Marcel Krištofovič: : V dějepise jsem se nemusel učit celou látku jako slyšící spolužáci, měl jsem úlevy

xx

Než spolu začneme dělat online rozhovor, Marcel Krištofovič kulhá kolem obrazovky svého počítače.

„Co máš s nohou?“ zajímá mě.

„Ááále,“ mávne rukou. „Měl jsem nadvakrát zlomenou nohu. Už mám sundanou sádru, ale svaly mě ještě bolí,“ říká pětatřicetiletý Marcel. A popisuje, jak s ním k lékařům chodila jeho nedoslýchavá přítelkyně Hanka.

„Má zbytky sluchu, nosí sluchadla, ale sluch se jí postupně zhoršuje,“ popisuje Marcel, zatímco se Hanka mihne na obrazovce počítače.

Sám Marcel je neslyšící. Je výhoda mít nedoslýchavou partnerku? „Je těžce nedoslýchavá, ale ano, je to výhoda. Občas sice také nerozumí, ale většinou se doplňujeme, střídáme se. Jsem zvyklý si většinu věcí vyřizovat sám, ale je pravda, že když mě vezla se zlomenou nohou do nemocnice a doktoři měli respirátory, byl jsem rád, že tam byla se mnou.“

První partnerka? Slyšící

S první partnerkou – slyšící Míšou – se seznámil v roce 2009 na akci pro neslyšící, kde se komunikovalo ve znakovce. „Míša předtím chodila asi půl roku na jazykové kurzy, později jsme se dali dohromady. Uměla tedy základy znakového jazyka, hodně ji to bavilo. A navíc perfektně mluvila, takže jsem mohl odezírat. Učil jsem ji znakovat. A nakonec se z ní stala tlumočnice,“ usmívá se Marcel, pro kterého nebylo rozhodující, jestli je partnerka slyšící, nedoslýchavá nebo neslyšící.

„Každý vztah je jako výměnný obchod. Ona mi dala něco ze sebe, něco jsem ji naučil i já. Byli jsme na sebe napojeni přes srdce. Ano, měli jsme každý jiný jazyk, jinou kulturu, ale zamilovali jsme se… A pak se rozešli. Ale to je život,“ popisuje Marcel, který říká, že současná partnerka Hanka je těžce nedoslýchavá.

„Ale bez sluchadel je jako já neslyšící.“

Slovák z Nitry

Marcel se narodil ve slovenské Nitře jako neslyšící do slyšící rodiny. Byl mu rok, když u něj lékaři zjistili ztrátu sluchu.

„Nereagoval jsem na žádné zvuky, a tak mě poslali do nemocnice. Maminka potom kvůli mně při rodičovské dovolené vystudovala dálkově speciální pedagogiku.“

Její syn tak neplánovaně rozhodl o jejím dalším profesním směřování. „Celá rodina neznakuje. A vtipné bylo, že maminka si celé mé dětství vymýšlela své speciální znaky.“

Mateřskou školu vychodil v Nitře se slyšícími dětmi. Znakovat se postupně učil v klubu neslyšících v rodném městě. A velký pokrok udělal, když odjel na dvoutýdenní tábor s neslyšícími dětmi.

Jeho maminka mu přes logopedku zajistila školu pro neslyšící v Lučenci, kam v páté třídě přestoupil. „Protože to bylo z domova daleko, musel jsem tam být na internátu. Byla tam se mnou i maminka, která tam pracovala jako vychovatelka. V Lučenci jsem se sice zlepšil ve znakování, ale maminka nebyla spokojená s tím, jak jsem se zhoršil v mluvení. Za rok jsme se tedy vrátili zpátky do Nitry za slyšícími spolužáky.“

Na rok 2000, který strávil s neslyšícími spolužáky, vzpomíná jako na krásné období. „Znakoval jsem, byl jsem tam šťastný. Mělo to však i svá negativa. Neměli jsme vlastní byt a bydleli jsme s maminkou na internátu, cítil jsem se tam jako v nemocnici…“

Zpátky za slyšícími spolužáky

Osmou a devátou třídu absolvoval v Bratislavě na škole Drotárska pro nedoslýchavé žáky, střední školu pak vychodil opět se slyšícími studenty.

