Radka: Závidím manželovi, že může telefonovat

Narodila se předčasně, ve 29. týdnu. Po porodu prodělala zápal plic, těžkou žloutenku, otravu krve, dostávala transfuze, vysoké dávky antibiotik….

Ze všeho se dostala. Ale v jejích sedmi měsících si její maminka začala všímat, že Radka nereaguje na hlasité zvuky – například na bouchnutí dveří od balkónu.

„Například starší bráška reagoval na rušivé zvuky ihned. To bylo rodičům divné,“ vrací se zpátky v čase osmačtyřicetiletá Radka Klinderová.

Radka se dostala do Žitné na foniatrii, kde jí lékaři diagnostikovali oboustrannou těžkou percepční nedoslýchavost.

Malá Radka s maminkou.

A ztráta sluchu? „Levé ucho mám lepší, tam mám ztrátu 98,9 procent, na pravém mám přes 99 procent. A zajímavé je, že neslyším vysoké tóny – třeba pískání.“

Celé dětství a dospívání v Ječné

V Ječné strávila Radka celé dětství i dospívání. Od mateřské školy až po maturitu na gymnáziu. „A nebyla jsem sama, měli jsme partu pěti kamarádů, kteří strávili v Ječné také celou školní docházku.“

Na základní škole v Ječné Radka i po tolika letech vzpomíná na výuku na prvním stupni. „Měli jsme úžasnou paní učitelku, která nás toho hodně naučila.“

V době, kdy Radka chodila na Ječnou, všichni její spolužáci byli nedoslýchaví. „Nebyl tam žádný Neslyšící, který by znakoval.“

Radka vzpomíná na to, že měli ve všech třídách stoly do písmene U, aby mohli všichni dobře odezírat. Díky tomu se dostávala pohodlně k informacím.

Skleníkové děti

„Říká se o nás, že jsme takové skleníkové děti, že jsme byly našimi učiteli a profesory chráněni… Oproti slyšícím dětem je to určitě pravda. Na druhou stranu – můj nedoslýchavý manžel je zase internátové dítě a vyprávěl mi, jak se spolužáky byli ostřílení oni. Že se museli postarat sami o sebe velmi brzo.“

Radky povinná školní docházka vypadala následovně. Ze školy rovnou domů a tam čekala, než přišla maminka nebo tatínek. 

„Čas jsem si krátila četbou knížek. Sedla jsem si do křesla u okna a zabořila jsem se do knížek… Byla jsem knihomol. Měli jsme štěstí, že mamka pracovala ve Státním nakladatelství technické literatury. Díky tomu měla možnost dostat se k podpulťákům – například k populárním titulům, naučné literatuře nebo knížkám pro puberťáky…“

Nejdřív knížka, potom televize

Ve škole jí tato záliba hodně pomohla. „Je známo, že četba podporuje správnou gramatiku, člověk si zvyšuje slovní zásobu. A díky knížkám jsem často pochopila, o čem jsou různé filmy. Když nebyly filmy se skrytými titulky, vůbec nic jsem z filmů neměla. Ale díky tomu, že jsem si například přečetla Chlapci a chlapi – knížku z vojenského prostředí – mohla jsem se pak podívat i na film.“

Na filmy se však často nedívala, nebavilo ji totiž věčně se doptávat maminky, co daný herec říkal. „Zpětně si uvědomuji, jak to musela mamka brát, když jsem ji rušila… Sama také nemám ráda, když mě nyní někdo u filmu vyruší. Člověku pak uniká pointa.“

Čas se mi vleče

Radka se ptala několika slyšících kamarádek, co dělají při vaření. Téměř každá odpověď zněla: „Posloucháme rádio/televizi!“

„A o to jsem ochuzená… Rádio ani televizi neslyším. Slyším, ale nerozumím. A když vařím, mám pocit, že se mi čas strašně vleče… To manžel si nasadí sluchátka a poslouchá muziku. To mu závidím. Dokonce může i telefonovat!“

Byly doby, kdy i Radka volala. A šlo to díky sluchadlům Quattro od firmy Widex.

„Měla jsem je od roku 1991 neuvěřitelných 17 let. A v opravě byly za tu dobu jen dvakrát. Pro mě byly dokonalé. V kanceláři mohli lidé klidně hulákat a stejně jsem v telefonu perfektně rozuměla konkrétním lidem. Klidně jsem mohla být na rušné silnici, kolem mě projížděly náklaďáky… A stejně jsem slyšela čistý zvuk.“

Když tato sluchadla definitivně dosloužila, vyzkoušela devět druhů.

„Jedny stály dokonce devadesát tisíc. Nakonec jsem si vybrala sluchadla za 65 tisíc. A pojišťovna mi tehdy na ně přidala pět tisíc.“

Sen? Zdravotnická škola

Po gymnáziu se Radka spolu s dalšími dvěma spolužáky hlásila na zdravotnickou školu na obor rehabilitační sestra. Ani jeden z nich se tam však nedostal.

„Úplnou náhodou jsem pak našla místo přes úřad práce v právní agendě. Pak jsem si však zlomila ruku a byla jsem skoro půl roku doma. Hledala jsem proto jinou práci. Ale narážela jsem na to, že všude chtěli, abych telefonovala. Chtěla jsem na pozici asistentky a bez telefonu to byl nepřekonatelný problém.“

Nakonec se dostala na pohovor do jedné z bank. Tam ale opět přišla ledová sprcha. Ale tentokrát ne kvůli sluchovému handicapu.

