Pavla Krejzlová Našim myslivcům říkám: „Vezměte si sluchátka, nebo vás pak budu mít všechny na ORL“

„Prosím vás, kde najdu kliniku oto…?“ ptám se na vrátnici Fakultní nemocnice Hradec Králové.

„… otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku?“ odpovídá se smíchem vrátná a ukazuje mi cestu.

Na jejím konci mě již před pavilonem číslo 4 čeká blondýnka s mikádem. A s otlačeným čelem. „Akorát jsem přiběhla z operačního sálu,“ usmívá se šestadvacetiletá Pavla Krejzlová, biomedicínská technička, která právě asistovala u kochleární implantace sedmileté holčičky a pětačtyřicetiletého muže. Oba dva se rozhodli vystoupit ze světa ticha…

Její dnešní úloha byla jasná. Přebrat kochleární implantáty, donést je na sál a provést telemetrii – tedy změřit, jestli jsou implantáty v pořádku zavedeny.

„Jsem u samotného zavedení. Biomedicínský inženýr tvoří s chirurgem na sále nerozlučný tým, aby si byli jisti, že je kochleární implantát správně zaveden. Když je implantát v hlemýždi, proměřuji impedance – zdali je implantát funkční a nemáme tam vzduchové bublinky, které by vadily při dalším měření, kdy se měří odpovědi sluchového nervu na elektrickou stimulaci implantátu.“

Jedna z mála v chlapském kolektivu

Než se dostaneme do její kanceláře, procházíme chodbami. A na nich vidím samé doktory. Muže. „Ano, je tu dost mužů a vůbec co se týče technické oblasti. Já sama jsem čekala rok, než jsem se dostala k nastavování kochleárních implantátů, což je momentálně v České republice mužská doména,“ popisuje Pavla, která 2. června úspěšně složila státnice na Vysoké škole báňské v Ostravě.

Z města horníků však nepochází, ani tam nikdy nebydlela. „Jen tam studuji. Ale já jsem zvyklá dojíždět,“ směje se a popisuje, jak každý den ráno jezdí 1,5 hodiny z Meziměstí do Hradce Králové.

Předtím pracovala ve firmě kousek od domova. „Firma vyráběla neurologické přístroje, moje pracovní náplň byla hodně spjatá s technickou dokumentací přístrojů. Cítila jsem, že mě to úplně nenaplňuje a bude třeba se posunout dál. Do přístrojů jsme tenkrát měli přidávat nové vyšetření BAEP, což je vlastně akorát jiný název pro vyšetření sluchu BERA. Tou dobou jsem byla v závěrečném ročníku bakalářského studia, které jsme s tím propojili a na závěrečnou práci jsem část aplikace BERA programovala. A tak jsem se úplnou náhodou dostala ke sluchu a měření pacientů. A to už jsem pak tušila, že práce s pacienty bude lepší variantou než s papíry.“

Pracovat v nemocnici jsem nikdy nechtěla

Sama je zpětně překvapená, že před dvěma roky sebrala odvahu a poslala svůj životopis do Fakultní nemocnice Hradec Králové. „Upřímně – do nemocnice jsem nikdy nechtěla a vůbec jsem nevěděla, co mě čeká,“ směje se.

A přiznává, že o sluchové technice se nedozvěděla vlastně ani během tříletého bakalářského studia v oboru Biomedicínský technik.

„Je to tak úzká specializace, že o tom málokdo ví. Víme o technice na kardiologii… Ale že můžeme nastavovat kochleární implantáty nebo sluchadla, o tom jsem se dozvěděla až při nástupu na ORL.“

Má za sebou už několik desítek operací kochleárních implantátů i desítky nastavování. Jak vzpomíná na zapojení svého prvního kochleárního implantátu?

