Sergej Josef Bovkun: Narodil jsem se na Sibiři, ale moje krev je ukrajinská

kk

Vídáme ho na obrazovkách České televize jako moderátora Zpráv v českém znakovém jazyce. V těchto březnových dnech ho však zaměstnává daleko více pomoc neslyšícím Ukrajincům, kterým jako tlumočník ukrajinského znakového jazyka pomáhá dostat se do České republiky…

Sergej Josef Bovkun, kterému ale v Čechách nikdo neřekne jinak než Pepa, se narodil na Sibiři. Rodiče však má z Ukrajiny. A babičku z Čech…

„Narodil jsem se v Rusku, kam se rodiče přestěhovali kvůli tátově práci na Sibiři. Moji předkové jsou volynští Češi,“ popisuje hrdě Pepa.

Z dětství na Sibiři, kde jeho otec pracoval na stavbě, si pamatuje jen zimu a mráz. „Teploty kolem minus 40 byly běžné. Od září až do května tam byl všude sníh,“ vzpomíná Pepa.

jj

Rok 1986: Černobyl

Narodil se v roce 1985. A už jako malý měl zdravotní problémy. Rodiče se proto rozhodovali, kde budou žít. „Bylo to v době, kdy byl problém s Černobylem. Nebyl tam dobrý vzduch. Ale měl jsem tam dobrého lékaře. To v Rusku byl čistý vzduch, ale doktor horor,“ směje se Pepa.

Nakonec nastoupil do první třídy do školy pro sluchově postižené ve městě Žitmír. Chodil tam ale jen krátce.

„Pak jsme se s rodiči dozvěděli o volyňských Češích, kteří dostávali byty v Česku. Váhali jsme, jestli tam také jít. Rozhodlo to, že pro nás máma plánovala lepší život. Na Ukrajině byla fakt chudoba.“

S maminkou přijel do Mimoně. „Na Rusko a Ukrajinu jsme však jezdili také, pravidelně. A třeba táta potřeboval v Rusku dořešit práci, takže ten za námi do Čech přijel až na půl roku.“

Poté se celá rodina přestěhovala do Liberce, kde získala státní byt. A Pepa zde začal chodit do školy pro sluchově postižené.

Čeština? Strašně složitá

Jak se Pepa vypořádal s češtinou? Horko těžko. „Čeština je pro mě bohužel dosud strašně složitá,“ přiznává upřímně Pepa, který ve škole byl nejprve zařazený do skupiny A pro nedoslýchavé (a mluvící děti). „Později pochopili, že se tam trápím, navíc jsem měl neslyšící rodiče, takže mě nakonec přeřadili do skupiny B pro neslyšící. Ale uznávám, že jsem nikdy nebyl poctivý student,“ směje se Pepa.

Dodnes válčí s gramatikou. „Psaná čeština, to je šílené. Těžký slovosled… To znakovka je jednodušší. Český znakový jazyk jsem se naučil poměrně rychle. Možná je to tím, že je to vizuální…“

Třetí generace neslyšících

Pepa je již třetí generace neslyšících. „První byla nedoslýchavá babička, která měla neslyšícího bratra. Uměla tak základy znakovky. Moje děti jsou pak již čtvrtá generace,“ popisuje Pepa.

Pepa má čtyři děti. Dvě slyšící dcery, neslyšícího syna a v únoru se mu narodilo ještě čtvrté dítko – holčička.

„A jestli bude slyšet? To se ukáže časem.“

Jako vrabec

Když mluvíme o dětech, upozorňuje mě, že dvě nejstarší dcery má ve střídavé péči.

„Nežijí tedy na jednom místě. Ale to já jsem vlastně jako dítě také tak měl,“ směje se Pepa. „Hodně jsem se stěhoval, jak vrabec. Sibiř, Ukrajina, Mimoň, Liberec... Pak do Prahy a nakonec jsem zakotvil na Kladně.“

Na střední školu do Berouna a do Hradce Králové

Po povinné školní docházce zamířil na střední zdravotní školu do Berouna, kterou ale nedokončil. „Po devíti měsících jsem to vzdal, nebavilo mě to,“ přiznává Pepa.

Rozhodl se tak následovat partu neslyšících kamarádů a přihlásil se na střední pedagogickou školu pro sluchově postižené v Hradci Králové. Zde odmaturoval.

Následovalo krátké období na vysoké škole v Olomouci na oboru Aplikovaná tělesná výchova. „Studium jsem ale z osobních důvodů nakonec vzdal.“

„Ale někdy v té době jsi už zamířil do České televize, viď? Jak ses tam dostal?“ zajímá mě.

„Já ani sám nevím,“ směje se Pepa.

Pak zavzpomínal na dobu, kdy se blížila maturita a kamarád mu řekl o konkurzu na moderátora Zpráv v českém znakovém jazyce v České televizi. To se psal rok 2008.

„Měl jsem čtyři měsíce před maturitou, ale šel jsem do toho… A vida, pracuji tam dodnes. Zkoušel jsem v životě i jiné práce, ale tato mi zůstala. Spolu s tím, že jsem učitelem v mateřské škole v Radlicích.“

Já a v televizi?

