Naďa: Díky koronaviru se povedla velká osvěta znakového jazyka

Mezinárodní konference, letní školy, koncerty, divadla… Tlumočnice znakového jazyka Naďa Hynková Dingová měla před sebou spoustu projektů, na které se těšila. Koronavirová pandemie jí však udělala čáru přes rozpočet.

Navíc se část její práce přesunula do virtuálního světa.

„Působím nejen jako tlumočnice znakového jazyka, ale i jako vyučující na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současné chvíli neučíme prezenčně, všechno se nám přesouvá do virtuálního světa. Učím studenty distanční formou, prostřednictvím aplikací tlumočím videa, v běhu se musím učit pracovat s novými technologiemi, o kterých víme, že jsou, ale v průběhu roku se nemáme čas jim věnovat. A teď musíme,“ vysvětluje Naďa.

Podobné je to i v komunitním tlumočení. I návštěvy lékaře či úředníků se mnohdy přesunuly do elektronického světa. Naďa překládá do znakového jazyka dopisy, s neslyšícími klienty komunikuje prostřednictvím Skypu.

Nápor tlumočení v médiích

Práce jí tedy neubyla. Ba naopak. Díru, kterou způsobilo odpadnutí několika projektů, rychle zaplnil velký nápor tlumočení v médiích.

„V tom všem, co se děje, je ale dobře, že se veřejnoprávní Česká televize rozhodla ty nejdůležitější informace zprostředkovávat i neslyšícím. ČT posílila i tým tlumočníků, ti jsou nyní nejen ve zpravodajství, ale podařilo se vyjednat tlumočníky i u projektu UčíTelka, takže ani neslyšící děti nepřijdou o výuku předmětů.“

Tiskové konference či briefingy znamenají pro tlumočníky znakového jazyka velký nápor nejen na psychiku, ale i na přípravu, která musí být za pochodu.

Na přípravu není moc času

„Nejhorší na tom je, že v tom není stabilní řád, briefingy nejsou často dopředu plánované, valí se to na nás. Ale snažíme se to zvládat. Většinou je to všechno naživo, není moc čas na přípravu. A když budu upřímná, politici nám to moc neusnadňují. Jeden den řeknou něco, druhý den je to jinak. A navíc popřou, že to říkali. A odkazují na nějaká jiná jednání… Navíc jsou to politici, takže výsledky jednání se snaží podávat politicky – tedy pro mě nejasně. Tlumočení je tedy – alespoň pro mě – hodně náročné.“

V souvislosti s koronavirovou pandemií se museli tlumočníci znakového jazyka naučit spoustu nových termínů, vytvářely se jmenné znaky pro politiky.

„Naštěstí je tu skvělá věc – Zprávy v českém znakovém jazyce. Stačí tedy sledovat neslyšící kolegy – moderátory, kteří jsou pro nás jazykovým vzorem. Přebíráme od nich terminologii, s „poučenými“ neslyšícími diváky komunikujeme způsob podávání informací ohledně koronaviru.“

Informovaný člověk je spokojený člověk

Koronavirus s sebou přinesl mnohá negativa. „Jedno je však strašně důležité – díky této mimořádné situaci se povedla velká osvěta ohledně tlumočení pro neslyšící. A celkově i o znakovém jazyce. Také se ukázalo během dvou dnů, kdy nás nutili tlumočit v neprůhledných rouškách, že bezpečnost je sice důležitá, ale je na úkor komunikace. V komunitě se vzedmula vlna odporu. Ukázalo se, že musíme hledat jiné cesty. V kostymérně České televize nám šily ochotně průhledné roušky, dostali jsme také ochranné štíty. Ty jsou sice lepší než roušky, ale úplně ideální také nejsou. Do štítů při tlumočení šťoucháme. Znakový jazyk je jazyk vizuálně motorický, proto nám často štít nadskočí, leskne se, je nakřivo, sluchátka nám vyskakují z ucha, protože používáme příliš velký znakovací prostor, často vypadáváme kameramanům ze záběru… A pak si představte, jak se nám za těchto okolností asi soustředí na samotný obsah sdělení…“

