Tomáš Jelínek: Když jsem mamince řekl o příteli, byl to pro ni šok

Z Karlových Varů do Plzně. A z Plzně do Prahy. Taková byla cesta jednatřicetiletého Tomáše Jelínka. Neslyšícího kluka, který se narodil slyšícím rodičům…

„Měl jsem štěstí na rodiče,“ přiznává s úsměvem Tomáš, který je vděčný svým rodičům za péči, kterou mu dokázali dát. Dvakrát se přestěhovali, aby jejich jediný syn nemusel bydlet na internátu.

„Když se rodiče dozvěděli, že jsem neslyšící, dělali pro mě maximum. Maminka si zjišťovala informace o komunikaci neslyšících. Učila se kvůli mně znakový jazyk. A vybavuji si první znak, který jsem se naučil. Na kartičce mi ukázala znak ČERVENÁ. A víš, co bylo neuvěřitelné? Já jsem hned pochopil, že je to červená,“ usmívá se Tomáš, který si uvědomuje, že ne každý neslyšící, který se narodí do slyšící rodiny, dostane od rodičů takovou podporu.

„Rodiče se mi stoprocentně přizpůsobili. Vím ale o mnoha rodinách, kde to tak nemají, kde s neslyšícím synem nebo dcerou třeba ani neznakují. Nemají tedy tak skvělé zázemí, jaké mi dali mí rodiče.“

CT v pořádku

Narodil se v Karlových Varech, ale brzy se s rodiči přestěhoval do Plzně, kde chodil do školky a školy pro sluchově postižené.

„Rodiče si nedovedli představit, že bych byl tak malý sám na internátu,“ vypráví Tomáš, jehož maminka zjistila velmi brzy po jeho narození, že nereaguje na žádné zvuky. „Zatleskala a žádná reakce. Když se to opakovalo, šla k lékaři, který jí potvrdil, že neslyším. A důvod? Ten se nikdy nezjistil. V jedenácti letech jsem byl dokonce na CT. A ani na mozku doktoři nenašli nic špatného. Měl jsem výsledky, jako bych byl zdravý. Je tedy pravděpodobné, že u mě nefunguje propojení s mozkem. Zvuk pracuje, ale chybí to spojení mezi uchem a mozkem,“ popisuje Tomáš.

Praha. Jedině Praha

Po absolvování povinné školní docházky ho to táhlo do metropole. „Už na základní škole v Plzni jsem cítil, že chci být v Praze. Je tu kultura, spoustu akcí, kurzy, pracovní možnosti… Šlo tedy jen o to vybrat si jednu ze tří škol pro sluchově postižené.“

Volba nakonec padla na smíchovskou hotelovku. „Protože měli na Smíchově obor hotelnictví a mě bavilo už od dětství cestování, neváhal jsem.“

A po střední škole zamířil rovnou na vysokou školu. „Studoval jsem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor Čeština v komunikaci neslyšících. Byl jsem tam ale jenom jeden rok. V té době už jsem pracoval, potřeboval jsem se uživit. Potřeboval jsem mít možnost dálkového studia. A ta tam na tomto oboru není dodnes… A přitom vím, že tento obor by chtělo studovat mnoho lidí z praxe. Ale tím, že neumožňují dálkové studium – tedy skloubit praxi (práci) se školou, zavírají si dveře k mnoha šikovným studentům… Obor jako takový je přitom skvělý. Ale kdo pracuje a má rodinu, tak to těžko skloubí…“

Hledal tedy jinou školu. A našel ji v Olomouci. Na Palackého univerzitě vystudoval hned dva obory. Speciální pedagogiku a geografii.

Osudné setkání

V Praze si Tomáš našel přítelkyni. Byli spolu už nějakou dobu a měl pocit, že jsou spolu šťastní. Pak se ale začali vídat s jejím kamarádem Tomášem Bognerem.

