Lucie: Někdy musíte opustit něco, co máte rádi, abyste našli něco krásnějšího
Narodila se předčasně. V sedmém měsíci.
„Hrozilo, že buď oslepnu, nebo ohluchnu. Ohluchla jsem. Jsem
ráda, že to dopadlo takto…“ říká upřímně Lucie Sedláčková Půlpánová.
Že neslyší, si začala uvědomovat brzo. Hrála si se slyšícími
dětmi. A nerozuměla jim, co říkají… Následovala první krabičková sluchadla.
„A když se bavíme o sluchadlech, je vtipné, že se zrovna
mohu pochlubit, že mám nová. Dostala jsem je před Vánoci,“ ukazuje mi Lucka
nová sluchadla, která na obě uši stála skoro čtyřicet tisíc. Peníze na ně
sehnala díky nadacím.
Ztrátu sluchu 99, 8 procent jí tak pomáhají kompenzovat
velmi moderní sluchadla, na která by jinak maminka pěti dětí musela dlouho
šetřit.
Z Radlic do Ječné
Sice si v dětství hrála se slyšícími, do školky ale
nastoupila do Radlic mezi neslyšící. „Babičce se tam ale nelíbily osnovy, měla
pocit, že mám na víc. A tak jsem ve druhé třídě v Radlicích přestoupila ve druhém
pololetí do školy pro nedoslýchavé v Ječné. Tam jsem opakovala 1. třídu 2.
pololetí, abych to zvládla.“
Součástí školy v Ječné je i gymnázium. Tam ale kroky
Lucky nevedly. „Nechtěla jsem chodit pořád do stejné školy,“ směje se Lucka,
která se přihlásila do Berouna na obor pro neslyšící – zubní technik.
„Odborné předměty především praktické mě moc nebavily, ale
ta škola mi dala do života něco daleko lepšího než odborné znalosti. Dala mi
hrdost. Zatímco v Ječné jsem byla trochu pasivní, v Berouně byl jiný
systém výuky a já jsem začala být aktivní. Cítila jsem hrdost, že jsem
neslyšící. I díky doktorce Hudákové jsem tam zjistila, že i neslyšící mohou
mít vlastní nápady. Sny. A mohou je realizovat.“
V roce 2000 se pak přihlásila na Filozofickou fakultu
UK na obor Čeština v komunikaci neslyšících. „Přijali mě! Měla jsem velkou
radost. A studium a výzkum jazyka mě neuvěřitelně bavil.“
V ročníku měla další tři neslyšící spolužáky, se
kterými si kopírovali texty od slyšících spolužáků. A kromě toho využívala
tlumočení některých předmětů do znakového jazyka.
Lucka miluje oba jazyky. Znakový, ale i češtinu. Když se
spolu po Vánocích setkáváme v kavárně, najdu Lucku zabořenou do knížky od
Ladislava Zibury.
Šéfredaktorkou časopisu
Dívej, co povídám. Překladový slovník skautské terminologie.
Překlad Bible. Znakokniha… To je jen pár projektů, na kterých Lucka pracovala.
„Díky oboru, který jsem vystudovala na vysoké škole, jsem se dostala
k hodně možnostem. Vymýšlela jsem si vlastní projekty, překládala jsem
písně, pověsti do znakového jazyka… Hrála jsem si s oběma jazyky. A odtud
byl krůček k tomu stát se šéfredaktorkou časopisu v České unii
neslyšících, kde jsem strávila dva roky.“
Aby toho nebylo málo, byla to právě Lucka spolu
s neslyšícím Františkem Půlpánem a slyšící Alenou Dvořákovou, kteří
založili v rámci Skautu oddíl pro neslyšící děti.
Potkani
Oddíl Potkani letos oslaví 20. narozeniny. A zatímco na
začátku v něm bylo pár dětí, dnes už jich jsou desítky.
„Odmalička jsem jezdila každoročně na pionýrský tábor i jiné
tábory pro neslyšící. To bylo ještě za socialismu. Po revoluci jsem se pak
dostala k foglarovkám, které jsem milovala. Bylo mi šestnáct, když jsem
našla inzerát v časopisu AD (Adéčko), že hledají do skautského oddílu
(slyšící) pomocníky. Chodila jsem jim pomáhat, ale cítila jsem, že by bylo
fajn, kdyby v takovém oddíle fungoval i neslyšící vedoucí pro neslyšící.
Potkala jsem Alenu, shodně též z inzerátu AD, zas hledající možnost naučit se znakový
jazyk. Místo učení jsme se spíš zakecaly a svěřila jsem se jí s touto
myšlenkou. Alena to přijala s radostí: „No to by možná bylo možný! Zeptám se
v mém oddíle..." Zkontaktovaly
jsme holky Pangrácovy, Vojtu Pičmana… A věci se rozhýbaly tím správným směrem.“
Zatímco dříve sídlil oddíl v Praze 9, dnes ho najdete
na Malé Straně v Nerudově ulici. Potkani tu mají napilno po celý rok.
Každý týden družinovku, jednou až dvakrát za měsíc výpravy, v létě tábor jako
vrchol činností všech skautů… Do oddílu chodí kolem třicet dětí všech věkových
kategorií. Najdete tam jak rovery, skauty, tak i vlčata (světlušky).
