Josef Melen: Když novináři napsali, že mám hluchého syna, zabolelo mě to

Viděli jsme se před pěti lety v Malešickém parku, kde moderoval. Za těch pět let potkal pracovně stovky, možná tisíce lidí. A tak mě ani nenapadlo, že by si mě pamatoval.

Přesto, když se potkáváme na konci května na rozhovoru, zmíním naše setkání.

„Počkejte… Vy jste tam s kolegyněmi měly to vystoupení, kde jste na pódiu znakovaly písničku Kočka leze dírou, že jo?“

Překvapeně na něj koukám. To je paměť…

A pak se mi jako záblesk vynoří jedna jeho věta, kterou tenkrát, mimo pódium, pronesl. „Vidíte, já mám neslyšícího syna,“ řekl tenkrát, jen tak, mezi řečí…

Teď tu sedíme, po pěti letech. Potykali jsme si. A já mám pocit, jako bych Pepu znala celá ta léta.

Né, pětku ne

Sedíme v kavárně Českého rozhlasu na Vinohradské. A nemůžu se nezeptat na jeho nejznámější písničku ‚Né, pětku ne‘.

„Dívala jsem se, že budeš mít výročí čtyřicet let od vydání písničky ‚Né, pětku ne‘. Neuvěřitelné, jak to letí,“ říkám.

To, co přijde, mě překvapí.

„Já se hlavně těším na příští rok,“ usmívá se Pepa Melen. „To totiž slavím 40 let od vydání první desky. To byl – pro mě osobně – nejdůležitější milník. Původní vinylová deska Moucha, to je rok 1983,“ zasní se Pepa.

Michael Yann

U stolu s námi sedí Michael Yann, Pepův neslyšící syn. „Netradiční jméno, to má fakt v občance?“ divím se.

„Má,“ říká hrdě Pepa. „Vyběhal jsem si to na úřadech. Byl v Čechách první s tímto jménem. Manželka chtěla Michaela, já Yanna. Takže tohle byl kompromis,“ směje se.

Michael Yann má na tváři také úsměv. To když poslouchá, jak jeho táta Pepa s hrdostí v hlase o něm říká, že se dostal na střední školu, kterou si syn sám vybral.

„Půjde na pražskou obchodní akademii, která se mu líbila kvůli alternativnímu výukovému plánu. Ve škole se bude učit formou projektů, bude psát seminární práce. Tento systém přišel z Ameriky. Na alternativní výuce se podílí celý tým vyučujících a po celou dobu výuky jsou ve třídě vždy dva učitelé,“ vysvětluje mi Pepa.

Ze severu Čech k zámku Štiřín

Než Michael Yann nastoupil na základní školu v Praze-Kunraticích, vyrůstal s rodiči na severu Čech. Tam také podle plánu měl začít chodit do první třídy. Jenže…

„Ten den mi pořadatel zrušil akci. Míša měl zrovna zápis, tak jsem tam s ním šel. A nestačil jsem se divit… Když jsme té paní učitelce říkali, že má problém se sluchem a je tedy potřeba s ním podle toho komunikovat, odbyla mě, že samozřejmě ví, jak mluvit s člověkem se sluchovým postižením. Chvíli na Míšu mluvila, pak se k němu otočila zády a stále mluvila… Když jsem jí asi potřetí opakoval, že má problémy se sluchem a jestli opravdu ví, jak s ním komunikovat, trochu už dotčeně řekla, že to všechno zná a že se hlavně musí dávat pozor na to, aby se sluchadlo nenamočilo… V tu chvíli jsem měl jasno, že je naprosto mimo. Míšu jsem sebral a pelášil z této školy rychle pryč.“

O škole pro sluchově postižené neuvažoval. „Už moje maminka říkala, že náhody nejsou. Každého, koho v životě potkáte, potkáte proto, aby vám něco sdělil, někam vás posunul… A já jsem právě v té chvíli po zápisu poznal člověka, který měl sluchový handicap. Řekl mi, že pokud dám synovi znakový jazyk, vezmu mu touhu zjišťovat,“ říká Pepa.

Michael Yann se tak dostal do běžné základní školy v Praze-Kunraticích. Do třetí třídy měl asistenta, pak už spolužáky dohnal a od čtvrté třídy byl bez něj.

