Michaela Přikrylová: Ticha už se nebojím, učím se z něj radovat

„Dejte tomu čas…“ To slýchala maminka Michaely Přikrylové od lidí roky… „Mamce všichni dlouho říkali, že mám jen zpomalený vývoj. Až když mi byly čtyři roky a mamce jsem pořád chodila za pusou a neotáčela jsem se na pískovišti na zavolání jména, šly jsme na ORL.“

V nemocnici však obě čekal šok. „Primář nám řekl, ať se vrátíme, až si mě máma vychová. Že jediný můj problém je, že jsem nevychovaná,“ vzpomíná Míša Přikrylová.

Naštěstí u toho byla i jedna sestřička, která Míšu a její maminku navedla do Motala k doktorovi Myškovi na vyšetření BERA.

„Zjistili mi lehkou nedoslýchavost a doporučili sluchadla. A reakce maminky? Rozbrečela se, nemohla tomu uvěřit…“

Velmi rychle si však slzy utřela. To když uviděla naproti ORL oddělení jiné – onkologické. „Když jsme s mamkou odjížděly výtahem, jela s námi holčička s oholenou hlavou. A mamce v tu chvíli došlo, že mám sice problém, ale jsou to jen uši. Neumírám.“

Plodová voda

Když byla Míšina maminka těhotná, šla s ní jako s druhorozenou dcerou na testy plodové vody. „A podle testů bylo něco špatně. Nejdříve si lékaři mysleli, že to bude Downův syndrom, ale toto podezření se naštěstí vyvrátilo. Mamka ale čekala, že se mnou bude něco špatně.“

Nakonec to odnesly uši. Dostala sluchadla a začala chodit na logopedii, kde na ni čekal velký kus práce.

Na besídce zpěv předstírala

Míša chodila do umělecké školy, kde se nejen vyrábělo a malovalo, ale také zpívalo. „Dodnes si pamatuji, jak jsem se na besídce šťourala v nose a předstírala zpěv, protože jsem nerozuměla slovům. Nudila jsem se,“ směje se při vzpomínce na besídku Míša, která první tři třídy na základní škole absolvovala v integraci.

Lehké to však nebylo. „Pamatuji si, že jsem byla pořád sama. Divná holka se sluchadly, která musí pořád sedět v trestné přední lavici. Když byly Vánoce, mamka navíc potají dávala paní učitelce drobný dáreček pro mě. To až si děti na Vánoce budou ve třídě dávat dárečky, abych také něco dostala… Bylo to od ní moc pěkné.“

Se sluchadly se Míša moc nesžila. Nebyla na ně zvyklá, a tak si je často ráno zapomněla nandat. Paní učitelka ji pak pro ně vždy posílala.

Do čtvrté třídy pak Míša nastoupila do speciální školy, kde byly děti s různými handicapy. „Tam to bylo moc fajn. Poprvé jsem byla ve třídě s malým kolektivem.“

Spolužáci se na mě dívali s opovržením

Pak ale opět přešla na běžnou školu mezi slyšící spolužáky. „A bylo to opět příšerné. Dívali se na mě s opovržením a zhnusením. Nikdo se tam se mnou nebavil. Spolužáci se mi smáli, co to mám v uších. Mamka dávala paní učitelce moje náhradní baterky, takže pokaždé viděli, jak si je jdu měnit. Nechápali, že nerozumím a nemůžou mluvit jeden přes druhého a daleko ode mě, nebo za mojí hlavou… Měla jsem i příšerné známky. Dokonce jsem propadala, protože jsem neslyšela výklad.“

Míša vzpomíná, že dokonce i někteří učitelé se na ni dívali s opovržením. „Měli takové výrazy, jak kdybych byla hloupá, nevzdělaná holka. To už rodičům došla trpělivost a dali mě na internát do Ječné. A tam jsem po dlouhé době zjistila, že nejsem na světa sama s nemocnýma ušima.“

Rozbouřené hormony zhoršily sluch

Když se dostala Míša na gymnázium pro sluchově postižené v Ječné, začal se jí sluch rapidně zhoršovat. Na vině byla puberta a s ní spojené rozbouřené hormony.

„Pořád jsem chodila za foniatrem, že neslyším. On s tím ale nic nedělal. Každý den jsem brečela, nedokázala jsem se s tím smířit…“

Míša dlouho nevěděla, jak sluchový handicap přijmout. „Do té doby v mé rodině nikdo potíže se sluchem neměl. Až před deseti lety moje mamka ohluchla na jedno ucho kvůli Schwannomovu syndromu. Pořád se však chová, jako by jí nic nebylo,“ popisuje Míša.

Ukradená sluchadla

Míša jezdila jako malá na tábor se sluchově handicapovanými dětmi. Jednou ale zatoužila poznat, jaké by to bylo se slyšícími vrstevníky.

„Dlouho jsem mamku přemlouvala. A nakonec se povedlo. Jenže… Jednoho dne jsme se šli na táboře koupat. Když jsme se vrátili, moje sluchadla byla pryč. Do tábora přijela policie a hledala zloděje. To vlastně pro mě bylo docela i zábavné. Otisky prstů a tak…“

Sluchový handicap znamenal pro Míšu v dětství osamění. A proto, když si jednou opět přišla ztracená ve svém vlastním světě, bez kamarádů, rozhodla se, že bude jezdit z Prahy do Brna na pantomimu se sluchově postiženými. Jednou za čtrnáct dní.