„Uměl jsem malovat, a tak jsem maturoval v Kremnici na Škole úžitkového výtvarníctva na oboru Tvorba hračiek a dekoratívnych predmetov.“

Díky tomu, že strávil tolik času se slyšícími, mluví Marcel hezky. „Nemám problém komunikovat se slyšícími. Je pro mě ale příjemnější, když už dotyčného trošku znám, zvyknu si na něj, pak mu i dobře rozumím. Mám i zpětnou vazbu od slyšících, že mi dobře rozumí. Někdy se však stane, že od nich něco neodezřu, nepochopím, nebo pochopím třeba špatně.“

Na roky strávené v integraci vzpomíná rád. Ale jak už to tak bývá, vyučující byli různí. „Někteří byli dobří, jiní špatní. Někteří mluvili moc rychle.“

V Nitře měl v první třídě ještě jednoho neslyšícího spolužáka, na škole jich bylo celkově devět. „A o velké přestávce jsme se vždy scházeli a znakovali,“ směje se Marcel.

Slovenský jazyk? Hrůza

Když se dostáváme k tomu, jestli rozuměl textům v učebnicích, popravdě přiznává, že velkou roli hrálo to, jestli ho daný předmět bavil.

„Třeba slovenský jazyk byl pro mě hrůza. Hodně se nám střídali učitelé. Když už jsme měli jednu fajn učitelku, tak ta pak otěhotněla… Naopak matematika mi problém nedělala, tam je to hodně vizuální.“

Nejhorší však pro něj byl dějepis. „Učil jsem se na písemku třeba hodinu a pořád jsem nechápal, co a jak. Moje slyšící sestra si to jednou přečetla a hned to uměla. Zatímco já jsem tedy z výkladu toho moc neměl a musel jsem se učit pak doma třeba tři hodiny, sestra, která výklad učitele slyšela, si to jen přečetla, připomněla si… Já nad tím musel dlouze přemýšlet…“

Marcel zmiňuje, že se ho doteď neslyšící ptají, co bylo lepší. Jestli být se slyšícími, nebo neslyšícími spolužáky.

„Já jim na to ale odpovídám, že to záleželo vždy na učiteli. Někteří neslyšící byli hrozní. A stejné to bylo i u slyšících.“

Neslyšící? Tak to se nemusíte učit

Přestože měl v integraci stejné učebnice, všechno se jako slyšící spolužáci učit nemusel. „Pamatuji si, jak jsme se učili třeba téma novověku. Slyšící jeli podle učebnice, nám, co jsme byli neslyšící, říkali, že se to učit nemusíme… Vynechávali hodně témat, i to, co by nás zajímalo. Přeskakovali, zlehčovali nám to.“

V hodinách chemie ale třeba úlevy neměl. „Učitelka nás nutila naučit se všechno. Umět to všechno spočítat, vzorečky… Ještě doteď si pamatuji třeba chemickou značku helia,“ směje se Marcel.

Kolik jazyků umíš…

Říká se, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Kolik jich umí Marcel? „Tak umím slovenský jazyk,“ začíná vypočítávat na ruce. „Ten ale ne perfektně, v gramatice dělám chyby, jsem jako dyslektik. Dále je to slovenský znakový jazyk, český znakový jazyk, český jazyk – ale tam zase válčím s gramatikou, částečně umím mezinárodní znakový systém, německy umím tak tři procenta a anglicky tak deset procent. V inkluzi jsem měl povinnou angličtinu a francouzštinu, ale u té jsem musel chodit na doučování.“

V Brně skladníkem

Přestože vystudoval umělecký obor, v moravské metropoli si našel práci ve skladě. „Nejdřív jsem tam začínal jako brigádník, ale pak jsem tam už zůstal. Dělám tam už osmým rokem.“

Do Brna se dostal díky studiím. Vystudoval JAMU. A přestože velkou část dne tráví v práci jako skladník, nezanedbává ani svou uměleckou duši.

cc

Už od roku 2014 je členem umělecké skupiny Hands Dance. „Zatáhla mě tam Radka Kulichová a Veronika Slámová. Přemýšlel jsem tehdy, co s volným časem. Ráno do práce, ale co odpoledne? Tlumočit písničky slyšících umělců do znakového jazyka mi dávalo smysl.