Pepa proto nikdy nelitoval, že opustil severní Čechy a rodinné hnízdo vybudoval kousek od Štiřína, v obci Kamenice.

Odrážedlo na Slapech

Jak ale Pepa vůbec zjistil, že jeho syn neslyší? To se musíme vrátit o deset let zpátky, do Míšových zhruba čtyř let. Pepa, vášnivý jachtař, bral syna s sebou na Slapy. Jezdili tam i jeho kamarádi se svými dětmi.

„Děti tam jezdily na odrážedlech. A jednou se stalo, že mi vzal roha a upaloval s odrážedlem pryč. Řval jsem na něj, protože se blížil k silnici, ale on nereagoval. Už mi chytly saze, tak jsem na něj zařval: ‚Michale, seš hluchej?!‘, ale on se ani neotočil. Když mi záhy došlo, že to tak může být, kál jsem se. Styděl jsem se, že jsem to vůbec vypustil z pusy,“ vzpomíná Pepa.

Zpětně si pak vybavoval okamžiky, které si do té doby neuměl vysvětlit, proč se dějí. „Míša je velmi empatický, zvídavý. Proto jsem do té doby nikdy nechápal, proč ho nebaví, když jsem mu jako malému četl a pouštěl audioknihy. Pak jsem pochopil. On celou tu dobu vedle mě seděl v tichu…“

Právě Míšova empatie způsobila, že si ani ve školce do jeho pěti let nevšimli, že neslyší. „Visel lidem na puse. Když měl třeba ve školce podat kostičku, vycítil, co se asi děje, kouknul se po spolužácích a kostičku podal taky.“

Na foniatrii v Žitné dali Míšovi první sluchadla. Pepa si doteď pamatuje synova přesná slova, která pronesl. „Tati, já něco slyším! Ale nevidím to…“

Slyšel i to, co se odehrávalo za dveřmi. Pepa ho vzal do restaurace. A tam Míša poprvé uslyšel ruch, který do té doby nezažil…

„Slyšel ptáčky v parku, slyšel, jak praská oheň… A to vše mi nadšeně popisoval. Bylo to pro něj jak probuzení do normálního světa. Najednou se začal se sluchadly neuvěřitelně rozvíjet.“

Do první třídy se sluchadly

Po ročním odkladu přišel Míša k zápisu. Už se sluchadly. „A najednou fungoval! Částečně slyšel. A když si to spojil s odezíráním, i skvěle rozuměl.“

Obracím se na Míšu. „Taťku jsme teď probrali… Ale kdy sis ty uvědomil, že neslyšíš?“ zajímá mě.

Zamyslí se. „Abych byl upřímný, tato otázka mě nikdy nenapadla, nikdo mi ji nikdy nepoložil… Asi na ni nedokážu odpovědět i proto, že kvůli tomu, že jsem v dětství nic neslyšel, si z této doby nepamatuji moc věcí, událostí… Až se sluchadly se to změnilo.“

Pepa přitakává. „Je to tak. Hodně vzpomínek má jakoby v mlze. Ale bavili jsme se o tom, že si pamatuje, jak ke mně chodil jako tříletý do studia. Hudba tam hrála hodně nahlas. A já si teď uvědomuji, jakou měl radost, že tam mohl být… Jak si vlastně díky těm otřesům hudbu užíval.“

Jasné formulace

I když Míšovi dokážou sluchadla ztrátu sluchu již velmi dobře kompenzovat, Pepa popisuje, že se musel naučit synovi úsporněji říci, co je například potřeba udělat.

„Příkazy musí být jasné, jeden úkol a ten je potřeba udělat. Jak řeknu, že je potřeba udělat toto, bude následovat tamto a pak ještě toto, zapomene pak na všechno,“ směje se Pepa a doplňuje: „Češi, to je omáčka sem, omáčka tam. Kolikrát povídají, ani neví o čem. A nedokážou jasně formulovat, co je potřeba udělat. S Míšou jsme se naučili jasně formulovat naše přání a pokyny.“

Sluch jsem začal řešit až po Míšově diagnóze

Pepa je nejen zpěvák, ale i bubeník a klávesista. Odmalička seděl za bicími. A přiznává, že sluch si začal chránit až před deseti lety, když zjistil, že Míša neslyší.

