášející mohli poskytnout své podklady. Se zlou jsem se však potázal. Odpověděli, že mi nic dávat nebudou, ať chodím na přednášky. Marné bylo vysvětlování, že právě z přednášek nic nemám…“

Členem MENSY

Aktuálně je Honza vedený na úřadu práce. „Nejhorší pro mě je, že vím, že intelekt na to, abych měl nějakou práci, tam je. Jsem členem MENSY a mám IQ 160. Ale na druhou stranu o sobě vím, že jsem hodně asociální, mám podezření na autismus… Dělali mi hodně psychoanalýz, čekám na výsledky. Mám problémy se sociálním životem, s navazováním vztahů, s lidmi. I na vysoké škole, když jsem chodil na všechny předměty i skupinové projekty, pro mě bylo těžké spolupracovat s lidmi. Když jsem pak byl nemocný, neměl jsem podklady z probraného učiva.“

Honza přiznává, že i příprava na tento rozhovor pro něj byla psychicky náročná. „Teď, když už se bavíme, tak je to v pohodě. Ale když jsem na vás dostal kontakt, abych vám zavolal, trvalo mi týdny, než jsem tak učinil.“

„Mluvíte opravdu krásně, plynule, vůbec bych do vás neřekla, že máte problémy navazovat vztahy s kamarády,“ říkám.

„Mám problém se rozmluvit. Ale je fakt, že jakmile mám k někomu důvěru, pak se rozmluvím a už tu pusu nezavřu,“ směje se Honza, který přiznává, že se na náš rozhovor dlouho připravoval. Přemýšlel o otázkách, co by na ně odpovídal, přemýšlel o různých variantách. „Nechtěl jsem být zaskočený.“

Přijdu si jako zbytečný člověk

Honza si teď prochází obdobím, kdy má pocit, že je zbytečným. „Přestože vím, že toho dokážu hodně, rád se učím, nikdy jsem neměl problémy se školou, studiem… Tak teď jsem na úřadu práce… A s hrůzou zjišťuji, že je celý systém založený na sociálních situacích. Jít na pohovor? Žádat o práci? V tom jsem úplně marný.“

Zatím bez sluchadel

Když se koukám na Honzu detailněji, sluchadla hledám marně… „Na levém uchu je to zbytečné, tam mám stoprocentní ztrátu sluchu. A pravé ucho… To řeším… Jen za posledních tři čtvrtě roku se mi zhoršil sluch na pravém uchu velmi výrazně. Sluchadlo tedy řeším, ale s doktory je to složité… Nedávno mě poslal lékař z ORL z Berouna, ať si zajedu do Motola. Šel jsem přímo tam, kam mě z Berouna poslal. A v Motole mi řekli, že to nedělají, že si to mám vyřídit v místě bydliště… Tak jsem jel zase zpátky domů.“

Je si vědom toho, že bez sluchadel se neobejde.

„Jak myslíš, že budeš slyšet za deset let?“ zajímá mě.

„Nebál bych se říci, že ve 33 letech už nebudu slyšet vůbec nic… Vždyť za poslední rok se mi pravé ucho zhoršilo o 30 procent!“

Biologem, zoologem, astrofyzikem…

Protože je aktuálně na Úřadu práce, přemýšlí, co dál se životem. „Chtěl bych dělat tolik věcí! Chtěl jsem být biologem, zoologem, astrofyzikem… Ale to jsou tak komplexní obory, že je k nim potřeba vystudovat vysokou školu. A nejen to. Je to celoživotní studium…. Hlavně mám jasno v tom, že bych nechtěl dělat práci, která mě nebude bavit. Nechtěl bych to dělat jenom pro peníze.“

Když vyjmenovává různé profese, zastaví se pro ilustraci u práce prodavače. „Se svým sluchovým handicapem bych nemohl dělat ani tuto lehkou práci. S tinnitem je to zkrátka nemožné. Ale týká se to i jiných prací. Stačí, aby tam mluvili třeba dva tři lidi naráz a už je to pro mě nesnesitelná bolest. A to samé například hluk na stavbě.“

Ukrutná bolest a odchod z hodiny

Kvůli tinnitu musel občas odcházet i z hodin na střední škole. „Stávalo se mi to tak dvakrát do týdne. A na jednu konkrétní hodinu si pamatuji velmi přesně. Měli jsme psychologii a měli jsme na ni jednu nepopulární vyučující. Spolužáci se s ní začali hádat. V tu chvíli tam byl hluk a mně začaly ukrutné bolesti hlavy. Musel jsem jít na 30 minut do úplně tiché místnosti a počkat, až to odezní.“

Honza popisuje, že v hodinách byl kolikrát tak velký hluk, až mu tekly slzy. A vzít si například ibalgin? To nepomáhalo.

„Učitelé nechápali, co prožívám, ale vycházeli mi vstříc. Měli moji lékařskou zprávu, takže mě nechali vždy odejít do ticha.“

Jak v tu chvíli reagovali jeho spolužáci? Posměšky naštěstí nebyly. „Na střední jsem s kamarády neměl problém. Je to třída 30 lidí, kde se s člověkem vždy někdo začne bavit. I když já jsem nikdy nebyl ten první. Zato na vysoké, kde je v posluchárně třeba 300 studentů… Tam moc neměli touhu se s někým kamarádit.“

K ničemu?

Přestože má teď složitější, bilanční období, na konci rozhovoru si uvědomuje zásadní věc. „To, že lidé s různými zdravotními problémy kolikrát nemohou pracovat, neznamená, že jsou k ničemu. Já sám mám kromě tinnitu a ztráty sluchu psychické problémy, astma, epilepsii… Je tolik prací, které nemohu dělat… Do toho řeším i doktory… Těším se, až se to uklidní, až si budu moci vydechnout. Aktuálně sice nevím, kde mi hlava stojí, ale věřím, že jednou budu dělat něco, co mě bude bavit.“

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv JANA ABRAHÁMA