„Tak dlouho jsme se vídali, až přeskočila jiskra. Pokukovali jsme po sobě a já cítil, že to s přítelkyní vlastně není ono…“

Nebylo to jen krátké vzplanutí. Tomášové jsou spolu již deset let a jsou zasnoubení. „I Tom měl partnerku, dokonce spolu mají dceru. Ale se mnou cítil něco jiného. Silnějšího. Víme, že k sobě patříme.“

A co rodiče?

Oni věděli. Ale jaké bylo toto zjištění pro jeho rodiče? „Přiznávám, že to nebylo lehké období,“ říká upřímně Tomáš.

Jako první to řekl mamince. „V první chvíli to nepřijala. Byl to pro ni šok, na který nebyla připravená. Chtělo to tedy nějaký čas, vysvětlování… Máma se mě dokonce ptala, jestli je to natrvalo, jestli je to vážné… Tak jsem řekl, že ano, že spolu chceme žít, že to není nějaký rozmar… Musel jsem jí dát prostor, aby se s tím vypořádala. Ale časem to vstřebala. Navíc, když Toma potkala, pochopila, jak inteligentní je to člověk, jak se zajímá o společnost… Takže se vztahy pomalu vylepšovaly.“

Do té doby bydlel s rodiči. Ale po přiznání se přestěhoval do nájemního bytu. „Díky tomu, že to bylo postupné, si to nakonec hezky sedlo. A teď je to krásné. Chodíme spolu na různé akce, pravidelně se navštěvujeme, Vánoce jsme trávili všichni spolu. A přitom na začátku, před deseti lety, jsme byli pomalu jako cizinci…“

Když se s Tomášem bavíme, stále mluví jen o tom, jak to přijala maminka. Ale co tatínek? „Táta… No…“ Tomáš chvíli váhá s odpovědí.

„U maminky to nakonec bylo takové bezpodmínečné přijetí. To víš, maminčin jediný syn… U táty to však byl opak. Táta je velmi vzdělaný, poctivý člověk… Trvalo mu zhruba rok, než to bylo lepší. A dalších několik let si to postupně sedalo… Nebylo to hned v pořádku,“ připouští.

S neslyšícími gayi se téměř nestýkáme

Když se ptám Tomáše na další neslyšící gaye v komunitě neslyšících, krčí rameny. „Upřímně? Skoro vůbec se s ostatními nestýkáme. Nejsme příliš aktivní v této komunitě. Důležitý je pro nás náš život. Manželství pro všechny podporujeme, vnímáme, že jako komunita nemáme stejná práva jako heterosexuální páry… Ale třeba na Prague Pride nechodíme. Mám to v životě asi nastavené jinak. Jsem introvertní. Není pro mě důležité, jak mě vidí ostatní. Nepotřebuji prezentovat názory venku, na sociálních sítích…“

Tomášův přítel Tom je také neslyšící. „Ale mluví. Když je třeba něco vyřídit na poště, zvládne se perfektně dorozumět. V tom má výhodu.“

Jeho přítel má slyšící dceru. Ale Tomáš přiznává, že tím, jak dlouho už žijí s přítelem, jeho dceru bere jako vlastní.



„Komunikuje velmi dobře ve znakovém jazyce. Je to pro ni přirozené, znakuje perfektně.“

„Je její mateřský jazyk znakový jazyk?“ zajímá mě.

„Ano,“ usmívá se Tomáš.

„A je CODA?“

Tomáš chvíli přemýšlí. „CODA asi ne. Alespoň ne podle teorie. Tatínek neslyšící, ale maminka je nedoslýchavá.“

Lektor musí být hlavně trpělivý

Tomáš pracuje jako lektor Tichého světa. A říká, že jeho povinnou výbavou při kurzech je hlavně trpělivost. „Pro slyšící je to úplně nový svět. Najednou musí v komunikaci používat ruce, mimiku… První kurzy jsem začal dělat v roce 2012, kdy jsem sám chodil na kurzy a sbíral zkušenosti. A zpětně mohu říci, že je velký rozdíl, jak vypadaly kurzy dříve a jak vypadají nyní. V minulosti byly pouze fyzické kurzy, dnes je jich většina online.“

Během jedné hodiny studenty naučí průměrně 20 znaků. „Ale u některých těžších témat je to samozřejmě méně. A co je zajímavé! Mám jeden takový nebezpečný znak.“

„Nebezpečný znak?“ divím se.