„Je ale fakt, že jsem nikdy nedokázal hlasitou hudbu poslouchat moc dlouho. Třeba čtyři minuty jsem písničku poslouchal na plné koule, ale pak jsem si ji musel ztišit třeba o dvacet decibelů.“

Ochranu do uší si ale žádnou nepořídil doteď. „Přemýšlel jsem nad ní… Ale ten pocit ze zpívání by s ní nebyl takový. Navíc nehraji žádný heavy metal.“

Když v roce 2002 začal spolupracovat na projektech týkajících se bezpečnosti silničního provozu, uvědomil si, jak hlasitá hudba v uzavřeném prostoru auta může řidiče dezorientovat.

„Často se to týká mladých lidí, kteří mají čerstvě řidičák. Pustí si hudbu v autě na plné koule a dostávají se kvůli tomu do určité fáze omámení, kdy přestávají vnímat realitu. Pak třeba mohou přeslechnout sanitku,“ varuje Pepa.

Hlučný kávovar

Pokládám další otázku, ale najednou je těžké se soustředit. Ve vedlejší místnosti zrovna hlučí kávovar. Ruší takový zvuk i Míšu?

„Asi ani ne. Naučil jsem se s tím žít. Kamkoli přijdu, snažím se vnímat lidi. Ano, uslyším i cinkající nádobí, ale že bych to třeba uslyšel a lekl se, to asi ne.“

Oživování po operaci tříselné kýly

Už jsme probrali, kdy si Pepa uvědomil, že Míša neslyší. A že si Míša nevybavuje jeden moment, kdy by si uvědomil, že neslyší. Ale kdy ke ztrátě sluchu vlastně došlo?

„Když se Míša narodil, měl asi jen 800 gramů. Pak byl na operaci tříselné kýly, kde ho museli oživovat. A lékaři nám řekli, že došlo k nespecifikovanému poškození mozku. Věděli jsme tak, že došlo k jisté mozkové dysfunkci, ale jak moc ho to zasáhlo, to jsme netušili.“

Věděl však, že chce synovi dát to nejlepší, aby mohl začít slyšet. „Doktorům v Žitné jsem řekl, že na ceně sluchadel nezáleží. Chtěl jsem po nich taková, která pomohou. Míša nevěděl ani značku, ani cenu. Vybral si to, co mu nejvíce vyhovovalo.“

Pepa kvituje, že od dob prvních sluchadel doba hodně pokročila. „I Míša sám říkal, že teď s těmi novými sluchadly je zvuk kvalitnější, jemnější. Také je neuvěřitelné, jak se projevují technologie právě i v oblasti sluchadel. Míša si tak může spárovat sluchadla přímo s mobilem a telefonovat, což do té doby nebylo možné. Telefonní hovor do té doby probíhal jako hlasitý odposlech, který slyšeli všichni kolem.“

Nechtěl jsem, aby byl otloukánek

Když Míša nastoupil do první třídy, Pepa se nejvíce bál toho, aby nebyl syn za otloukánka. „Vlastně jsem trnul celou základku, aby k tomu nedošlo. Protože ta hranice, kdy se můžete stát terčem spolužáků, kdy vám dělají naschvály, je velmi tenká.“

Míša dodává, že se – hlavně na prvním stupni – spolužáci zajímali, co to má v uších. „Mysleli si, že mám třeba zánět. Tak jsem jim vysvětloval, že to jsou sluchadla.“

První tři roky byl Míša podle Pepy tak o dva tři roky za spolužáky. „Mentálně jim nestačil. To se ale podařilo díky pedagogům a kolektivu dohnat a když šel do šesté třídy, už byl na úrovni ostatních dětí.“

Míša navíc nebyl jediným, kdo měl ve třídě asistenta. „Ve třídě měl i spolužáky s ADHD, různými dysfunkcemi… Pak za námi ale na konci třetí třídy přišla paní učitelka, že už je Míša schopen fungovat bez asistenta. Upozornila nás, že máme ale počítat s tím, že se Míša o jeden dva stupně zhorší, ale bude samostatný. Vzhledem k tomu, že nejsem ten táta, který potřebuje, aby jeho dítě nosilo domů ze školy biče, rozhodl jsem se, že ho do té vody hodím.“

Já tě slyším jako krááávu

Hodil. A Míša je za to rád. Je šťastný, že bude i na střední škole pokračovat se slyšícími spolužáky.

