Martin Kulda: Oproti slyšícím spolužákům jsem vydával daleko více energie na studium

Možná jste i vy viděli na darovacím portálu Donio projekt Obnovení zoologického online slovníku znakového jazyka.

Má ho ‚na svědomí‘ dvaačtyřicetiletý neslyšící Martin Kulda. Milovník zvířat. A hlavně chameleonů. Jednoho má také v logu zoologického slovníku.

„Chameleon sám špatně slyší a vnímá převážně vibrace. Spoléhá se hlavně na oči. Život a hledání potravy je u chameleona spojeno s vizuálním vnímáním – jako u neslyšících,“ popisuje Martin.

Před třemi lety, když dokončoval diplomovou práci během studia speciální pedagogiky, si uvědomil, jak slabá je znaková zásoba, co se týče zvířat.

„Například lenochod. Tak známé zvíře a nemá svůj znak! Nebo červená panda – znak na to je, ale váže se to k českému jazyku. My ale potřebujeme konkrétní znak, který bude vycházet ze znakového jazyka,“ přibližuje Martin.

Prostřednictvím zoologického online slovníku znakového jazyka chce dát dětem se sluchovým handicapem šanci dozvědět se o zvířatech, která nenajdou ve školních učebnicích.

„Chci jim rozšířit obzory, znakovanou zoologickou zásobu a chci v nich vzbudit zájem o život kolem zvířat. Ze zoologického online slovníku se děti dozvědí více i méně známá fakta o divokých a exotických zvířatech. Snažím se ukazovat svět zvířat nejen lidem se sluchovým postižením, ale i slyšícím, jak to někteří neznají.“

Právě proto se rozhodl udělat veřejnou sbírku na obnovu ZOO lexikonu.

„Díky tomu budou moci tyto učební pomůcky v odpovídající kvalitě používat jak vyučující ve škole, tak děti se sluchovým postižením doma. A pevně věřím, že i ti nejmenší z nás potřebují vzdělání. Každý příspěvek pomůže vzdělávat a šířit osvětu.“

Jak takový výzkum jednotlivých znaků vypadá v praxi? Na lexikonu pracují s Martinem další tři lidé. Píší si seznam zvířat, která nemají znak.

Nosála strašně dlouze popisujeme několika znaky

„Píšeme si, co je pro ně typické. Dohledáváme si, jestli znak existuje a zda jednoznačně popisuje to zvíře. Například nosál se nyní znakuje jako: hnědá barva, čumák dlouhý, ocas dlouhý, zakroucený… To je moc znaků. Je potřeba vymyslet jen jeden znak.“

Celkem by v lexikonu, až bude kompletní, mělo být 280 znaků, jméno a obrázek zvířete a vždy jedna zajímavost.

Když se s Martinem bavíme prostřednictvím online rozhovoru, který tlumočí Iveta Melichar z Brna, dostáváme se i k tomu, že podobný lexikon se mu podařilo udělat již před několika lety.

Tehdy v rámci diplomové práce vytvořil zoologický online lexikon ve spolupráci se Střediskem Teiresiás (středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky na Masarykově univerzitě v Brně) a Poradenským centrem Alfons (středisko pro podporu studentů se specifickými potřebami na Vysokém učení technickém v Brně).

„Lexikon byl na webových stránkách, které ale minulý rok zanikly. V březnu vypukl velký požár v datacentru ve francouzském Štrasburku, shořel jim server a všechna moje práce na webovkách byla fuč…“

Martin se s tím ale nechtěl smířit. A tak oslovil několik neslyšících s tím, zda by si přáli, aby lexikon opět vytvořil. S více zvířaty.

„Řešil jsem finance a jak to udělám. Pak jsem měl na Nový rok covid, čtrnáct dní jsem byl doma, nechodil jsem do práce a měl čas si vše promyslet. Od neslyšících jsem měl zpětnou vazbu, že mě podpoří. A tak jsem napsal projekt a teď běží sbírka.“

Bilingvální výchova

Martin se narodil jako neslyšící neslyšícím rodičům. „Babička a dědeček ale byli slyšící, s nimi jsem mluvil. Měl jsem tedy bilingvální výchovu.“

Martin popisuje, že zatímco holčičky v okolí si hrály s panenkami a kluci s autíčky, on měl od dětství jiné hračky. Figurky zebry, žirafy, lva…

„Sbíral jsem nejen figurky, ale i pohlednice zvířat. Už v sedmi letech jsem jich měl přes 200!“

V pěti letech pak dostal od babičky globus. A díky němu se učil i zoogeologii – kde která zvířata žijí. „Zjistil jsem tak, že v Africe žijí lvi, v Austrálii klokani…“

Když byly Martinovi dva roky, navštívil s maminkou v Kroměříži, kde dosud žije, Podzámeckou zahradu. A tam se zaujetím pozoroval páva.

„Doteď si pamatuji ten moment, jak mi přišlo zvláštní, že lidé jsou si tak podobní, zatímco zvířata tak jiná. Některá umí létat, jiná plavou pod vodou… Některá jsou rychlá, některá pomalá… Zvířecí říše mi přišla prostě fascinující.“

První kniha matematiky? Vůbec jsem jí nerozuměl

Martin prožil školní léta v mateřské, základní a střední škole pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí. Na tamější střední škole si zvolil obor Počítačové systémy elektrotechnické.