Právě letošní dvacetileté výročí, které Potkani oslaví ve
Skautském institutu na Staroměstském náměstí, Lucku přimělo nostalgicky
zavzpomínat na začátky oddílu…
„Mám z toho obrovskou radost. Nečekala jsem, kam se
oddíl za ty roky posune… Dnes najdete všechno na mobilu, kolem nás jsou
technologie… Ale teprve v oddílu zažiješ pravý život. Na táboře se naučíš,
co to je práce s tělem…“
Lucka Potkany zakládala, ale v dnešní době už –
vzhledem k mateřským povinnostem – na skauty nemá tolik času jako dříve.
„Ale oddíl je ve skvělých rukou. Skvělé na tom je, že se tam přihlašují i další
neslyšící jako dobrovolníci – např. ke stavbě tábora. Mám radost, že tam
docházejí i děti z internátu, které doprovází Milan Fritz,“ usmívá se Lucka.
Mít hodného manžela a babičku, to je základ
Přestože už ve skautu netráví tolik času, má Lucka spoustu
aktivit. A do toho se stará o pět dětí. Jak to všechno zvládá?
„Mít hodného manžela a babičku, to je základ,“ směje se.
Se spoluzakladatelem Potkanů, neslyšícím Františkem
Půlpánem, má dvě děti, které mají ve střídavé péči. A s nedoslýchavým Šimonem
Sedláčkem má další tři ratolesti.
Všech pět dětí slyší. „Dopředu jsem věděli, že budeme mít
slyšící děti, protože nikdo z nás nemáme sluchový handicap dědičný. Já
jsem se narodila předčasně, Františkova maminka prodělala během těhotenství
zarděnky a u Šimona je příčina sluchového handicapu neznámá.“
A jak se s dětmi dorozumívají? „Smíšeně,“ směje se Lucka.
„Jolanka i František se mnou znakují. A jsem za to ráda. S ostatními někdy
mluvíme, jindy znakujeme. Ani o tom nepřemýšlím. Prostě komunikujeme. Ale jsem
ráda, že děti umí i znakovat, je to pro neslyšící rodiče dobrá zpětná vazba.“
Manžel Šimon má kochleární implantát. „Pracuje jako grafik
ve slyšícím týmu, takže v práci hodně mluví. Kochleární implantát mu
pomáhá, díky němu i lépe odezírá.“
Přemýšlela Lucka také o implantaci?
„Já ne. Mně stačí nová sluchadla,“ usmívá se. A vypráví o
tom, že implantace v pozdějším věku klade na implantovaného velké nároky.
„Šimon dostal implantát až ve 28 letech, musel hodně
procvičovat mluvení… S kochleárním implantátem slyší lépe než se
sluchadly, která mu už nedokázala kompenzovat velkou ztrátu sluchu. Ale na druhou
stranu třeba dodnes ani s kochleárním implantátem netelefonuje…“
Na třídní schůzky už nechodím
Mít pět dětí, to je velký nápor nejen na finance, ale i na
čas. Jak Lucka zvládá obíhat třeba třídní schůzky?
„Na ty už nechodím,“ směje se. „Naposledy jsem chodila, když
jsem měla tři děti. Objednávala jsem si tlumočníky. Ale teď už jsem
s učitelkami dohodnutá, že mi píší průběžně zápisy, jak děti ve škole
prospívají.“
Lucka s manželem a dětmi vyráží pravidelně na výlety,
proto si v předminulém roce pořídili sedmimístné auto. A jak to vypadá,
když se taková početná rodina chystá na cestu?
Potřebovala bych paní ponožkářku
„Naštěstí už jsou děti starší, takže já už nebalím, jen
kontroluji,“ směje se Lucka. „Zkontroluji, že mají kalhotky, svetry, ponožky…
Trochu pomůžu mladšímu. Jinak se každý musí zabalit sám. Jinak bych se z toho
zbláznila…“
Zatímco některé ženy využívají paní na úklid, Lucka při
uklízení relaxuje. „Ale přiznávám, že bych potřebovala nějakou paní
ponožkářku,“ směje se. „Třídit a hledat ponožky pro tolik lidí, to je nejhorší
činnost na světě. Proto jednou za tři měsíce nasypeme všechny ponožky na
hromadu a třídíme. Černé. Bílé. Pruhované… Všechno hezky vytřídíme. A za čtvrt
roku jedeme nanovo…“
Nový začátek
Do léta Lucka pracovala jako šéfredaktorka Časopisu UNIE
v České unii neslyšících. „Tu práci jsem měla moc ráda. Vymýšlela jsem
nové rubriky, před dvěma roky jsem založila ateliér, kde jsme začali natáčet
překladová videa ve znakovém jazyce…“
Po dvou letech přišla změna. Osud tomu chtěl, aby se Lucka
profesně posunula. A je tak trochu nostalgické, že se dostala zpátky na
Filozofickou fakultu, která jí – ještě jako studentce – otevřela dveře
k mnoha projektům.
„Od října působím na celý úvazek na Filozofické fakultě jako
lektorka českého znakového jazyka. A zároveň mám na starosti organizování
různých akcí. Jsem tam ve skvělém kolektivu s Milanem Fritzem či Radkou
Novákovou, kteří mi v začátcích hodně pomáhali. I když práce
v časopisu mě dost bavila, někdy musíte opustit něco, co máte rádi, abyste
našli něco krásnějšího…“
Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: archiv LUCIE SEDLÁČKOVÉ PŮLPÁNOVÉ, VERONIKA CÉZOVÁ