Michal Stanovský: Jediná nevýhoda běhu se slyšícími? Neslyším, když mě předbíhají

„Chvilinku, dám si tě na hlasitý odpolech, jo?“

„Jo, v pohodě,“ odpovídá mi na začátku telefonického rozhovoru neslyšící deaflympijský vítěz, maratonský běžec Michal Stanovský.

„Omlouvám se, že volám později, než jsme se domluvili. Zrovna jsem se vrátila z nemocnice se zánětem zvukovodu. Povedený start prázdnin,“ říkám Michalovi.

„Jasně, žádný problém…Zánět zvukovodu… Tak ten jsem nikdy neměl,“ odpovídá mi zamyšleně Michal.

Věk? Ten si ještě pletu

Když se ptám na aktuální věk, chvíli váhá. „Je mi… 29.“

„Měl jsi teď někdy narozeniny?“

„Jo, právě 28. května. Dlouho mi bylo 28, takže než si zvyknu, že jsem o rok starší, to chvíli potrvá,“ směje se Michal, který bydlí v Brumovicích u Opavy. Ale když si 1. července voláme, je právě na Slovensku ve Vysokých Tatrách na soustředění.

Během rozhovoru se dostáváme na to, že Michal běhá od osmnácti let.

„Nebylo to pozdě?“ zeptám se s úžasem jako naprostý sportovní laik.

„Je pravda, že u mnoha sportů je dobré začít brzo. Ale například u atletiky platí, že čím později se začne se specializací, tím lépe. Pokud se to uspěchá, dochází v dospělosti u sportovců k častým zraněním. Čím tedy později, tím lepší výkon je pak v pozdějších letech. Běhám tedy od osmnácti let, ale sportoval jsem celé dětství. Mám za sebou průpravu v atletice, fotbalu či stolním tenisu.“

A aby toho nebylo málo, věnoval se i oštěpu. Protože mu ale podle svých slov nedával tolik času, přešel v osmnácti letech právě na běh.

Kam to dotáhl, to jsme měli všichni možnost vidět na letošní deaflympiádě v Brazílii. V maratonu si doběhl pro zlatou medaili.

Mistrovství Evropy juniorů? Tam jsem byl přemotivován

Než ale s Michalem pomyslně doběhneme pro zlato, musíme se vrátit zpátky v čase, přesně o deset let…

Konalo se ME juniorů v polské Bydgoszczi. Běhal necelý rok. A jeho největší motivací bylo kvalifikovat se právě na tento běžecký svátek. „Jen účast na ME pro mě byla tehdy splněným snem,“ vzpomíná s nostalgií v hlase.

„A cinklo to tehdy na ME? Byl jsi na stupni vítězů?“

„Nebyl. Byl jsem totiž přemotivovaný… Ale byl tam jeden důležitý moment – tehdy mě napadla myšlenka na deaflympiádu…“

Michalovi trvalo deset let, než si svou pílí ten sen splnil. Kvalifikoval se na deaflympiádu. „Někdo se samozřejmě zvládne kvalifikovat za kratší dobu, ale já jsem musel obětovat hodně věcí. A mimo jiné jsem musel pravidelně jezdit na vysokohorská soustředění. Pro všechny běžce je totiž důležité trénovat v horách. Čím vyšší nadmořská výška, tím je méně kyslíku. A tím lépe se simuluje nedostatek kyslíku při maratonu,“ vysvětluje Michal.

Výhra na mistrovství světa

Dva roky zpátky se skokově zlepšil. A na loňském mistrovství světa v polskémLublinu splnil limity pro kvalifikaci na deaflympiádě a zároveň se dostal do první poloviny startovního pole.

V Lublinu nejen že splnil limity, ale rovnou celé mistrovství světa v maratonu vyhrál. „Chtěl jsem se pokusit zabojovat o medaili, šel jsem tam s tím, že si chci splnit nejlepší čas."

Na druhou stranu – i přes zdravotní potíže – poctivě trénoval ve Vysokých Tatrách. A krátce před samotnou deaflympiádou v Brazílii se zúčastnil i pražského půlmaratonu. „Zaběhl jsem ho velice slušně. A v tu chvíli jsem si začal věřit, že by to i v Brazílii mohlo klapnout.“

Soutěžím převážně se slyšícími

Michal trénuje v atletickém klubu se slyšícími, kde závodí i v družstvech. Oproti slyšícím soupeřům nevidí ve svém oboru žádné nevýhody. Až na jednu…

„Když mě někdo začne předbíhat, neslyším ho…“

Každý závod si chci hlavně užít

Deaflympiáda už byla na dosah. A Michal nechtěl nic podcenit. A tak jednou z věcí, kterou důkladně studoval, bylo počasí a nadmořská výška. „Zjistil jsem, že bude chladnější, podzimní počasí, což mi vyhovovalo.“

A co rituály?