V těchto dnech proto dělají Nadě radost i maličkosti. „Neslyšící vytvořili ve znakovém jazyce několik hezkých básní, zapojili jsme se do zpívání písničky Není nutno, která obletěla republiku, dobrovolnicky se snažím zapojit i do různých programů – s jednou organizací překládám pohádky do znakového jazyka pro neslyšící děti. A mimo to jsem součástí týmu, ve kterém se snažíme neslyšícím dětem přiblížit informace ohledně koronaviru srozumitelnou formou. I slyšící má kolikrát problém se v tom množství zorientovat, natož malé neslyšící dítě… A přitom informovanost je základ. Informovaný člověk je spokojený člověk.“

Kdyby tisíc klarinetů

Během našeho povídání se s Naďou vracíme i k říjnovému představení Kdyby tisíc klarinetů. Představení, které se konalo k 60. výročí Divadla Semafor a bylo poprvé titulkované pro nedoslýchavé a ohluchlé a ve znakovém jazyce pro neslyšící.

„S odstupem mohu říci, že to mám spojené s moc hezkými pocity. Podařilo se dát dohromady pět srdcařů, tlumočníků s praxí v oblasti uměleckého tlumočení. Cítila jsem, že všechno dobře dopadne, ale samozřejmě s blížícím se termínem stoupalo napětí a nervozita. A bylo to dáno i tím, že v den představení byl naplánován pohřeb Karla Gotta.“

Jak náročné byly přípravy muzikálu Kdyby tisíc klarinetů?

„Nebylo to jen o samotném nastudování textu. Slyšící – když poslouchá hudbu – to je o něčem jiném. Necháváte to plynout, necháváte se unášet energií… Ale ve chvíli, kdy jste zprostředkovatelem hudby, tak je zážitek úplně jiný. Profesně začnete analyzovat nejen text, ale co jednotlivá slova znamenají… Do té doby stačilo, jak ta slova nějak zněla,“ vysvětluje Naďa.

Výhra? Dva neslyšící chlapi v týmu

V tlumočnickém týmu byla Naďa spolu s Kateřinou Červinkovou Houškovou v menšině. „Převážná většina kolegů byla neslyšících a jsem za to moc ráda. S přípravami jsme začali už v dubnu. Bylo potřeba nastudovat dvanáct písniček a spousty mluvených promluv s vtipem, takže bylo jasné, že musíme složit takový tým, který to bude schopen zvládnout jako celek. Bylo jasné, že to nemůže stát ani na jednom, ani na dvou tlumočnících. Nakonec se podařilo po dohodě se Svazem neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR sestavit tým pěti tlumočníků. Ale jakých tlumočníků! S Kateřinou Červinkovou Houškovou, s lidmi jako Alan Ptáček a Sergej Josef Bovkun. To jsou hned dva chlapi! Oba dva neslyšící. Andrea Krajčíková Kalců, Marie Basovníková. Jsem ráda, že organizace jako Svaz se podepsala – organizačně i finančně – pod takovouto akci – a umožnila takto velký tlumočnický tým a v něm převahu neslyšících tlumočníků a z toho jsou dva muži. To je rarita. Chlapů je tak strašně málo v tlumočení znakového jazyka vůbec a my jsme měli hned dva!“

Tlumočení muzikálu Kdyby tisíc klarinetů bylo pro Naďu a její tým velkou výzvou.

„Když přišla tato nabídka, říkala jsem si, že Svaz pravděpodobně netuší, do čeho chce jít,“ směje se Naďa.

A důvod?

„Komunita neslyšících toto představení nezná. Jiné je to asi mezi nedoslýchavými, ale pokud mohu mluvit za neslyšící, tak ty to asi většinou minulo. Právě proto, že to bylo v době, kdy tu nebyli profesionální tlumočníci, nebylo jak jim to zprostředkovat. Neměli možnost si to naposlouchat. Byla jsem překvapená volbou představení pro tlumočení… Ale byla to velká výzva. A ty mám ráda.“

Pohřeb Karla Gotta

Výzvou pro Naďu byly i samotné zkoušky.

„Bohužel ani na jedné z nich nebyl pan Suchý ani paní Molavcová, takže jsme to měly s Katkou v den představení dost naostro. V den konání se navíc herci sjížděli z pohřbu Karla Gotta, takže nebyl čas ani na nějaké velké choreografie. Museli jsme se tedy všichni přizpůsobit tomu, jak to mají nastavené. A sázeli jsme na to, že to vyjde. A vyšlo to. Paní Molavcová je neuvěřitelná žena s obrovským charismatem, sálalo to z ní… A pan Suchý je starší šarmantní pán, se kterým bylo skvělé stát na jednom pódiu.“

Tlumočení muzikálu má svá specifika. A rozhodně to není denní chleba ani těch tlumočníků znakového jazyka, kteří se zabývají uměleckým tlumočením.