„Ředitel té banky se se mnou sešel na chodbě. A jen se zeptal, jakou mám školu. Když jsem mu překvapeně odpověděla, že gymnázium, skončila naše konverzace. Byl velmi arogantní, představoval si asi někoho s ekonomickým vzděláním. Ani se nezeptal, proč mám gymnázium. A tehdy to přitom byla jediná střední škola pro sluchově postižené s maturitou.“

Radka si šla postěžovat personalistovi v Komerční bance. A za několik měsíců měla telefon.

Dvacet let v bance

„Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě dělají srandu. Ale opravdu mi volali, že mě chtějí do týmu!“

Vzali ji. A v bance pracovala téměř dvacet let.

„Dokonce za mnou po roce přišel jeden šéf s nabídkou, že mi zařídí, že by mě vzali na tu zdravotnickou školu, kam jsem se původně hlásila, dokonce bez přijímaček. Já už jsem ale nechtěla. Vydělávala jsem si, byla jsem nezávislá. Ale ta nabídka mě potěšila.“

V bance začínala jako korespondentka, vypracovala se na analytičku portfolia. A kdyby nepřišla reorganizace, možná by tam pracovala dodnes…

V době, kdy hledala práci, kamarádka jí řekla o finančním kurzu, který pořádal Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR.

Radka s dcerou Adélkou. 

Radka se podívala na jejich webové stránky a zaujalo ji příjmení současné prezidentky SNN ČR Šárky Prokopiusové. Zdálo se jí povědomé. Kontaktovala ji. A ukázalo se, že chodily na stejné gymnázium.

Mix slyšících, nedoslýchavých a neslyšících

A náhoda tomu chtěla, že právě ve Svazu tělesně postižených ve spolupráci se SNN ČR hledali koordinátora projektu pro tělesně a sluchově postižené.

„Práce na projektu byla velmi zajímavá a přínosná. Hodně mi rozšířila obzory o problematice handicapovaných a potkala jsem mnoho lidí, kteří se dokázali s noblesou a elegancí poprat s nepřízní osudu. Od nich jsem čerpala inspiraci. Díky tomuto projektu jsem poprvé přišla do styku s neslyšícími…“

V současné době pracuje Radka ve Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR jako asistentka. A nemůže si vynachválit rozmanitost, jakou jí její práce přináší.

„Ve Svazu se cítím mezi svými. Baví mě ten mix slyšících, nedoslýchavých a neslyšících…“

Když se pohybovala mezi slyšícími, často si lidé nemohli zvyknout na to, že se jim Radka dívá hlavně na ústa. 

„Někteří nemohli překousnout, že se jim dívám zpříma do očí. Dokonce mi někdo jednou řekl, že když se mnou mluví, připadá si jako na rentgenu… Zasmála jsem se tomu. Ale s plnou vážností jsem vysvětlila, že odezírání je pro mě v komunikaci alfa omega.“

Radky dcera Adélka s rodinnou parťačkou.

Nepečenou buchtu jsem dělala tři hodiny…

Sluchový handicap přináší různá specifika. Nejen že Radka například při vaření neposlouchá zvukovou kulisu, ale zjistila, že se musí koncentrovat vždy jen na jednu věc.

„Byl u mě kamarád a dělala jsem zakysaný zákusek – piškoty s ovocem. A jak jsme pořád kecali, práce na buchtě se zastavila. Byl to nepečený zákusek, který – kdybych se soustředila – by byl hotový třeba za půl hodiny. Ale tím, že jsem se nesoustředila a při povídání odezírala, tak se práce na zákusku zastavila a trvala nakonec tři hodiny,“ směje se Radka.

Měla jsem pocit, že nikam nepatřím

Radka o sobě tvrdí, že 80 procent informací přijímá očima. Nejlépe si popovídá maximálně se čtyřmi lidmi, na které dobře vidí. Když je proto na akci, kde je hodně účastníků, ztrácí se…

„V pubertě jsem měla pocit, že nikam nepatřím. Nebyla jsem ani slyšící, ale ani znakující neslyšící. Ale pak jsem jela na dovolenou do Itálie, kde přišlo prozření.“

Radka v Itálii, kde se potkala s Nicolou, který jí zvedl sebevědomí.

Před dovolenou se začala učit italsky. Naučila se gramatiku, hodně jí pomohlo, že se slovíčka psala tak, jak se i vyslovovala.

A díky tomu se mohla bavit s místními.

„Potkala jsem tam jednoho Itala, kterému jsem vyprávěla, že mám mindrák z toho, že špatně slyším, že se nemohu rovnat slyšícím,“ vzpomíná Radka.

„Mluvíš?“ zeptal se Ital.

„Ano, mluvím,“ odpověděla Radka.

„A rozumíš?“

„Ano, rozumím.“

„Tak v čem je problém?“ zeptal se Nicola. 

Radce v tu chvíli došlo, že ona nemá problém. „Společnost má problém. To ona se mi má přizpůsobit, já se svým sluchem nemůžu nic dělat…“

Takhle krátká konverzace s Italem Nicolou zvedla Radce sebevědomí.

„Ukázal mi, že jsme my lidé se sluchovým handicapem normální lidé, jen máme ztíženou komunikaci… Nikdy nepřestanu být vděčná za ten náš hovor. Díky němu mi narostla křídla…“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: Veronika Cézová a archiv Radky Klinderové