Raději mám trvalejší věci

Marcel má na práci v Hands Dance rád, když má dostatek času na zkoušení. A když písně, které se jednou naučí, může ještě několikrát zopakovat na různých vystoupeních. „C'est la vie, Yesterday… Ty mám moc rád. Mezi lidmi jsou oblíbené, stále je opakujeme. Mám v tom už jistotu. Naopak nové písničky jsou pro mě náročnější, protože si musím zapamatovat další nový text. Nejhorší pro mě je, když se pořád učíme něco nového a předvedeme to třeba jenom jednou.“

Marcel si uvědomuje, že v Hands Dance je to hodně o týmové spolupráci. „Jsme jenom lidi, takže je jasné, že jsou někdy i konflikty, že se občas i zlobím… Většinou je to kvůli rozdílným názorům třeba na interpretaci písně nebo – a to je nejčastější důvod – že nás tlačí čas, máme málo času na zkoušení a vše se to odehrává ve velkém stresu.“

vvv

Přiznává, že nemá dobrou paměť, často zapomíná a je nervózní. „Potřebuji potom pauzu, abych mohl pokračovat. Když je nás i teď ve skupině daleko více lidí než na začátku a každý máme jinou povahu, je to náročné.“

Trezor? Ten je na mě moc rychlý

Marcela jsem viděla v Brně na audiologickém semináři, kde ve znakovém jazyce umělecky tlumočil notoricky známou píseň Trezor od Karla Gotta.

xxx

Lidé v sále byli nadšení. Užívá si Trezor po stránce uměleckého tlumočení i Marcel?

„Nééé,“ odpovídá se smíchem. „Ta píseň je na mě moc rychlá. Já mám daleko radši pomalejší písničky. Třeba Yesterday. Tu mohu i herecky daleko více procítit.“

Skupina už Marcela zná, nové písničky mu tedy rovnou přiděluje. „Sám si je moc nevybírám. Ale někdy se stane, že už je dále nechci tlumočit. Třeba píseň Jako James Bond. Byla moc rychlá, necítil jsem se v tom dobře. Tlumočil jsem ji asi třikrát, ale pak jsem kolegy prosil, že už nechci. Pletl se mi text.“

Metafory, ty nechávám na holkách

A jak vzniká spolupráce na písničkách? Zapojuje se Marcel do překladů? „Holky většinou vyberou písničku a vysvětlí mi, o čem je. Nedělají tedy samotný překlad, ten si udělám do českého znakového jazyka sám. Často totiž použijí třeba znak, ale ten má podobný význam, takže si to upravuji podle sebe. Důležité pro pochopení pro mě ale je, aby mi vysvětlily třeba metafory, skryté myšlenky… To je pro mě v českém jazyce těžké rozklíčovat.“

Je tu konec rozhovoru. A ještě než se rozloučíme, Radka Kulichová, která nám celou dobu tlumočila, mi na Marcela něco prozradí…

„Ještě musím dodat – protože Marcel je skromný – že vyhrál cenu Deafland se snímkem Game over, kde byl i režisérem a zároveň scenáristou… A také má za sebou hru Doživotí aneb horší zůstanou,“ vyjmenovává Radka.

ccc

„To už bylo dávno,“ mávne rukou Marcel.

„Největším fanouškem je asi jeho maminka. Ta je z každého úspěchu vždy nadšená. Když může, vždy přijede do Brna. Marcelovi fandí a chce, aby i nadále rozvíjel svůj umělecký talent.“

„Jo jo, maminka,“ směje se Marcel. „Ale hodně mě podporuje i přítelkyně. Bez ní bych také nebyl tam, kde jsem dnes,“ usmívá se a mává mi z obrazovky na rozloučenou…

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv MARCELA KRIŠTOFOVIČE

Vytisknout