„Nastavovala jsem paní ve středních letech. Inženýr stál za mnou, kontroloval mě. A v tom šrumu, kdy kolem mě pobíhali doktoři a sestřičky, jsem paní úplně zapomněla říct, že ji zapínám. Udělala jsem to automaticky. A najednou jsem viděla její tvář. Ztuhla a za chvíli jí tekly slzy štěstí… ‚Já slyším,‘ pronesla tehdy.“

Dělám kochleár a závratě

Když se Pavly ptám, jak svým přátelům či kamarádům popisuje svou práci, se smíchem odpovídá: „Většinou to zjednoduším. Říkám, že dělám kochleární implantáty a závratě. To většině lidí moc neřekne, tak pak popisuji, že asistuji u implantací, kde se do hlemýždě v uchu zavede elektroda, která elektricky stimuluje. Obejdeme tím ucho a lidé začnou slyšet. Je to velmi zjednodušené, ale tohle většinou lidé pochopí,“ směje se.

I její manžel ze začátku tápal. „Ale po třech letech se chytá,“ říká se smíchem Pavla, jejíž muž je průvodčí.

Jednodušší je nastavovat dospělé

Operace kochleárních implantátů, to je týmová práce. V hradecké nemocnici jsou na ni tři inženýři – externisti. Plus Pavla, která zde jako jediná pracuje na plný úvazek.

Když však jde o následná nastavování zvukových procesorů, to už má každý své pacienty. „S každým pacientem – ať už je to dítě nebo dospělý, je nutné navázat pouto, kontakt. Je potřeba pacienta poznat. Každý pacient na stimulaci reaguje jinak a tak je třeba se s ním sehrát, abychom věděli, jak mu správně nastavit procesor.“

Jednodušší je podle ní nastavovat dospělého. Ten totiž spolupracuje. „Nastavuji i dětské pacienty, ale tam je to ohledně reakcí na stimulaci o dost těžší. Hodně využíváme naměřené odpovědi sluchového nervu, které se měří hned po implantaci na sále. Přibližně tak víme, jak ty hodnoty nastavit. Stimulujeme a čekáme, kdy se dítě třeba otočí za zvukem, kdy zareaguje.“

Vestibulogie – řešení závratí

Vestibulogie, to je její druhá pracovní náplň. Ale chronologicky vlastně první. Ještě než se dostala k nastavování implantátů, začala vyšetřovat u pacientů závratě. K Pavle se většinou po kolečku od obvodního lékaře, přes neurologii a další pracoviště totiž dostávají ti, kteří mají poškozený rovnovážný systém.

„Během prvního vyšetření dávám pacientům tyto super brýle,“ ukazuje mi černé brýle, které vypadají jako z nějakého akčního filmu. „Pozorujeme díky nim pohyby očí. Druhé brýle pak mají kameru, která snímá pohyby hlavy a očí. Vyšetříme tak polokruhovité kanálky ve vnitřním uchu, kde mohou například vypadávat krystalky,“ snaží se mi co nejvíce laicky popsat vyšetření.

„To je úžasné,“ vydechnu. „A jaká pak nastupuje léčba?“

„No, umíme krásně diagnostikovat,“ směje se Pavla. „Léčba je pak už však ve většině případů na samotném pacientovi. Měl by pravidelně cvičit, snažit se chodit, aby si mozek postupně zvykl. A extrémní případ – ale i to někdy nastává, je, že je za tím nádor, který rovnovážné ústrojí utlačuje. Zde už pak dojde k chirurgickému odstranění nádoru nebo k ozařování. V těchto případech však člověk o rovnováhu úplně přijde.“

Teplý a studený vzduch

Kdo přijde k Pavle na vyšetření závratí, ten zažije tzv. kalorizaci. Jde o pouštění teplého a studeného vzduchu do ucha.

„Nikdo to nemá rád, ale je to velmi účinná diagnostická metoda. Dá se tím sledovat rozdíl funkcí ucha mezi levou a pravou stranou. Při poruše rovnováhy foukáme do ucha jednu minutu vzduch horký 48 stupňů Celsia, následuje studený vzduch 24 stupňů Celsia. Pacient se začíná ‚rozmotávat‘ a já sleduji motání na pohybech jeho očí – nystagmus.“

Kochleární implantát i se špatným sluchovým nervem

Nejvíce času jí však v práci zabírá nastavování kochleárních implantátů.

