Jan Semerád: Nejsem ani slyšící, ani neslyšící. Jsem někde na pomezí

Slyšící? Neslyšící? „Já sám se nepovažuji ani za slyšícího, ani za Neslyšícího/neslyšícího. Vidím se někde na pomezí a snažím se brát si z obou světů to nejlepší,“ vypráví mi hned na úvod našeho setkání šestadvacetiletý Jan Semerád.

Že neslyší, na to přišli lékaři, až když mu byl rok a půl. Od dvou let nosil analogová sluchadla, ve třech letech dostal digitální.

„Při nástupu na základní školu jsem už v některých oblastech své vrstevníky dokonce předehnal. Přitom jako malý jsem měl ztrátu dle Fowlera 98 procent na levém uchu, na pravém uchu stoprocentní.“

Kolem patnáctého roku však došlo k výraznému zhoršení sluchu. „Kochleární implantát jsem dlouho rezolutně odmítal, protože jsem nenáviděl představu, že by mi někdo vrtal do hlavy. Nedokázal jsem si však představit život bez sluchu, a tak jsem na KI nakonec kývnul. A nelituji! Sluch se mi vrátil na úroveň, kterou jsem měl při sluchadlové kompenzaci někdy v mladším školním věku, můžu zase telefonovat, poslouchám hudbu, chodím na koncerty a tak dále. V 19 letech před maturitou jsem pak už neměl jinou volbu než kochleární implantát. Do něj jsem nakonec šel, operace proběhla hned po maturitě a o rok později jsem dostal KI i na druhé ucho,“ vypráví Honza.

Connexin 26

Na rozdíl od mnoha předchozích osobností Jsem jedno ucho Honza ví, co stálo za jeho ztrátou sluchu. „Podle genetického vyšetření mám vadu genu Connexin 26.“

A stejně jako mnoho rodičů, i ti Honzovi museli bojovat s různými předsudky. „Mamka se sama začala učit znakový jazyk, aby se se mnou mohla domluvit. Ze začátku to byl fakt boj. Proti předsudkům – jak doktorů, tak v rodině, protože v té době se ještě znakový jazyk nepovažoval za plnohodnotnou komunikaci. Mamka si ale naštěstí prosadila svůj názor a naučila se se mnou znakovat, hodně tomu pomohly i kontakty s rodinami Pangrácových a Pičmanových (Kovařovicových), od kterých se to mamka zpočátku učila.“

Kromě toho s Honzou hodně četla. A díky tomu se naučil skvěle mluvit. „V devadesátých letech stála před mamkou výzva – sehnat peníze na digitální sluchadla. V té době je totiž pojišťovny neproplácely, a tak je musela shánět od různých nadací – například Konta Bariéry,“ vzpomíná Honza.

Dvě mateřské školy na střídačku

Klasická školka pro slyšící děti a zároveň bilingvální školka pro sluchově postižené Pipan. Honza jako dítě je během týdne střídal.

„Na první stupeň jsem pak nastoupil do integrace, na osmileté gymnázium jsem šel také mezi slyšící. Měl jsem velké štěstí na skvělé třídní učitelky a většinu učitelů, kteří můj handicap respektovali a pomáhali mi školu zvládnout. Hrozně moc mi také pomohla moje logopedka, ke které jsem v podstatě až do dospělosti chodil si třeba už jen popovídat.“

Zlom nastal na gymnáziu v kvintě. Přišla menší krize, kdy se Honzovi ve škole nedařilo. Uvažoval proto o přestupu do Ječné mezi sluchově postižené.

„Dokonce jsem tam na zkoušku strávil necelý měsíc. Raději jsem se však vrátil zpátky. Maturitu jsem zvládl bez problémů, jedinou úlevu jsem měl v podobě odpuštěného poslechu z angličtiny. Největší specifikum bylo asi to, že jsem měl odpuštěnou hudební výchovu a na angličtinu jsem jednou týdně chodil na individuální hodinu s jednou skvělou učitelkou.“

V Brně mi pomáhali tlumočníci i přepisovatelé

Po maturitě odešel z Prahy do Brna na Masarykovu univerzitu, kde začal studovat obor Ekologická a evoluční biologie.

