Stanislav Půta: Pro razítko do průkazu ZTP/P jsem chodil na úřad s otcem každý rok

Břink! Rodiče dnes osmačtyřicetiletého Stanislava Půty poněkolikáté bouchnuli pokličkami. A Standova reakce? Žádná. Jakýkoli, byť sebevětší hluk, s ním ani nehnul.

„Moje sluchová vada byla zjištěna ve třech letech. Na kontrole na audiometrii se ukázalo, že neslyším. Jako jediný v rodině,“ vrací se zpátky v čase Standa.

Dostal svá první krabičková sluchadla, která nosil na zádech nebo na hrudi. „A do uší vodicí drátky… Pak jsem dostal závěsná sluchadla. Vím, že někteří kamarádi se sluchovou vadou neradi nosili sluchadla, ale já jsem si uvědomil, že bez nich jsem ztracený, že bez nich zkrátka neslyším. Nedovedl jsem si představit, jak bych komunikoval s lidmi. Neumím odezírat.“

Do školky nastoupil v místě bydliště. Po zjištění nedoslýchavosti však přešel do mateřské školy v Ječné. A pokračoval zde následně i na gymnáziu.

„Na tu dobu moc rád vzpomínám. Však i se spolužáky se scházíme na různých akcích pro sluchově postižené dosud. Dokonce i současnou přítelkyni mám z této školy. A naše dcery do Ječné přestoupily na druhý stupeň ZŠ,“ vypráví Standa, který během studií nezažil žádná speciálně pedagogická centra či střediska pro studenty se specifickými potřebami.

„Ve škole jsme však měli hodiny logopedie. A kromě toho se mnou chodili rodiče i na logopedii do Žitné. Do školy v Ječné jsem chodil v době, kdy se ještě používal pojem znaková řeč. A ta tam byla mimochodem zakázaná. Znakový jazyk tedy neumím, i když jsem chodil do školy pro sluchově postižené, neměl jsem se ho v podstatě kde naučit. Ale já jsem vděčný svým rodičům, kteří se mnou hodně mluvili, měli trpělivost, trénovali se mnou mluvenou řeč. Když někdo neuměl mluvit a nedomluvil se s paní učitelkou, byl z Ječné přeřazen do školy pro sluchově postižené v Radlicích nebo na Smíchově. Díky píli rodičů a logopedii jsem si rozšířil slovní zásobu a dnes jsem díky tomu plně začleněný ve slyšící společnosti,“ popisuje Standa, který pracuje v Akademii věd jako IT uživatelská podpora.

Od dob studií mám přiznanou změněnou pracovní schopnost

Již od dob studia na Gymnáziu pro sluchově postiženou mládež v Praze v Ječné 27, jediném gymnáziu tohoto druhu v České republice, Standa pobírá částečný invalidní důchod.

„Vlastně jako většina z nás sluchově postižených. Mám ho již od začátku studijních let v Ječné. Tehdy jsem o něj zažádal za pomoci rodičů,“ říká Standa.

V dětství dostal průkazku ZTP/P, v osmnácti letech pak ZTP.

„Pamatuji si, jak jsme každý rok s otcem chodili na úřad pro razítko do průkazu. Někomu to dávali neomezeně, někomu na jeden rok. Posudková komise si nás pozvala, dostával jsem různé otázky. Jenže jsem jim nerozuměl, a tak mi otec každou musel svým hlasem přetlumočit. Jemu jsem rozuměl lépe než komisi,“ vzpomíná Standa.

Sluchadla díky sociálnímu fondu zaměstnavatele a nadacím

Od dětství nosí Standa sluchadla. A je proto rád, že konečně od minulého roku pojišťovny přispívají 2× 7 tisíc korun na obě uši.

„Příspěvky na sluchadla využije foniatr automaticky při každé výměně sluchadel. Dá mi k podepsání poukaz na pojišťovnu, rozdíl pak doplácím ze svého a za pomoci sociálního fondu z mého pracoviště. Z téhož fondu podobně přispěla Akademie věd pro Českou literaturu, kde pracuji, na nákup kvalitních digitálních sluchadel i dceři Sabince. Jsem moc rád, situaci mi tímto ulehčili. Patří jim velký dík! Ale protože měla o hodně vyšší částku za sluchadla než já, využili jsme i jednu nadaci.“

