Jindra Zemánek: Na turné pantomimy mě překvapilo, že japonský císař uměl znakový jazyk

cc



Psal se březen 2021, když jsme s Jindrou Zemánkem, spoluzakladatelem Pantomimy S.I., domlouvali rozhovor.

Pak se odmlčel. Řádila pandemie covidu-19 a mě napadlo to nejhorší…

Telefon Jindra nebral.

Po pár dnech mi ale napsal sms, že je v nemocnice s covidem.

Vyhrál nad ním.

V říjnu 2022 se konečně vidíme. Při příležitosti natáčení Televizního klubu neslyšících, na které Česká televize pozvala i Jsem jedno ucho.

aaa

Jindra Zemánek a tým Televizního klubu neslyšících s autorkou Jsem jedno ucho Veronikou Cézovou.


Jedeme do Kolína. Proč právě tam? Toto město je neodmyslitelně spjato s přehlídkou OTEVŘENO, kterou Jindra spoluzaložil…

Volal jsem rychlou. Poprvé v životě

S Jindrou se potkáváme na kolínském nádraží.

„Tak konečně nám to vyšlo!“ zdravím ho už z dálky.

„Ano, konečně. Ale v tom březnu minulého roku… To jsem měl teda nahnuté…“

Cestou z kolínského nádraží do Městského divadla Kolín mi Jindra vypráví, jak se celý život obešel bez lékařů.

„Nemám rád to nemocniční prostředí. Ale pak jsem chytil covid a neměl jsem na vybranou…“

„Volal jsi rychlou?“ zajímá mě.

„Jo. Poprvé v životě. Nemohl jsem vůbec dýchat, bylo to fakt rychlé…“

V nemocnici na oddělení JIP skončil i jeden z jeho kamarádů. Ten už tam ale zůstal…

Nesplněný sen

Jindra zasvětil svůj život divadlu, pantomimě a propojení slyšících a neslyšících herců. K divadlu se však dostal oklikou. Nesplnil se mu totiž jeden sen…

„Odmala jsem chtěl být kuchařem. Na hotelovou školu jsem se ale nedostal, protože jsem nebyl v Pionýru ani SSM. A navíc byl můj otec soukromník. Šel jsem tedy do učení na elektromechanika. Měl jsem však štěstí, protože jsem tam potkal několik kvalitních lidí, kteří můj život nasměrovali k divadlu. Později jsem si udělal konzervatoř, obor režie, dramaturgie. A to už bylo vlastně napůl vyhráno,“ vzpomíná Jindra, když procházíme obchodním centrem v Kolíně.

Když už jsme u těch měst… Jindra sem do Kolína přijel z Ústí nad Labem, kde bydlí. To ale není jeho jediný domov. Část měsíce tráví pravidelně – kvůli Pantomimě S.I. – v Brně. A aby výčet jeho měst byl kompletní, jeho rodištěm se v roce 1946 staly Teplice v Čechách…

„Jo… Teplice… Měl jsem velmi živé dětství. Mnoho kamarádů, mnoho lumpáren,“ směje se Jindra. „Všechny prázdniny jsem pak prožil ve Strakonicích u tety a dědečka.“

„Napadlo tě někdy jako kluka, že jednou strávíš život mezi neslyšícími?“ zajímá mě.

„Měl jsem úplně jiné představy. Vycházely z toho, že strávím život na statku…“

Na první konkurz se dostavilo 21 neslyšících

Už během učení se setkal s významnými osobnostmi – Eduardem a Vlastou Pergnerem nebo Borisem Hybnerem. To byl první krůček k pantomimě.

„A kde jsi se poprvé setkal s neslyšícími?“ ptám se.

„To bylo v roce 1966 v Litvínově na I. Národní přehlídce pantomimy.“

„Jak tě toto setkání ovlivnilo?“

„Neuvěřitelně. Viděl jsem totiž, že to divadlo dělají opravdově. Líbilo se mi to, a tak jsme si domluvili společné školení.“

Čtyři roky nato založil soubor PANTOMIMA ÚSTÍ. Zde působil nejen jako režisér, ale i autor a herec. A to až do roku 1980.

A o rok později vznikla PANTOMIMA S.I.