„Jé, pěkný slon. A ty obrovské uši! To se sem tematicky hodí,“ ukazuji na plyšovou hračku, kterou má Pavla na pracovním stole.

„To je sloník s kochleárními implantáty,“ odpovídá Pavla a otevírá šuplík. „Myslím, že mám k tomu někde i magnety – řečový procesor, který se pak spáruje s kochleárem, který má sloník implantovaný v hlavě.“ Zašátrá v šuplíku a nachází ukázkový procesor, který připíná slonovi za uši.

Dětští pacienti Pavlu milují. Asi nejen proto, že má věkově k dětem blíže než její mužští kolegové. Když mluví o dětech, celá se rozzáří.

„Máme tady jednu holčičku, velkou bojovnici. Všichni ji moc milujeme, sestřičky tu s ní dělají letadlo a ona se tak krásně směje… Má od narození špatný sluchový nerv, proto jsme nevěděli, jestli jí bude kochleární implantát správně fungovat. Celý rok po první implantaci jsme se s tím prali, aby všechno fungovalo. Nakonec z toho má opravdu užitek. Po implantaci a nastavováních rozkvetla. Je jí pět let a sice ještě nemluví, ale už se s ní maminka začíná dorozumívat, reaguje na jméno… Už má i druhý implantát a její slyšící rodiče jsou šťastní, jak moc se psychicky pozvedla.“

Aby jedno ucho nebylo dominantní…

Zatímco dříve se – z ekonomických důvodů – implantovalo nejdříve jedno ucho a pak za čas druhé, Pavla je ráda, že v současné době jsou čím dál častější oboustranné implantace.

„Čím dříve, tím lépe. A ideální – pro dítě i dospělého – je udělat obě uši naráz. Jinak je jedno ucho dominantní a může to právě dělat neplechu při rehabilitaci.“

Kurz technické audiologie

S nově implantovanými pacienty přichází Pavla do styku zhruba každý týden. A pak se frekvence postupně snižuje.

„Přesto však chceme, aby k nám dospělí pacienti, kteří jsou již nastaveni, přišli každý rok alespoň jednou. Mohou totiž nastat změny, a je třeba změnit nastavení, něco někde začne šumět či dělat neplechu… A já pak pomocí počítače mohu hodnoty vyladit a zkontrolovat procesor po technické stránce.“

Nastavování sluchadel i kochleárních implantátů – digitálních přístrojů – je technicky složité. Je třeba, aby jim odborník opravdu rozuměl. I proto se Pavla přihlásila na kurz technické audiologie k profesoru Josefu Sykovi, kde jsme se spolu poprvé viděly.

„Sluchadla nastavují i foniatři, ale vnímám, že z firem, které sluchadla vyrábějí, rozumí této problematice nejvíce jejich technici. Proto právě i tito inženýři k nám jezdí do nemocnice, kde moje práce pak spočívá v propojení sluchadla s řečovým procesorem nebo proměření sluchadla z hlediska technické funkčnosti.“

Profesní deformace

Od doby, kdy se Pavla ocitla mezi lidmi se sluchovým handicapem, zjistila, jak citlivá je na své uši. „Veškerý rámus mi vadí,“ směje se. A popisuje, jak profesní deformaci přenáší i na své okolí.

„Mou velkou vášní je myslivost. Ve spolku máme většinou starší pány, kteří, když třeba chodí střílet do lesa, si vůbec nechrání uši! Tak jim vždy říkám: ‚Vezměte si ta sluchátka, nebo vás pak budu mít všechny na ORL,‘“ směje se Pavla.

S manželem chodí i na sportovní střelbu. „Zatímco dříve jsem to tak nevnímala, teď manželovi při každé příležitosti říkám, ať si chrání uši. Vyhrožuji mu, že až ohluchne, já mu ten implantát nastavovat nebudu,“ říká se smíchem.