To, že se dostal do České televize, bral jako něco zvláštního. „Divil jsem se tomu, že jsem se tam ocitl. Nechápal jsem, jak jsem se tam vůbec ocitl.“

Velmi rychle ale pronikl do tajů televize. A nyní si užívá, že jeho práce je tak pestrá.

„Jsem moderátorem, v týmu je dále editor zpráv a tlumočník českého znakového jazyka. Já jako moderátor musím být v televizi ve dvě hodiny, kdy editor vybírá text do zpráv a já se ho snažím přeložit do znakového jazyka tak, aby se mi to pak dobře znakovalo. Zapisuji si to po svém. A pokud nějakému textu nerozumím, mám tam tlumočníka znakového jazyka. Do čtyř děláme na textu, pak se oblékám, jdu do maskérny… A od půl páté do pěti natáčíme,“ popisuje svůj denní harmonogram v televizi Pepa.

Natočené Zprávy v českém znakovém jazyce pak diváci vidí na obrazovkách ČT 2 v 19.50 hodin.

Pepa si pochvaluje, že zatímco podle starého systému se dříve muselo znakovat alespoň pět minut v kuse, nyní, když se udělá chyba, hned se opraví.

Pepa je jedním ze čtyř moderátorů. „S kolegyní, se kterou se střídáme, jsem domluvený, že ve Zprávách nejsme každý z nás celý týden. Já jsem jednou týdně od pondělí do čtvrtka, druhý týden pak od čtvrtka do neděle.“

Baví mě sport i politika

Když se bavíme – prostřednictvím tlumočnice znakového jazyka Ivety Melichar – o tom, jaká témata má ze zpráv nejraději, neváhá. „Sport. Ten je bezproblémový. Ale baví mě i politika.“

ss

Většinu témat pro zprávy si dokáže přeložit sám. „Některá témata jsou ale vyloženě jako hra se slovy, to se pak ztrácím. A není divu – vždyť jsem měl z maturity z češtiny čtyřku,“ směje se Pepa.

Ježišmarjá, on je neslyšící!

Na druhou stranu se však i on královsky baví nad tím, když jde například na úřad. „Rád se dívám na úřednice, které jsou úplně hotové z toho, že k nim přišel neslyšící. A když si chceme porozumět, musí vytáhnout papír…“

S první přítelkyní má dvě děti, se druhou také. A obě jsou Češky. Neslyšící. „Že bych tehdy hledal ukrajinskou nebo ruskou holku? To ne. Přizpůsobil jsem se prostředí a kultuře, mám českou holku.“

Když se ho však zeptám, jestli je srdcem Rus, nebo Ukrajinec, usměje se. „Moje srdce je celý svět. Pokud budu třeba v Německu, budu Němcem… Teď je ale válka, to mě bolí. Vím, že jsem se narodil v Rusku, ale rodiče jsou Ukrajinci. Narodil jsem se na Sibiři, ale moje krev je ukrajinská.“

Sergej? Dříve jsem jméno schovával. Teď jsem hrdý

Na začátky v naší zemi Pepa nevzpomíná moc rád. „Někteří lidé mě vinili z toho, že pocházím z Ruska. Říkal jsem jim, že za to přece nemůžu… A oni na mě: Co tady chceš, běž zpátky do své země… Dlouho jsem se tedy nechlubil tím, že jsem Rus, že mám předky na Ukrajině. Také jsem se snažil skrývat jméno Sergej. V Čechách jsem byl hlavně Pepa. Ale teď už to cítím jinak. Jsem hrdý na to, že jsem Sergej.“

A právě to, že pochází z Ruska a předky má z Ukrajiny, mu teď hodně pomáhá při řešení válečného konfliktu na Ukrajině.

Tlumočník do ukrajinského znakového jazyka

Díky znalosti ukrajinského znakového jazyka teď funguje jako tlumočník a v této těžké situaci pomáhá všem, kteří to potřebují.

„V sobotu 26. února večer, kdy se na Ukrajině vyhrotila situace, se mě Honza Wirth zeptal, jestli umím ukrajinský znakový jazyk. Bez váhání jsem řekl, že umím tak 70 procent. V Čechách jsem sice od sedmi let, ale spoustu ukrajinských znaků si ještě pamatuji. Fungujeme jako tým čtyř ukrajinských překladatelů na Facebooku ve skupině ‚Neslyšící Češi neslyšícím Ukrajincům‘.“

Tým tvoří také koordinátoři, je zde i odborník na právo či na psychologii.

Ve čtvrtek 3. března, kdy tento rozhovor děláme, je podle Pepy v České republice už přes 25 neslyšících Ukrajinců. A toto číslo každým dnem roste.

„Jsem rád, že jsme se jako neslyšící komunita dokázali takhle rychle semknout…“

Nejdůležitější je pro mě rodina

Než se spolu rozloučíme, ptám se ho ještě na to, jaké sny by si v životě chtěl splnit. Zasměje se. „Když jsem byl mladší, měl jsem spoustu snů. A z mnoha sešlo… Teď už vím, co je v životě důležité. Chci, aby všichni byli spokojení, aby fungovaly rodinné vztahy. Chci, aby byla rodina zdravá, to je pro mě nejdůležitější.“ 

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv SERGEJE JOSEFA BOVKUNA

Vytisknout