„Bylo to poprvé, co jsem se nějak pravidelně stýkala s komunitou Neslyšících a znakovým jazykem. Poznala jsem díky tomu spoustu úžasných lidí, kteří jsou stejní jako já, a to mi tehdy moc psychicky pomáhalo. Jezdila jsem tam dva roky. Jen mi bylo líto, že jsem s nimi neuměla komunikovat, protože jsem se neměla jak dostat ke znakovému jazyku.“

Na vysokou školu mě uvrtala mamka

Míša v současnosti studuje ve druhém ročníku na Filozofické fakultě UK obor Čeština v komunikaci neslyšících. O tom, že je právě tam, vděčí své mamince.

„Na ČNES mě uvrtala mamka. Moc se jí obor líbil, ale sama by ho studovat nešla. Já byla při hlášení na životním rozcestí. Nevěděla jsem, co si počít sama se sebou. Nakonec mi ale ČNES pomohl ve vztahu sama k sobě. Postupně jsem přestala nenávidět své postižení a už chápu, že se za něj nesmím vinit a musím na tom hledat i nějaká pozitiva.“

Mezi spolužáky převažují slyšící. „Ale jsme tam i tři nedoslýchaví a dva Neslyšící.“

Měsíc, kdy přišlo sladké ANO

Je to přesně dva týdny, co byla Míša na operaci. Nechala si voperovat kochleární implantát. „O kochleáru jsem začala vážně uvažovat v prvním ročníku na vysoké škole. Tehdy jsem šla k poprvé k panu docentu Boučkovi. On však moji žádost zamítl.

„Myslela jsem si, že je to konec, že zůstanu do smrti uvězněná v tichu. Ale bůh se nade mnou smiloval a v červnu roku 2020 mi řekl ANO,“ usmívá se Míša.

Pak už to šlo všechno ráz na ráz. Od schválení operace přes vyšetření a následně samotnou operaci to trvalo necelých pět měsíců.

„Jsem moc ráda, že jsem ohluchla až jako dospělá. Mohla jsem si tak sama rozhodnout o své budoucnosti. Šla jsem k panu docentu Boučkovi na slovní audiometrii, kde jsem slyšela jen asi 10 procent slov. Pak mi pan docent řekl, že už schválí operaci, protože můj sluch už sluchadla nemůžou zesílit a dal mi papíry a seznam vyšetření, která potřebuje.“

Míša tak absolvovala kolečko vyšetření. Absolvovala kontrolu na neurologii, foniatrii, u praktického lékaře, očaře, psychiatra a na genetice. A nechybělo ani CT.

„Připadala jsem si jako laboratorní krysa nebo pokusný králík,“ směje se Míša. Ale ne vždy jí bylo do smíchu.

„V době koronavirové mě paní neuroložka sprdla, když nerozumím, proč si neobjednám tlumočnici, že ona si přece sundat roušku nemůže. Řekla to ale dost nepřívětivým způsobem, jako bych snad za své postižení mohla…“

Výsledky všech vyšetření pak putovaly poštou na zdravotní pojišťovnu, která implantaci schvalovala.

„Pak už mě čekalo jen napjaté čekání na operaci. Ta naštěstí proběhla rychle v příjemném prostředí milých sestřiček a lékařů, kteří se mě pořád ptali, jestli je všechno v pořádku.“

Samotná hospitalizace pak u Míši trvala tři dny. „Byla to doba, kdy do mě pořád něco píchali, měřili mi teplotu, tlak… Po operaci je běžné, že si člověk poleží pár dní na JIPce, aby měli jistotu, že nic nezanedbali.“

Opravená Míša

Když se s Míšou bavíme týden po operaci o jejích pocitech, říká jedním dechem, že se cítí, jako by dostala šanci na nový život.

„Mám pocit, jako by se uzavřela jedna životní etapa a začala další, kdy mám šanci napravit své chyby a začít znova. Bojím se však, že mě komunita Neslyšících kvůli implantátu zavrhne. Moje rodina ale ‚konečně‘ dostala svou opravenou Míšu.“

Míša pozorovala u několika neslyšících, kteří si nechali dát kochleár, že je komunita Neslyšících zavrhla.

„Nechci, aby se na mě Neslyšící dívali opovržlivě jen proto, že mám implantát. Jsem pořád stejná Míša. Pořád mám ráda znakový jazyk. Chci jen znovu slyšet moji mamku a rodinu, když mluví.“

Nyní, dva týdny po operaci, má obavu, jak bude slyšet. A jestli si na to zvykne. „Nechci to však odsuzovat předem. Momentálně slyším jen na své lepší ucho se sluchadlem, ale je to hodně děravé. Ale je to lepší, než nic. Ohluchla jsem už před rokem, takže pro mě momentální jednostranné slyšení není novinka. Už se však nebojím ticha, učím se z něj radovat.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: JÍŘÍ ČEJKA, archiv Michaely Přikrylové