Protože chtěl v budoucnu pracovat s počítači, ale i učit žáky, měl velké dilema. Poprosil tak dědu, aby s ním zašel za ředitelem školy ve Valašském Meziříčí.

„Ředitel říkal, že se na obor Počítačové systémy elektrotechnické hodím. Přihlásil jsem se tedy tam.“

Po střední škole začal pracovat jako programátor. A zároveň se přihlásil na Přírodovědeckou fakultu Ostravské univerzity na obor Aplikovaná informatika.

„Strašně matoucí pro mě byla matematika. Slyšící byli oproti mně hodně napřed. Přitom na mé střední škole jsem vynikal. Ale při nástupu na vysokou školu jsem zjistil, že mé znalosti vůbec neodpovídaly tomu, co jsem měl umět.“

Slyšící spolužáci měli podle Martina velkou výhodu. A od začátku se tak mohli soustředit i na jiné předměty.

„Já jsem měl ale tak špatné znalosti… Vůbec jsem nevěděl, jak s tím minimem pracovat. Pořád jsem sám chodil do knihovny. Pamatuji si, jak jsem si přečetl první knihu matematiky. Vůbec jsem nerozuměl tomu, co čtu. Rozhodl jsem se ale zabojovat. Půjčil jsem si druhou, podobnou knihu. Už mi to bylo trochu jasnější. Pak třetí, čtvrtou, pátou… A najednou jsem přečetl šestou knihu a konečně jsem tomu začal rozumět. Konečně to dávalo smysl!“

Tři měsíce dohánění

Co jeho spolužáci brali jako samozřejmost – tedy že informace ve škole slyšeli a pamatovali si je – to si musel Martin oddřít v knihovně.

Stálo ho to oproti slyšícím spolužákům mnohonásobně více času a energie…

„V práci jsem byl do tří, pak jsem letěl rychle domů. Tam jsem si musel jít aspoň na hodinu lehnout, protože jsem byl vyřízený. Probral jsem se a hned se učil matematiku. Počítal jsem do půlnoci, někdy do dvou do rána. Potom jsem šel spát a vstával jsem zase v půl šesté. V šest jsem šel opět do práce. Takhle jsem s matematikou bojoval. Trvalo mi tři měsíce, než jsem slyšící spolužáky dohnal.“

Dnes by již Martin mohl využít služeb Střediska Teiresiás, které by mu poskytlo tlumočníka znakového jazyka. Ale protože studoval na začátku milénia, takovou studijní podporu tehdy ještě neměl.

„Přímo u nás na oboru jsem byl jediný neslyšící. Jediné štěstí bylo, že jsem byl na distančním studiu, kde jsme dostávali e-learningové materiály. Celé mé studium tak bylo samostudiem. Vytisknul jsem si, čemu nerozumím, podtrhnul jsem si to, dělal si poznámky…“

A s těmito poznámkami pak šel na konzultace. Protože bydlel v Kroměříži a studoval v Ostravě, snažil se vždy všechny konzultace vměstnat do jednoho dne.

„S profesory jsme si navzájem psali na papíry, profesor z matematiky mi do příkladů již vypočtených škrtal a vizuálně mi ukazoval, co kam patří… Snažil jsem se pochopit souvislosti…“

Když Martin v roce 2004 odpromoval, vzniklo Centrum Pyramida „Pamatuji si, že na fakultě byla paní, která vnímala, jak složité jsem měl studium. Věřím, že i můj příklad přispěl k tomu, že pak vzniklo Centrum Pyramida.“

Studium s přepisem a tlumočníky?

Martin se už dvacet let věnuje počítačům. V současné době pracuje jako programátor CNS strojů pro výrobu komponentů pro formy pneumatik.

Mám nižší úvazek než dříve. Jen čtyři hodiny. Takhle to mám už od dob, kdy jsem studoval obor Speciální pedagogika na druhé vysoké škole – Masarykově univerzitě.“

Když porovná druhé studium s tím prvním, říká, že Masarykova univerzita byla procházka růžovou zahradou. „Vzpomínám na to jako na sladká léta, která mi rychle utekla. Studium bylo úžasné, hladké, díky přepisu mluvené řeči a tlumočnicím znakového jazyka.“

Do Střediska Teiresiás začal chodit už jako student. A nyní, jako absolvent, zde začal pracovat. „Překládáme tam knihy do znakového jazyka. Přihlásil jsem se na konkurz. Původně to byla práce na celý úvazek. Váhal jsem však, jestli opustit mou hlavní práci, kterou mám rád. Domluvil jsem se proto v Brně na univerzitě, že tam budu na půl úvazku.“

Každé úterý a čtvrtek tak tráví na Masarykově univerzitě, středy a pátky v Hulíně v počítačové firmě. A pondělí? To spravedlivě střídá.

Mezi slyšícími kolegy mě nic nerozptyluje

Na Masarykově univerzitě pracuje mezi neslyšícími kolegy, ve firmě se slyšícími. Jaké vnímá na obou pracovištích rozdíly?

„Když jsem v kolektivu neslyšících, je to hodně kolektivní práce. Nemohu přemýšlet, co budu dělat. Je to o týmu. Natočíme videa a je konec práce. Naopak ve firmě je to individuální práce. Musím si vytvořit plán, je to na mně, jak si to udělám. Práce se slyšícími má jednu velkou výhodu – mám více času pro sebe. A čas je v dnešní době vzácná komodita.“



Text: VERONIKA CÉZOVÁ
Foto: archiv MARTINA KULDY