Za výši příspěvku na sluchadla je Standa rád. „Byly doby, kdy pojišťovny přispívaly jen na jedno sluchadlo. Jako by člověk měl jen jedno ucho… Jsem tedy rád, že to změnily, na druhou stranu – myslím si, že obecně u některých pomůcek pro nás sluchově postižené, jsou částky od pojišťoven dost nízké. Se zvyšující se sluchovou ztrátou musím mít i výkonnější sluchadla. A sluchadla mám tak dražší, než jsem měl před lety. V minulosti byla sluchadla analogová, v dnešní době digitální. Cena je proto vyšší a příspěvek od zdravotní pojištovny se nikdy nenavyšoval. Jsou tu nadace a různé sbírky,“ popisuje Standa, který dodává, že mu ale vadí, že u některých kompenzačních pomůcek je dlouhá čekací doba na schválení.

„Proto je pro mě někdy rychlejší a lepší si kompenzační pomůcku rovnou koupit…“ A jako příklad jmenuje například vibrační budík.

„Příspěvek na něj jsem nikdy nevyužil, tu tisícikorunu jsem vždy dal ze svého. Když se budík rozbije, potřebujete ho zkrátka hned. Příspěvek se zpětně neproplácí. I moji rodiče ho vždycky platili ze svého. V dnešní době máme tyto pomůcky společně jako celá rodina v jedné domácnosti.“

Jedno sluchadlo, jeden kochleár

Standovi dlouhou dobu stačila sluchadla. To se ale nedávno změnilo. „Na levém uchu jsem přestal slyšet, a tak jsem byl na podzim na operaci kochleárního implantátu. Na pravém uchu mám ještě zbytky sluchu, takže tam mi zatím stačí sluchadlo,“ vysvětluje Standa, který se s tím, že špatně slyší, naučil žít.

„Současná doba je navíc mnohem tolerantnější než před rokem 1989. Nemám problém říct, že špatně slyším. Lidé to většinou přijmou dobře. A má to samozřejmě i své výhody! Při spaní mám naprostý klid,“ směje se Standa.

Po chvíli ale zvážní. To když vzpomíná na dobu covidovou. „Tam komunikační bariéra samozřejmě byla. Obrovská. V době, kdy se nosily roušky a pak respirátory, mi chybělo odezírání z úst. Nebo když někdo mluví nesrozumitelně či potichu, to pak také moc nerozumím. Z toho důvodu, když potřebuji mít opravdu přesné informace, řeším například reklamace či vyřizování se servisem raději mailem či osobně, nikoli přes telefon.“

Zasloužená úleva od placení

Příspěvek na telefon, dálniční známka zadarmo, neplacení televizního a rozhlasového poplatku… To jsou všechno finanční úlevy, za které je Standa vděčný.

„Ano, vím, že někteří lidé si myslí, že máme my lidé se sluchovým postižením plno výhod… Jasně, máme určité úlevy od placení, ale zároveň si musím doplácet na sluchadla, platit za jejich servis, kupovat baterie do sluchadel a další příslušenství… I přes veškeré úsilí, kdy se snažím lidem rozumět, je ale pro mě někdy vyčerpávající lidem rozumět. Večer jsem rád, že si pak mohu odložit sluchadla. Samozřejmě, že bych byl radši zdravý. Ale když už je nějaký handicap, je rozumné, že to stát nějakým způsobem kompenzuje.“

Můj vzor? Kamarádi z Ječné

Když se na konci rozhovoru dostáváme na téma vzorů, překvapí mě svou odpovědí. „Mým vzorem byli moji spolužáci a kamarádi ve škole v Ječné. Měli třeba i větší sluchovou vadu, než jsem měl já, a šli si za svým cílem…“

A jedním dechem také dodává, že za to, kým je, vděčí i své rodině. „Byl jsem vychováván slyšící rodinou. Nikdy mezi mnou a sestrou nedělali rozdíly, za což jsem jim vděčný.“

To, že je Standa pohodář a žije svůj život s kartami tak, jak mu byly rozdány, se line celým naším rozhovorem. Měl sice sny, které by se mu podařilo naplnit jen tehdy, kdyby mohl slyšet, ale…

„Ano, jako malému se mi líbila rychlá auta. Chtěl jsem být řidičem Formule 1, astronautem, pilotem letadla… Ale mám zaměstnání, které mě baví a naplňuje. Takže bych neměnil. A co já vím… Třeba si ještě někdy nějaký dětský sen splním…“

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv STANISLAVA PŮTY