„Ano, vyloženě nebezpečný! Když učím studenty znak pro úterý, tak vždycky chytnou křeč do ruky. Nerozumím tomu. Ale fakt se mi to stává se studenty pravidelně! Takže bez legrace – úterý, to je velmi nebezpečný znak!“

Číslovky? Moje smrt!

Stejně tak se zapotí, když učí slyšící studenty číslovky. „To je kámen úrazu. Číslovky? To je moje smrt! Základní číslovky, kde se jinak znakují číslovky jedna až deset, jiným pohybem ruky se znakují desítky, jiným pohybem stovky, jinak se znakují řadové číslovky… Struktura je jiná než v češtině, má to svou logiku.“

Když s Tomášem děláme rozhovor v kavárně na Karlově náměstí v Praze 2, má za sebou výuku specifických znaků.

„To se neučí v základních modulech, ale až v těch vyšších. Studenti tak už za sebou mají dost hodin znakovky, ale stejně musím říci, že jsem se zapotil. Vysvětlovat jim jednotlivé drobné rozdíly mezi znaky… To je fuška. Zdánlivě to pro ně v překladu mohou být podobné znaky, a tak musím dávat hodně podrobné příklady, aby si uvědomili, že to je jako v češtině. Sice to na první pohled může působit stejně, ale při použití jednotlivých slov vycítíte, kdy které kam patří,“ vysvětluje Tomáš, který se zapotil ale i při výuce ukrajinských neslyšících.

Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že si s nimi bude rozumět více než se slyšícími Čechy, opak byl pravdou.

„Učit neslyšící Ukrajince byla fuška. A jsem rád, že už je to za mnou. Ta jazyková bariéra… A to, že jim to nešlo vysvětlit ani prstovou abecedou, když mají azbuku… To byl opravdu oříšek. Při výuce tak přišly na řadu kartičky s obrázky.“

V českém jazyce se denně zdokonaluji

Stejně jako jeho slyšící studenti rádi pronikají do tajů znakového jazyka, i on se rád učí český jazyk. „Dá se říci, že se každý den dozvídám něco nového. Čtu knihy, dívám se na různá videa… Český jazyk je opravdu složitý. Ale díky titulkům a čtení knih se hodně zlepšuji. Třeba můj přítel – to je nadprůměr. Já text napíši, ale on ho skvěle umí doladit. Jeho text pak vypadá, jako by to psal slyšící.“

Největší problémy mu dělají slova typu housle. „Čekal bych, že to bude ta housle. Ale zjistil jsem, že jsou to ty housle.“

Nové znaky

Znakový jazyk je přirozený, plnohodnotný jazyk. A podle Tomáše to dokazuje například i tím, že neustále vznikají nové znaky.

„Teď třeba během prezidentských voleb vznikají různé jmenné znaky pro kandidáty. Nerudová je třeba inicializací – jako rudá barva, Babiš jako znak babička, Středula se znakuje jako Střed… Vznik nových znaků je určitě jednodušší než v minulosti. A to díky sociálním sítím. Stačí se zeptat v komunitě, neslyšící hlasují… Ale jsou i znaky, které je jednodušší převzít ze zahraničí. Třeba znak pro koronavirus,“ znakuje Tomáš, který dodává, že podle něj ani sami neslyšící kolikrát nemají cit k češtině, a tak by některé znaky znakoval sám jinak.

„Ale to jen dokazuje, že je znakový jazyk živým jazykem,“ usmívá se Tomáš. Bere si kabát, loučí se a mizí ze skleněného obchodního centra. Pospíchá. Čeká ho další kurz znakového jazyka…

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv TOMÁŠE JELÍNKA a TOMÁŠE BOGNERA