„Jelikož to bylo hned po první operaci kochleárního implantátu, na který jsem si poté ještě několik let zvykal, často jsem v Brně využíval tlumočení a přepisovatele. Studium jsem nakonec po čtyřech letech dokončil, ale i když mě biologie stále baví, tak mě to přestalo naplňovat a přestoupil jsem na druhý bakalářský obor do Olomouce na Univerzitu Palackého, kde jsem začal studovat Aplikovanou tělesnou výchovu.“

Tento obor se zaměřuje na pohybové aktivity osob s různými handicapy. Honza si ho vybral, protože cítil, že by díky němu mohl přirozeně spojit svůj největší koníček, jímž jsou právě pohybové aktivity, se sluchovým handicapem a učitelstvím, které ho baví.

„Jako perspektivu do budoucna vidím, že bych mohl učit jak slyšící, tak neslyšící. A díky bakaláři z biologie by mělo být jednoduché si k aprobaci na tělesnou výchovu přidat i aprobaci na biologii.“

Útěk z reality? Knížky

Trochu odstrčený. Tak si připadal Honza nejen na základní škole, ale i na nižším stupni osmiletého gymnázia.

„Pár kamarádů jsem si našel, ale šikanu jsem zažil i tak. Útěkem z reality pro mě po velkou část mého života byly knížky, byl jsem schopný přečíst i deset knížek za týden a v knihovnách jsem byl pravidelným návštěvníkem. Pokaždé jsem odcházel s batohem nacpaným knížkami až k prasknutí,“ směje se Honza.

Na konci nižšího stupně, v kvartě na gymnáziu, se konaly rozřazovací testy na přírodovědnou a humanitní třídu. Ti s lepšími výsledky si mohli vybrat.

Kluk, který mě šikanoval, teď hraje první fotbalovou ligu

„Já jsem si zvolil přírodovědnou třídu, kterou si vybrala většina lidí, co si mohla vybrat. Ti, kteří mě tenkrát šikanovali, naštěstí zůstali v humanitní třídě, takže od nich už jsem měl klid. Jeden z nich teď dokonce hraje první fotbalovou ligu...“

Nová parta ve třídě byla tak sehraná, že se doteď každý rok schází celá třída na pivo. Na vysoké škole to pak bylo horší. Na Masarykově univerzitě v Brně se se spolužáky moc nestýkal. Ale zato mu moravská metropole přinesla nová přátelství s lidmi z řad neslyšících z Brna a okolí.

V Olomouci, kde nyní třetím rokem studuje, má – opět jako na gymnáziu – skvělou partu. „Je to z velké části díky oboru, který studujeme. Všichni máme nějaké zkušenosti s různými handicapy, sami se o nich ve škole učíme, i ten znakový jazyk máme v osnovách, takže jsem tu spokojený a chci to dál rozvíjet.“

Jak mi procesor visel v tramvaji na tyči…

Se svým sluchovým handicapem je Honza smířený. Přesto se ani jemu v životě nevyhnulo několik nepříjemných situací.

„Například nepříjemná pro mě byla taková ta klasika u neslyšících – návštěva lékařů. Mamka se mnou chodila odjakživa k doktorům, aby mi tlumočila. Jak jsem byl starší a samostatnější, tak už se mnou chodila jen pro jistotu a většinu věcí jsem si zařizoval sám. Co mě ale vždycky naštvalo, bylo, když se doktor nebo úředník obracel na moji mamku, a ne na mě. Jako kdybych tam vůbec nebyl! Postupem času už jsem začal k doktorům chodit sám a museli si zvyknout, že musí mluvit na mě,“ popisuje Honza.

