Veronika Cézová: Schopnost vcítit se do lidí je dar i prokletí
Kdy jsi napsala svůj první článek? Jak ses stala tiskovou
mluvčí Svazu neslyšících, když slyšíš? Kde pořád bereš inspiraci na nové
osobnosti Jsem jedno ucho?
To je jen pár otázek, které mi za poslední roky kladli
kamarádi, známí, přátelé, ale i úplně cizí lidé. Několikrát jsem dostala dotaz,
kdy se já sama stanu osobností projektu Jsem jedno ucho. Vždy jsem se usmála a
slibovala, že snad jednou…
Jednou v životě jsem si také vyzkoušela i volný pád z výšky tří kilometrů...
A ten čas přišel právě teď. Píše se 10. únor 2022, je
chvilku před půlnocí. Nemohu spát. Přemýšlím, o které osobnosti budu psát
následující týden… Bude již 116. 116.!
Celý život mě provází šťastné číslo 16. Proč? Narodila jsem
se 1. 6. na Den dětí.
Cítím tedy, že teď je ta správná chvíle odhalit, jaký je
ten můj životní příběh…
Když naváži na úvod, je až symbolické, že se můj první
článek týkal handicapu.
Psal se rok 2003. Jako žákyně deváté třídy jsem napsala
do radničních novin článek o běhu Terryho Foxe. Muže, který i přes svůj tělesný
handicap uběhl maraton…
A jako by se ten kruh pomyslně uzavřel, když jsem nyní, ve
33 letech, mluvčí Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR a jsem
denně v kontaktu s lidmi s různými druhy handicapu. A nejčastěji
– vzhledem k mé profesi – je zastoupen právě ten sluchový.
Někdo mě posunul vpřed, někdo vzad
Každý, kdo mě v životě potkal, mě inspiroval. A něco mě
naučil. Někdo mě posunul vpřed, někdo vzad. Někdo mě měl naučit trpělivosti,
někdo mě měl naučit, že ne všechno je tak, jak vypadá. Nelituji žádného
setkání. Každého, koho jsem na cestě potkala, mě nasměroval přesně tam, kde
jsem v tu chvíli měla být.
Někdo byl v mém životě po celou tu dobu, někdo se
v něm jen mihnul. Zkrátka každý tam byl z nějakého důvodu.
Z profesního pohledu byla mou největší životní mentorkou
učitelka českého jazyka na základní škole, která ve mně objevila vášeň pro
písmenka. Podporovala mě, inspirovala. A i na střední škole jsem si k ní
chodila pro rady.
Slohy „za trest“? Ty jsem milovala!
Že chci být novinářka, to bylo i mému okolí jasné velmi
záhy. Zatímco vrstevníci psali slohy „za trest“, já je milovala.
Čtenářský
deník jsem si plnila dvakrát větším množstvím knih, než bylo požadované. Na
začátku druhého stupně jsem nevynechala žádné večerní představení různých
divadel, na která tehdy jezdili až žáci osmých a devátých tříd.
A můj děda o mně říkával: „Ty tu pusu snad nezavřeš!“
Právě k tomu se váže jedna ze vzpomínek. Jela jsem
k němu na víkend. Vezl mě autem. A já klasicky mluvila, mluvila,
mluvila…
Kroutil hlavou a ptal se: „Dokážeš ty vůbec tu pusu aspoň na chvíli
zavřít?“
Napřímila jsem se – tehdy ještě jako žačka prvního
stupně na zadní sedačce vozidla – a odpověděla jsem mu: „Samozřejmě, dědo!“
Děda se usmál. „Tak schválně. Aspoň pět minut, jestli to
dokážeš…“
Zavřela jsem pusu. Nemluvit, to přece není tak těžké!
Pak jsem se koukla z okénka auta. Něco jsem zahlédla. A hned jsem to
okomentovala. Děda mě chvilku nechal mluvit a pak se smíchem prohlásil:
„Verunko, vydržela jsi to přesně dvacet vteřin…“
„Stromy a ženy tají svá léta, stromy však vydrží déle mlčet." Ivan Fontana
První články za sto korun
I na střední škole mě nejvíce ovlivnila profesorka. A
tentokrát paradoxně matematiky. Jednou k nám přišla do třídy
s nabídkou, že se můžeme jako studenti podílet na rubrice Čtenáři píší
noviny v Pražském deníku, který sídlil kousek od naší školy.
Začala jsem tam psát. A jako bonus jsem za každý příspěvek
dostala sto korun!
Ze čtenářky, která přispívala krátkými články, jsem se pak
stala editorkou stránky Čtenáři píší noviny.
Najednou jsem byla právoplatnou redakční členkou, která právě příspěvky napsané ostatními lidmi připravovala do
novin.
A od toho byl už jen krůček k tomu, abych do novin
začala sama i psát.
Nejdříve mě kolegové pustili k tomu, co sami nechtěli
dělat. Řekli mi třeba, že hoří vydání inzertní přílohy a je potřeba
jet na pražský Chodov udělat anketu se sto lidmi.
„Máš na to dvě hodiny. A tady máš fotografa.“
Fotograf kroutil hlavou. „Se zbláznili. Sto lidí… Budeme
rádi, když jich budeme mít půlku.“
Za dvě hodiny jsme do redakce přijeli. A měli jsme jich 100…
Pomocný mraveneček
Pražský deník, to byla velká škola života. Od malého
pomocného mravenečka, co dělal ankety, se najednou mé jméno objevovalo na titulních stránkách.
Následovalo studium žurnalistiky. A po škole první opravdová
profese. Stala jsem se redaktorkou Pražského deníku. Na plný úvazek. Jen tři
dny po státnicích.