„Celé představení Kdyby tisíc klarinetů je založené na hudební metafoře, hudbě. Tedy ne na nějakém snadno uchopitelném tématu. Hodně jsme proto v týmu přemýšlely, jak to uchopit, aby to bylo pro neslyšící co nejlépe uchopitelné. Proto pro nás byl jejich názor po konci představení velmi zásadní. Chtěly jsme vědět, jestli se nám to podařilo. A na konci jsem u některých viděla i slzy dojetí… Jsem tedy ráda, že jsme dali neslyšícím možnost nahlédnout do obsahu a formy jednoho legendárního díla.“

U neslyšících nedopatřením

A jaký je životní příběh Nadi, která svůj profesní život zasvětila neslyšícím? „Dá se říci, že jsem se k neslyšícím dostala nedopatřením. Lidé kolem mě chtěli, abych za každou cenu vystudovala vysokou školu. A tak jsem si vzala Učitelské noviny a vybrala náhodně obor, o kterém jsem si myslela, že mě tam nevezmou. Tím oborem byla Výchovná dramatika neslyšících v Brně na JAMU.

Představovala si to následovně: půjde na přijímačky, ze školy jí pak napíší, že ji neberou… A bude mít od školy klid.

U přijímaček jediná slyšící

Na přijímačkách se sešlo opravdu mnoho neslyšících. A Naďa. Jediná slyšící. Jak tam tak stála, chtěla se na podpatku otočit a jít pryč. Protože přijela až z Chebu, přesvědčili ji, ať zůstane. A ukáže, co v ní je. Povedlo se. Ale vyhráno neměla.

„Na rovinu mi řekli, že mezi neslyšícími asi nevydržím. Dávali mi měsíc, ti optimističtější čtvrt roku.“

Vydržela celé tři roky. A neslyšící si zamilovala. Nikdy nechodila na žádný kurz znakového jazyka. Tím, že s neslyšícími spolužáky byla od rána do večera a od večera do rána, byla to pro ni ta nejlepší možná jazyková škola.

Ještě, že to tehdy Naďa zkusila. Byla v České republice u pokládání základů uměleckého tlumočení.

„Divadlo obecně je pro mě srdcovka. Od samotného začátku tlumočení v umělecké oblasti jsem si říkala, že je škoda, že neslyšící nemají tak blízko k divadlu, nemají tolik možností, jala jsem se tedy ty možnosti vytvářet. Celý svůj pracovní život jsem měla ale velké štěstí na kolegy. Nebyla jsem jediný blázen, ale měla jsem kolem sebe báječné lidi – například kolegyni Kateřinu Červinkovou, Andreu Krajčíkovou Kalců a Alana Ptáčka. A třeba s Kateřinou jsme shodou okolností dvě slyšící tlumočnice, jsme si navzájem velkou oporou. A podporu jsem vždy našla i mezi neslyšícími kolegy. Takže abych to shrnula – když přijde nějaká taková nabídka, srdce zaplesá. Ale pak je tu samozřejmě srovnání s realitou,“ směje se Naďa.

Jestli je na něco Naďa hrdá, pak na to, že stála u zrodu mnoha kulturních akcí. V dobách, kdy Naďa studovala, nebylo umělecké tlumočení v Evropě vůbec běžné.

Nadšení dobrovolníci

„Byla jsem třeba součástí realizačního týmu představení Tracyho tygr. Velkou tlumočnickou oporou nám byla tlumočnická matadorka Vesta dee Sauter. Představení se vrylo do tlumočnické historie a já jsem mohla být součástí této báječné události. Půl roku jsme na tom pracovali jako mladí nadšení tlumočníci – 5 tlumočníků – počítali jsme s tím, že ke každé roli byly další alternace – tedy celkem 10 tlumočníků. Dnes už je to asi těžko představitelné, ale půl roku jsme se nadšeně scházeli zadarmo, dobrovolně. Úžasná atmosféra. A to všechno se samozřejmě promítlo i do samotného představení.“

Naďa byla také u prvního tlumočeného koncertu přenášeného Českou televizí Podepsáno srdcem. To se psal rok 2003.