Naopak za nejvtipnější příhodu považuje tu z tramvaje. „Když jsem ještě neměl KI, tak jsem díky své výšce byl zvyklý opřít si v tramvaji hlavu o tyč u stropu a v rukou jsem držel knížku a četl jsem si. Teď už to dělat nemůžu, protože se mi KI kvůli zabudovaným magnetům přichytí k tyči a zůstane tam viset. Jednou se mi to opravdu stalo, že jsem vystoupil z tramvaje a procesor jsem nechal viset na tyči. Naštěstí jsem si toho ale hned všiml a procesor stihl sundat, než tramvaj odjela,“ směje se Honza.

Hurá do Potkanů!

Když se řekne Honza Semerád, vybaví se mnoha lidem Potkani – skautský oddíl pro neslyšící děti. Je s ním spjatý už od osmi let, kdy ho tam přihlásila maminka.

„Dozvěděla se o Potkanech od Pičmanových (Kovařovicových) a Pangrácových, jejichž děti byly – a vlastně jsou v oddíle pořád – už od jeho založení. Ze začátku mě do skautování musela nutit, ale pak jsem si to zamiloval a v oddíle jsem dodnes. Od roku 2019 jsem hlavní vedoucí oddílu, který jsem převzal od Žiry – Nikoly Novotné, která je nyní na mateřské dovolené. Bez oddílu si můj život nedokážu představit, vyplňuje velkou část mého volného času.“

Díky Potkanům poznal spoustu dalších neslyšících lidí. „A poznal jsem doopravdy svět Neslyšících, od kterého jsem se po nástupu na základní školu částečně odpojil. Moji nejlepší kamarádi jsou z oddílu a jsem za ně moc rád. Všichni se navzájem podporujeme, věříme si a stojíme si za sebou. I v současné těžké době pokračujeme v online činnosti a připravujeme tradiční letní tábor. Naši mladší členové se nás neustále vyptávají na tábor, kdy bude první společná akce. Co mě nejvíce naplňuje a motivuje, je, když vidím naše členy, ať už mladší nebo starší, jak jsou spokojení s programem, rozvíjejí se a rostou z nich mladí šikovní lidé. Těším se, až mě přerostou a já jim budu moct oddíl s naší starší, už pomalu odcházející generací předat s vědomím, že je oddíl v dobrých rukou,“ zasní se Honza, který nejraději vzpomíná na tábory.

„Legendární byl třeba ten, na kterém jsem v lijáku sprintoval z týpí k přehradě, u níž jsme tábořili, abych do ní hodil moji hořící botu, protože chytla od ohně, u kterého jsem si ji sušil,“ směje se.

Orientační běh

Kromě skautu je jeho druhou velkou vášní orientační běh, ke kterému se dostal po první implantaci, před téměř sedmi lety.

„Jelikož bylo ještě brzy po operaci, tak jsem se na tábor SKIVELA Olomouc, kam jsem už hezkou řádku let pravidelně jezdil, přijel podívat jen na část programu. Blízko tábora se zrovna konal jakýsi mezinárodní pohár v orientačním běhu. A protože byl na táboře na návštěvě Ota Panský, tak mě a pár dalších lidí ponoukal, ať si zkusíme zaběhnout tréninkový závod, který tam pro nás připravil zkušený neslyšící běžec Pepa Procházka.“

Vyzkoušel to. A úplně ho to pohltilo. Začal nejen běhat, ale také závodit. Jako začátečník se v roce 2016 dokonce zúčastnil Mistrovství Evropy neslyšících v Olomouci.

V roce 2019 se pak konalo Mistrovství světa neslyšících, opět v Olomouci, kde Honzova smíšená sprintová štafeta dosáhla na třetí místo a v mužských štafetách na krátké trati se umístili dokonce druzí!

Covid-19 odsunul Deaflympiádu v Brazílii

„Nyní se s ostatními společně připravujeme na Deaflympiádu, která se měla konat letos v prosinci v Brazílii, ale kvůli covidu-19 byla odložena na květen 2022, tak uvidíme. Snad se nám zadaří a vyberou nás do nominace,“ doufá Honza.