„Ty žádné nemám,“ směje se Michal. „Já jdu na každý závod hlavně s tím, že si to užiji. Mám to tak mentálně nastavené.“

Závod, to je souhra mnoha okolností. Jedna věc je tvrdá dřina při trénincích. Ale pak jsou tu třeba i soupeři… A v jaké kondici budou, to také může zamíchat s kartami… A samozřejmě do hry vstupuje i štěstí…

A to zjevně neměli Michalovi největší soupeři z Keni. „Přišli k závodu pozdě. Nebyli 30 minut před startem na svolavatelně, tak je nepřipustili na start. V tu chvíli mi došlo, že medaile může být hodně blízko.“

Po 21 kilometrech všem utekl

Po prvních pěti kilometrech se cítil skvěle. „Věděl jsem, že běžím dobře. Ale ještě jsem zrychlil. Soupeři se mě totiž stále drželi.“

V tu chvíli mu také proběhlo hlavou, jestli to všechno vydrží jeho tělo. S doktorkou a fyzioterapeutkou ho musely dávat den před závodem dohromady.

Po 21 kilometrech ale konečně všem utekl… A pak běžel sám až do cíle…

Ve čtyřech letech kochleární implantát

A jak Michal přišel ke sluchové vadě, díky které mohl startovat na deaflympiádě? „Mám vrozenou vadu sluchu. Sluchadla mi vůbec nepomohla, proto mi rodiče nechali dát ve čtyřech letech kochleární implantát.“

První tři roky základní školy absolvoval mezi neslyšícími. Ale stejně jako jeden kamarád, i on později odešel na běžnou školu.

„Neměl jsem tenkrát žádného asistenta a zvládl jsem to. Je ale fakt, že mě pak někteří kluci šikanovali. Bylo to právě po odchodu mého kamaráda na gymnázium. Házeli po mně třeba míč.“

„Bylo to tím, že třeba neměli dostatek informací, co tvůj handicap s sebou přináší?“ snažím se přijít na důvod, proč ho spolužáci šikanovali.

Šikanovali, protože záviděli

„Informací měli dost. Ode mě i od vyučujících. Ale viděno dnešníma očima – šikanovali mě kluci, kteří měli problém s výukou i sami se sebou. A záviděli mi, že mám hezké známky. Oni měli trojky, čtverky,“ má jasno Michal.

Přesto let strávených se slyšícími spolužáky nelituje. „Chtěl jsem si to zkusit. Ale je pravda, že se mi tím zpřetrhaly vazby s neslyšícími. Vrátil jsem se k nim až v osmnácti letech, když jsem s nimi začal závodit.“

Nástup na střední průmyslovou školu – obor informační technologie – pak byl naprosto bezproblémový. „Spolužáci už byli starší, v pohodě. I se všemi učiteli jsem vycházel.“

Z vysoké školy odešel kvůli borelióze

Telefonujeme spolu bez problémů už více než půl hodiny. A za tu dobu se jen třikrát stalo, že se Michal potřeboval zeptat ještě jednou, co jsem říkala. A stejně tak to měl i ve škole. Neměl nejen asistenty, ale ani žádné úlevy. Jen jednu.

„Třeba v češtině jsem měl jedinou úlevu – od diktátu, jinak jsem vše zvládal.“

Měl nakročeno i na vysokou školu. A procházel opět bez problémů, ale ze zdravotních důvodů školu nakonec nedokončil. Chytil boreliózu.

Půl roku bral antibiotika. A dva roky s touto nemocí bojoval. „Klíště jsem chytil doma, pak jel do Vysokých Tater na soustředění. „A tam mi to neběhalo, jak jsem byl zvyklý. Když se mi objevil flek na zádech na místě, kde jsem měl klíště, bylo jasné, že to bude borelióza.“

Školu si však plánuje dokončit.

Zlato – čára přes rozpočet…

První deaflympiáda a hned zlato. Snažím se vžít do kůže sportovce. Je to samozřejmě úžasné, ale… Není to trošku demotivační? „Je pravda, že jsem nepočítal s tím, že to vyhraji,“ směje se Michal. „Takže ano, teď nemám nějaký konkrétní cíl. Ale chtěl bych běžet velké maratony v Americe či Japonsku.“

 

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv MICHALA STANOVSKÉHO