„Jaké máš teď největší přání?“ zajímá mě.

„Abych tu školu dokončil,“ směje se Míša a plácne si s tátou. Během rozhovoru to udělají několikrát. Ve chvílích, kdy jsou na sebe ‚napojeni‘, kdy to vyřčené cítí oba nastejno…

Když Míša v deváté třídě absolvoval testy, které měly odhalit jeho silné a slabé stránky, vyšlo mu, že mu nedělá problém práce s čísly a logika.

Pohořel však v řešení konfliktních situací a nátlaku.

„Ukázalo se, že kdyby chtěl Míša dělat třeba sociálního pracovníka, brzy by skončil v křesle nějakého psychiatra. Jeho velká empatie je tady zkrátka na škodu,“ vysvětluje Pepa. „Ale jsou i chvíle, kdy má problém s vyhodnocením situace. Občas plácne něco, co může někoho urazit,“ připouští.

A ilustruje mi to na příkladu. Jednou, když byl Míša mladší, nasadil si po ránu sluchadla a řekl mi na pozdrav dobrého rána: „Ty bláho! Jééé, já tě slyším jako krááávu!“ směje se při vzpomínce Pepa.

„Anebo jsme šli na audiologii, kde byla sestřička, asi dvojnásobná jako já. A zeptala se Míši, jak ji slyší. A jeho odpověď: ‚Jako velké prase!‘ Někdy má zkrátka s tím ‚sociálnem‘ problém.“

Tak tohle nebudu poslouchat!

A k dobru Pepa přidává i příhodu ze silvestrovského pobytu. „Zapadli jsme ve sněhu. A naše maminka začala jančit. A Míša? Ten prohlásil: ‚Tak tohle nebudu poslouchat!‘ a vyndal sluchadla,“ směje se Pepa. „V takových chvílích se má. On to může vypnout. Já to všechno musím poslouchat,“ říká se smíchem.

Jakýmsi útěkem z reality pro Míšu je i muzika. „Poslední dobou to dělá hodně často. Usmívá se a dělá, že nás poslouchá, ale přitom si přepne na mobilu jiný mód a ve skutečnosti poslouchá hudbu,“ popisuje Pepa.

Kouknu se na Míšu. Spokojeně pokyvuje hlavou.

„Ale teď to neděláš, že ne?“ ptám se.

„Ne, teď ne,“ směje se Míša.

Náš hovor se po více jak hodině pomalu chýlí ke konci, protože Pepu čeká vysílání v Českém rozhlasu. Zajímá mě, jaké to bylo pro Míšu dělat takový dvojrozhovor.

„Zazněly i věci, které jsem do této doby nevěděl,“ říká upřímně.

A Pepa mu říká: „Jo, ukaž ještě tu občanku! Tě ani nepozná.“

Míša vytahuje z kapsy občanský průkaz, na kterém má mikádo. „Říkal jsem mu, ať se ostříhá. A on ne. Nechal se vyfotit na občanku a pak týden nato byl okudlaný,“ směje se Pepa. Tato historka pro něj znamená důležitý milník.

„Bylo to takové odhalení. Předtím sluchadla nešla vidět. Tím ostříháním jako by došlo k nějakému přijetí toho sluchového handicapu.“

Čím více bude Míša vědět, tím méně lidí mu ublíží

Při loučení oběma děkuji za to, jak byli velmi otevření. „Dělám to pro všechny rodiče, kteří prožívají to, co my,“ usmívá se Pepa.

Pak zvážní. „Ale já ti ještě něco musím říct. To, co udělal tenkrát Blesk, jak napsal, že mám hluchého syna… To se mě neskutečně dotklo. Bylo to poprvé, kdy se to dostalo do médií. Zabolelo mě to. A měl jsem pak dlouho nutkání se Míšovi omluvit. Omluvit za to, že jsem to neuhlídal. Přesto, že jsem to těm novinářům neřekl, nějak se to k nim dostalo… Tohle je první a poslední rozhovor, který na toto téma dávám. Chci Míšu uchránit od novinářů, kteří mnohdy neznají hranice… Na druhou stranu – s Míšou se bavím o různých kladech i záporech a snažím se mu informace zprostředkovávat. Čím více toho bude vědět, tím méně lidí mu ublíží…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv JOSEFA MELENA