„To už jsem byla součástí tlumočnického týmu, protože to už nemohlo stát na jednom, ale ani na dvou tlumočnících. První celý tlumočený tříkrálový koncert pro Tamtam, tehdy ještě Federaci rodičů a přátel neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel. Divadlo v Celetné – Růže pro Algernon s Honzou Potměšilem – muzikál Mauglí, Divadlo Na Jezerce – představení s Jaroslavem Duškem, Divadlo Lávka – představení s duchovnějším nábojem.“

Některá divadla jsou nakloněna uměleckému tlumočení. Ale problémem je frekvence těchto představení pro neslyšící.

„Já vnímám divadlo jako místo, kde by neměly být bariéry. A to, že chce jít neslyšící do divadla, má vyhrazený jeden den v měsíci… Je to divné. Jde o to, že pro neslyšící je to kulturní zážitek jako pro slyšícího. A neslyšící ho chtějí sdílet se všemi. Ne být separováni jednou měsíčně v divadle jen s neslyšícími. Chtějí sdílený zážitek. Chtějí mít pocit, že do celé společnosti patří. A s tím souvisí třeba i vstupenky. Nesouhlasím s tím, aby měli neslyšící na představení, které je pro ně tlumočené v plné kvalitě a s respektem, lístky zadarmo. Proč? Neslyšící mají mít plnohodnotný zážitek. Se vším všudy. A podle zkušeností vím, že neslyšící nemají problém si za tuto kvalitu zaplatit.“

Rušivý element

Naďa má za sebou spoustu tlumočených představení a spolupráci s mnoha divadly. Na většinu spoluprací ráda vzpomíná. Ale jednou se stalo, že dalo divadlo najevo, že jsou tlumočníci rušivý element…

„Paradoxně to ale nepřišlo od herců, se kterými jsme na jevišti, ale od vedení a provozu některých divadel – tedy od managementu. Proto hraje důležitou roli, aby s tím, co děláme, bylo ztotožněno celé divadlo. Aby každý článek, který se podílí na přípravě, cítil, že je to správné a že udělá maximum pro to, aby se to povedlo. Pokud to tak není, divák to vycítí. Naštěstí se mi to stalo jen jedinkrát. Ten soubor to vzal trochu nepochopitelně jako souboj herců o pozornost diváků. Znovu a znovu jsme si museli vyjasňovat různé věci, nebylo to příjemné ani pro jednu stranu. Vysvětlovali jsme si stále dokola, že musíme stát v zorném poli, vedle herců a ne někde stranou, kde na nás neslyšící skoro neuvidí… Neslyšící musí mít rezervované místo v publiku, propagace musí probíhat ve znakovém jazyce, spolupracovat se musí s neslyšícími odborníky a podobně.“

V komunitě neslyšících se Naďa pohybuje více než dvacet let. Za tu dobu tedy vznikly s neslyšícími nejen pracovní, ale i přátelské vztahy. Jak sami neslyšící Naďu vnímají?

„Je to asi jako normálně v životě. Někteří mě berou, jiní mě nevyhledávají. Ale vzpomínám si na jeden vtipný moment. Hned po studiích jsem dávala rozhovor do časopisu Gong. A tam jsem na otázku, jestli bych si dovedla představit, že bych měla neslyšícího partnera, odpověděla, že vnímám, že by mezi námi byla asi velká propast, že asi ne… Když si to pak přečetli neslyšící muži, tak mě hromadně málem sežrali… Byla jsem tím zaskočena. Měla jsem za to, že ani oni si nedovedou představit, že by měli vedle sebe někoho, jako jsem já, slyšící partnerku.“

„A tím jste si zavřela k některým mužům dveře, viďte?“

„No přímo zabouchla,“ směje se Naďa.

Profesní deformace

Naďa má za sebou spoustu tlumočených představení. Dokáže tedy jít do divadla a vnímat hru pouze jako divák? Nebo se u ní projevuje profesní deformace?

„Platí u mě ta druhá varianta,“ směje se Naďa. „Kdysi jsem dostala vstupenky do divadla jako dárek k narozeninám. A co myslíte, jak to skončilo? Hned po představení jsem šla za režisérem s prosbou, zda by představení mohlo být tlumočeno pro neslyšící. A za čtyři měsíce na to jsme zvali neslyšící na premiéru. Představení se potom hrálo ještě hodně dlouho a mělo u neslyšících velký úspěch. Tak vidíte, copak mohu být normální?“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv Nadi Hynkové Dingové, Veronika Cézová