Pípající čipy neslyšíme. Tím ztrácíme cenné sekundy

A jak ho při orienťáku limituje sluchový handicap? „V orientačním běhu sluch není tak důležitý, ale v některých ohledech může být zásadní. Největší handicap je podle mojí zkušenosti ten, že kontroly při jejich orážení čipem pípají, což my ale neslyšíme, a tudíž se musíme spoléhat na vizuální kontrolu, zda v kontrole zabliká dioda, čímž ztrácíme cenné sekundy.“

Toto hraje roli samozřejmě pouze při závodech se slyšící konkurencí. „Při závodech neslyšících neslyšíme všichni, tudíž výhodu nemá nikdo.“

V Moravském krasu rozmisťoval fotopasti

Přestože Honza pochází z Prahy, po maturitě se přesunul na Moravu. Nejprve do Brna na Masarykovu univerzitu, následně na Univerzitu Palackého do Olomouce.

„Když jsem byl ještě v Brně, tak mě nejvíce bavila naše terénní cvičení a také sběr dat do mojí bakalářské práce. Data jsem získával z fotopastí, které jsem měl rozmístěné v Moravském krasu. Ty zaznamenávaly migraci zvířat. Nejlepší bylo, když se v noci před fotopastí dvě hodiny procházelo stádo prasat, to bylo potom pokaždé opravdu hodně materiálu na zanalyzování,“ usmívá se Honza.

Za jízdy nevolám. Radši zastavím

V současnosti studuje na Univerzitě Palackého v Olomouci ve třetím ročníku obor Aplikovaná tělesná výchova. A protože na jejich oboru převažuje praktická výuka, která je nyní přerušená, našel si práci. Před pár měsíci začal pracovat jako řidič pro jednu místní ruční čokoládovnu a rozváží její výrobky do obchodů po celé republice.

„V práci funguji bez problémů, jediné omezení je, že nerad volám za jízdy. Pokud mi někdo volá, nebo já někam potřebuji zavolat, tak zastavím, vyřeším to a jedu dál. Co se týče kolegů, tak se potkávám pouze s kolegyněmi ve výrobně, od kterých přebírám zabalené bedny k rozvozu a tam s komunikací problém nemám. I kdybych tedy neslyšel, dalo by se to zvládnout,“ věří.

Po studiích za katedru

Po dokončení studií v Olomouci by Honza rád pracoval jako učitel. Ať už slyšících, nebo neslyšících. A rád by se také časem posunul výše v hierarchii Junáku.

„Skautem zůstanu po celý život, ten už ve mně kořeny zapustil napevno. Rád bych se postupně dostal alespoň na středisko, které se pořád má kam rozvíjet. Chtěl bych své znalosti a zkušenosti předat nejen našim dětem v oddíle, ale i budoucím vedoucím oddílů na skautských vzdělávacích kurzech.“

Neslyšící? Komunita jako každá jiná

Na závěr se dostáváme k takovému trochu filozofickému zamyšlení. „Jaká je podle tebe komunita sluchově handicapovaných?“ zajímá mě Honzův pohled. Pohled člověka, který o sobě tvrdí, že není slyšící, ale ani neslyšící.

„Odpovím také trošku filozoficky. Je tato komunita vlastně něčím specifická? Tedy kromě toho, že jsou její členové sluchově postižení? Myslím si, že je to komunita jako každá jiná – s vlastní kulturou, tradicemi, vtipy, jazykem, vnímáním světa a vším dalším, čímž se různé komunity odlišují napříč světem. Je to určitě skvělá komunita. Tak jako v každé komunitě, tak i v komunitě neslyšících se najdou vrcholoví sportovci, vědci, pracující lidé, kteří jsou spokojení se svým životem, lidé, kteří mají nějaký cíl a jdou si za ním. Stejně tak jsou v ní ale i lidé nepřizpůsobiví, lidé, co rádi šíří konspirační teorie a věří jim, vegani, vegetariáni, osoby s jinou orientací a mnoho dalších... Jsme vlastně vůbec ‚jiní‘ než slyšící?“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv JANA SEMERÁDA