Neslyšící přicházejí o velkou část informací

Po chvíli zvážní. „Neslyšet, to je vážně hrozné. A právě skrze práci si to uvědomuji čím dál více. Velmi soucítím s lidmi, kteří neslyší, protože si uvědomuji, o jak velkou část informací přicházejí. Lidé bez sluchu jsou často dezorientovaní. Však si zkuste na jeden den zacpat ucho. Odvážlivci klidně obě… A zkuste vykonávat běžné denní věci… Až když člověk sluch ztratí, zjistí, jak moc je důležitý.“

A Pavla vzpomíná na kamarádčinu maminku, která na jedno ucho již téměř neslyší. „Kamarádka na ni mluví z jedné strany a maminka jí odpovídá nesmysly, protože neslyší. Ale aby si nechala poradit a šla na vyšetření sluchu? To ne. Sama kamarádka však nic nezmůže. Musí chtít sama maminka.“

Pro všechny, kteří také s vyšetřením sluchu otálejí, má Pavla povzbuzení. „Chápu, že dříve byla sluchadla obrovská. A nosit je bylo stigma. Ale dnes už se dělají tak krásné a nenápadné… Dokonce ani na jedné naší sestřičce v nemocnici jsem nepoznala, že je nosí už čtvrt roku!“

Budoucnost biomedicínských ‚sluchových‘ techniků

Jak bude vypadat její obor v budoucnosti? Pavla věří, že se čím dál více studentů bude moci již v rámci bakalářského studia biomedicínského technika dozvídat o tom, že se v praxi uplatní při vestibulogii nebo právě při nastavování sluchadel a kochleárních implantátů.

„Na ČVUT v Kladně se teď povedlo v rámci nové akreditace, že studenti dostanou osvětu ohledně sluchu a sluchových pomůcek. Věřím, že je to malá vlaštovka k tomu, aby se studenti ještě v rámci studia dozvěděli, že nemusí skončit jen na kardiologii, ale i v jiných oborech. Lékaři to neslyší rádi, ale nastavování sluchadel už je tak specifický obor, že správně nastavit digitální sluchadlo dokáže mnohdy opravdu jen velmi dobře proškolený technik. Nás techniky považuje za užitečné stále málo lékařů, ale například náš přednosta pan profesor Viktor Chrobok nás velmi vítá a zasazuje se o to, abychom se již v rámci studia o sluchu dozvídali, za což jsem mu velmi vděčná.“

Čekají ji státní závěrečné zkoušky. A čeho se týká její diplomová práce? „Programovala jsem model – aplikaci, která z vestibulogických dat dokáže udělat předběžnou diagnózu,“ vypráví Pavla, která by chtěla aplikaci – pokud bude plně funkční – nahrát na web, kde by byla přístupná všem lékařům.

„Zadali by si svá data z vyšetření pacientů a vyjela by jim diagnóza,“ popisuje.

Nikdy jsem nevěřila, že bych mohla být tak blízko pacientům

Náš rozhovor se chýlí ke konci. Sice bych si s Pavlou dokázala ještě povídat klidně další dvě hodiny, ale musím se rozloučit. Čeká mě přejezd na druhý konec Hradce Králové, kde se koná slavnostní večer Cen Mosty, kde je náš Svaz právě s projektem Jsem jedno ucho mezi finalisty.

A tak už zbývá po hodině a půl rozhovoru prostor na poslední otázku. A už když ji pokládám, tuším odpověď…

„V čem ti tato práce otevřela obzory?“

„Těžká otázka na konec… Ale jsou to určitě emoce. Nikdy jsem nevěřila, že bych mohla být ve zdravotnictví k pacientům tak blízko… Jsem šťastná, že jsem součástí procesu, kdy můžeme lidi navrátit do běžného života… Ty jejich slzy dojetí, když začnou třeba poprvé v životě slyšet… To štěstí se nedá popsat…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: VERONIKA CÉZOVÁ a archiv PAVLY KREJZLOVÉ