Jak vzpomíná na její začátky? Bylo těžké sehnat do souboru neslyšící?

„Nebylo. Vyhlásili jsme konkurz, přihlásilo se 21 neslyšících a z nich jsme si vybrali čtyři. A tehdy nám Jaroslav Paur řekl: ‚Vybrali jste si čtyři lidi, co něco umí. Ale vy to musíte naučit všechny.‘ Od té doby, několik desítek let, měla ‚PANTOMIMA S.I. dvacet jedna členů,“ usmívá se Jindra.

ss

Ukázka z představení Kupé.


Turné po Polsku, NDR, Bělorusku i USA

Od roku 1968 do roku 1996, kdy došlo ke sloučení se slyšícími mimy na festivalu OTEVŘENO, se konaly Přehlídky pantomimy neslyšících pokaždé v jiném okresním městě.

„Hráli jsme tedy po celé republice a účast na těchto přehlídkách byla úžasná. Zhruba šest až osm souborů a kolem padesátky účinkujících. A to mluvím pořád o neslyšících!“ zdůrazňuje Jindra.

Když se ohlíží zpátky v čase, na jaká vystoupení je nejvíce hrdý? „Bylo jich hodně, například legendární vystoupení neslyšících v Národním divadle v roce 2004… Regionální soubory jako NEPANTO Praha, MIMO Ostrava jezdili občas do Polska, NDR a Německa. PANTOMIMA S.I. za dobu své existence byla dvakrát na turné po USA, čtyřikrát na turné po Japonsku a také turné po Polsku a Bělorusku. Mezitím jsme se účastnili Mezinárodního festivalu neslyšících v Brně, Maďarsku, Rakousku… A také jsme hráli šestkrát na Jiráskovu Hronovu!“

Když mluví Jindra o Jiráskovu Hronovu, celý září. „Jiráskův Hronov, to je pojem. Všechny soubory tam chtěly hrát. Proto mě občas zamrzelo, když mi neslyšící říkali: ‚Zase jedeme do Hronova?‘ Myslím, že si neuvědomovali, jaká prestiž to byla…“

Znakový jazyk jsem se nikdy nenaučil

Velkým zážitkem pro Jindru bylo setkání v Japonsku s císařem Naruhito a jeho manželkou Masako. „Největším překvapení pro nás bylo, že císař i jeho manželka byli absolventi evropské univerzity a ovládali znakový jazyk!“

A když už jsme u znakového jazyka… Jak ho ovládal Jindra, který je celý život obklopen neslyšícími? „Nikdy jsem se znakový jazyk neučil,“ přiznává Jindra. „Při spolupráci s neslyšícími jsem chytal znaky a později při intenzivní spolupráci jsem si specifické znaky vytvářel – vycházel jsem z logiky znaku.“

Když se Jindra ohlíží za svým bohatým kulturním životem, říká, že ho práce s neslyšícími pozitivně ovlivnila. „A doufám, že i já jsem byl přínosem zejména v oblasti kultury neslyšících. Věřím, že nám všem společně změnila náplň a kvalita života.“

Pantomima S.I smazává rozdíly

Přicházíme do kolínského divadla. Jindrovi se zajiskří v očích… Je zpět. Tam, kde to celý život tak miloval.

cc

Jindra Zemánek během natáčení Televizního klubu neslyšících v říjnu 2022...

vv

A v těch stejných šatnách v minulosti...


Ještě než se přivítá s Josefem Brožíkem, moderátorem Televizního klubu neslyšících, zajímá mě, jestli má v životě nějaký sen, který by si chtěl ještě splnit.

bb

Moderátor Televizního klubu neslyšících Josef Brožík.

„Během práce s neslyšícími se nám splnilo mnoho soukromých, ale i společných přání a cílů. Vidím kolem sebe několik slušných a spokojených spolupracovníků a to není málo. Pantomima S.I. – tato divadelně-pantomimická forma, kterou provozujeme – smazává rozdíly mezi neslyšícími a slyšícími herci… Nemám více, co bych si v životě mohl přát!“

cc

V roce 2013 získal Jindra Zemánek Cenu Ministerstva kultury.

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: VERONIKA CÉZOVÁ a archiv JINDRY ZEMÁNKA

Vytisknout