Jindra Zemánek: Na turné pantomimy mě překvapilo, že japonský císař uměl znakový jazyk

Psal se březen 2021, když jsme s Jindrou Zemánkem, spoluzakladatelem Pantomimy S.I., domlouvali rozhovor.

Pak se odmlčel. Řádila pandemie covidu-19 a mě napadlo to nejhorší…

Telefon Jindra nebral.

Po pár dnech mi ale napsal sms, že je v nemocnice s covidem.

Vyhrál nad ním.

V říjnu 2022 se konečně vidíme. Při příležitosti natáčení Televizního klubu neslyšících, na které Česká televize pozvala i Jsem jedno ucho.

Jindra Zemánek a tým Televizního klubu neslyšících s autorkou Jsem jedno ucho Veronikou Cézovou.


Jedeme do Kolína. Proč právě tam? Toto město je neodmyslitelně spjato s přehlídkou OTEVŘENO, kterou Jindra spoluzaložil…

Volal jsem rychlou. Poprvé v životě

S Jindrou se potkáváme na kolínském nádraží.

„Tak konečně nám to vyšlo!“ zdravím ho už z dálky.

„Ano, konečně. Ale v tom březnu minulého roku… To jsem měl teda nahnuté…“

Cestou z kolínského nádraží do Městského divadla Kolín mi Jindra vypráví, jak se celý život obešel bez lékařů.

„Nemám rád to nemocniční prostředí. Ale pak jsem chytil covid a neměl jsem na vybranou…“

„Volal jsi rychlou?“ zajímá mě.

„Jo. Poprvé v životě. Nemohl jsem vůbec dýchat, bylo to fakt rychlé…“

V nemocnici na oddělení JIP skončil i jeden z jeho kamarádů. Ten už tam ale zůstal…

Nesplněný sen

Jindra zasvětil svůj život divadlu, pantomimě a propojení slyšících a neslyšících herců. K divadlu se však dostal oklikou. Nesplnil se mu totiž jeden sen…

„Odmala jsem chtěl být kuchařem. Na hotelovou školu jsem se ale nedostal, protože jsem nebyl v Pionýru ani SSM. A navíc byl můj otec soukromník. Šel jsem tedy do učení na elektromechanika. Měl jsem však štěstí, protože jsem tam potkal několik kvalitních lidí, kteří můj život nasměrovali k divadlu. Později jsem si udělal konzervatoř, obor režie, dramaturgie. A to už bylo vlastně napůl vyhráno,“ vzpomíná Jindra, když procházíme obchodním centrem v Kolíně.

Když už jsme u těch měst… Jindra sem do Kolína přijel z Ústí nad Labem, kde bydlí. To ale není jeho jediný domov. Část měsíce tráví pravidelně – kvůli Pantomimě S.I. – v Brně. A aby výčet jeho měst byl kompletní, jeho rodištěm se v roce 1946 staly Teplice v Čechách…

„Jo… Teplice… Měl jsem velmi živé dětství. Mnoho kamarádů, mnoho lumpáren,“ směje se Jindra. „Všechny prázdniny jsem pak prožil ve Strakonicích u tety a dědečka.“

„Napadlo tě někdy jako kluka, že jednou strávíš život mezi neslyšícími?“ zajímá mě.

„Měl jsem úplně jiné představy. Vycházely z toho, že strávím život na statku…“

Na první konkurz se dostavilo 21 neslyšících

Už během učení se setkal s významnými osobnostmi – Eduardem a Vlastou Pergnerem nebo Borisem Hybnerem. To byl první krůček k pantomimě.

„A kde jsi se poprvé setkal s neslyšícími?“ ptám se.

„To bylo v roce 1966 v Litvínově na I. Národní přehlídce pantomimy.“

„Jak tě toto setkání ovlivnilo?“

„Neuvěřitelně. Viděl jsem totiž, že to divadlo dělají opravdově. Líbilo se mi to, a tak jsme si domluvili společné školení.“

Čtyři roky nato založil soubor PANTOMIMA ÚSTÍ. Zde působil nejen jako režisér, ale i autor a herec. A to až do roku 1980.

A o rok později vznikla PANTOMIMA S.I.

Jak vzpomíná na její začátky? Bylo těžké sehnat do souboru neslyšící?

„Nebylo. Vyhlásili jsme konkurz, přihlásilo se 21 neslyšících a z nich jsme si vybrali čtyři. A tehdy nám Jaroslav Paur řekl: ‚Vybrali jste si čtyři lidi, co něco umí. Ale vy to musíte naučit všechny.‘ Od té doby, několik desítek let, měla ‚PANTOMIMA S.I. dvacet jedna členů,“ usmívá se Jindra.

Ukázka z představení Kupé.


Turné po Polsku, NDR, Bělorusku i USA

Od roku 1968 do roku 1996, kdy došlo ke sloučení se slyšícími mimy na festivalu OTEVŘENO, se konaly Přehlídky pantomimy neslyšících pokaždé v jiném okresním městě.

„Hráli jsme tedy po celé republice a účast na těchto přehlídkách byla úžasná. Zhruba šest až osm souborů a kolem padesátky účinkujících. A to mluvím pořád o neslyšících!“ zdůrazňuje Jindra.

Když se ohlíží zpátky v čase, na jaká vystoupení je nejvíce hrdý? „Bylo jich hodně, například legendární vystoupení neslyšících v Národním divadle v roce 2004… Regionální soubory jako NEPANTO Praha, MIMO Ostrava jezdili občas do Polska, NDR a Německa. PANTOMIMA S.I. za dobu své existence byla dvakrát na turné po USA, čtyřikrát na turné po Japonsku a také turné po Polsku a Bělorusku. Mezitím jsme se účastnili Mezinárodního festivalu neslyšících v Brně, Maďarsku, Rakousku… A také jsme hráli šestkrát na Jiráskovu Hronovu!“

Když mluví Jindra o Jiráskovu Hronovu, celý září. „Jiráskův Hronov, to je pojem. Všechny soubory tam chtěly hrát. Proto mě občas zamrzelo, když mi neslyšící říkali: ‚Zase jedeme do Hronova?‘ Myslím, že si neuvědomovali, jaká prestiž to byla…“

Znakový jazyk jsem se nikdy nenaučil

Velkým zážitkem pro Jindru bylo setkání v Japonsku s císařem Naruhito a jeho manželkou Masako. „Největším překvapení pro nás bylo, že císař i jeho manželka byli absolventi evropské univerzity a ovládali znakový jazyk!“

A když už jsme u znakového jazyka… Jak ho ovládal Jindra, který je celý život obklopen neslyšícími? „Nikdy jsem se znakový jazyk neučil,“ přiznává Jindra. „Při spolupráci s neslyšícími jsem chytal znaky a později při intenzivní spolupráci jsem si specifické znaky vytvářel – vycházel jsem z logiky znaku.“

Když se Jindra ohlíží za svým bohatým kulturním životem, říká, že ho práce s neslyšícími pozitivně ovlivnila. „A doufám, že i já jsem byl přínosem zejména v oblasti kultury neslyšících. Věřím, že nám všem společně změnila náplň a kvalita života.“

Pantomima S.I smazává rozdíly

Přicházíme do kolínského divadla. Jindrovi se zajiskří v očích… Je zpět. Tam, kde to celý život tak miloval.



Jindra Zemánek během natáčení Televizního klubu neslyšících v říjnu 2022...



A v těch stejných šatnách v minulosti...


Ještě než se přivítá s Josefem Brožíkem, moderátorem Televizního klubu neslyšících, zajímá mě, jestli má v životě nějaký sen, který by si chtěl ještě splnit.



Moderátor Televizního klubu neslyšících Josef Brožík.

„Během práce s neslyšícími se nám splnilo mnoho soukromých, ale i společných přání a cílů. Vidím kolem sebe několik slušných a spokojených spolupracovníků a to není málo. Pantomima S.I. – tato divadelně-pantomimická forma, kterou provozujeme – smazává rozdíly mezi neslyšícími a slyšícími herci… Nemám více, co bych si v životě mohl přát!“

V roce 2013 získal Jindra Zemánek Cenu Ministerstva kultury.

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: VERONIKA CÉZOVÁ a archiv JINDRY ZEMÁNKA