Přitom jsem si chtěla udělat klasické poslední „velké
prázdniny“. Nový šéfredaktor mě však pozval na poradu.
A po ní přišla zásadní otázka: „Tak kdy byste mohla
nastoupit?“
„Nooo,“ váhala jsem. V duchu jsem si říkala, že asi
nemusím odpočívat až do srpna. Byl konec května, tak že bych si udělala ještě
volný červen, třeba ještě kousek července…
„Nejlepší bude, kdybyste nastoupila dnes.“
A bylo rozhodnuto.
Jaké jsou ceny benzínu…
První článek jsem měla zpracovat ještě ten den.
„Napište prosím článek na téma, proč jsou teď ceny benzínu,
jaké jsou…“
Polkla jsem. Ale brala jsem to jako výzvu. Obvolala jsem
benzinky, ekonomy… A odpoledne už jsem poslala editorům svůj první článek, který
jsem napsala jako plnohodnotná redaktorka.
U benzínu jsem však nezůstala. V mužském kolektivu jsem
se tak nějak automaticky vyprofilovala. Politiku pokrývali kolegové, kulturu
šéfredaktor. A já začala tíhnout k sociálním tématům.
První novinářská cena
V roce 2013 jsem vytvořila seriál Pražské neziskovky,
ve kterém jsem na základě životních příběhů klientů představovala vždy konkrétní
neziskovou organizaci. Seriál měl takový úspěch, že ze sobotní „oddychové“
strany se po roce dostal do pátečního, nejčtenějšího vydání.
Jistě tomu pomohl i fakt, že po osmi měsících od vzniku
tento seriál získal druhé místo v prestižní Ceně VVOZP od Vládního výboru pro osoby
se zdravotním postižením. A o rok později jsem z Lichtenštejnského paláce
odcházela s prvním místem…
Náhoda? Osud? Vůbec první díl seriálu jsem zasvětila
organizaci APPN (dnes Tichý svět), kde jsem psala o neslyšícím kavárníkovi.
A o pár dílů později jsem – ještě v roce 2013 – psala o
mém budoucím zaměstnavateli. Tím se o pět let později stal Svaz neslyšících a
nedoslýchavých osob v ČR.
Sešla jsem se tehdy v Karlíně s tlumočnicí (a nyní
mou milou kolegyní) Monikou Boháčkovou a s neslyšícím seniorem Vláďou Mesnerem.
Ano, Vláďou, který se o pět let později – v květnu 2018
– stal historicky první osobností nového projektu Jsem jedno ucho.
Projektu, jehož původním cílem bylo představit veřejnosti dvanáct osobností se sluchovým handicapem při příležitosti 150. výročí Pražského spolku neslyšících, tedy pobočného spolku Svazu neslyšících.
Historicky první rozhovor projektu Jsem jedno ucho s neslyšícím Vladimírem Mesnerem. Rozhovor tlumočila Vendula Rychtaříková.
Projekt se nám však – v tom nejmilejším slova smyslu –
vymkl kontrole.
Už po prvních dílech se nám začali hlásit sami lidé se
sluchovým postižením, kteří se též chtěli podělit o svůj životní příběh… A právě
díky tomu dnes čtete již 116. díl…
Špatně slyší? Tak to asi neklapne…
Cesta do Svazu neslyšících ale nebyla hned z Pražského
deníku. Vedla ještě přes Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové, kde jsem rok
pracovala jako manažerka komunikace.
A teď opět neuvěřitelná náhoda. Nebo osud? Právě v roce
2018, po roce mého působení v nadaci, jsme připravovali Cenu Olgy Havlové.
A vyhrál ji neslyšící Pavel Šturm. Předseda Pražského spolku
neslyšících. Ano, toho spolku, díky kterému vznikl projekt Jsem jedno ucho.
Spolku, který v roce 2018 slavil 150. výročí…
S vítězem Ceny Olgy Havlové Pavlem Šturmem, předsedou Pražského spolku neslyšících, a se Šárkou Prokopiusovou, prezidentkou Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR na slavnostním vyhlášení Ceny Olgy Havlové.
Jako manažerka komunikace v nadaci jsem měla na
starosti propagaci akce směrem k veřejnosti.
A mimo jiné se mi podařilo
dostat prezidentku Šárku Prokopiusovou, která ztratila sluch ještě před
nástupem do první třídy, do rádia.
Tedy… V jednu chvíli už to vypadalo, že se rozhovor po
slavnostním předání ve Slovanském domě neuskuteční.
Moderátor v rádiu chtěl zprvu udělat rozhovor pouze s vítězem
Pavlem Šturmem.
Jenže po ukončení slavnostního večera tlumočnice již nebyla na
místě, tak jsem mu nabídla, že může udělat rozhovor s prezidentkou Svazu
Šárkou Prokopiusovou, která ho nominovala.
„A ona slyší?“ volal mi novinář.
„Ztratila sluch v dětství. Ale když si s ní povídám
takto z očí do očí, žádný problém v komunikaci není. Výborně
odezírá. Určitě to nějak vymyslíme, aby i rozhovor do rádia zvládla,“ řekla jsem mu.
Chvilku bylo ticho. Rozloučil se. A pak mi napsal SMS, že to
asi neklapne, když špatně slyší.
To mě naštvalo. Okamžitě jsem mu zavolala a hledala
způsob, jak Šárku do rádia dostat. A zadařilo se.
Navrhla jsem mu, ať dopředu pošle otázky. A pak že si
zavoláme.
V tu chvíli mě napadlo, že je možné, že bude moderátor
přeskakovat a nebude číst otázky v tom samém pořadí. Tak jsem radši otázky
rychle načetla v mém mobilu, abych je Šárce případně mohla ukazovat. Aby
věděla, na co se moderátor ptá.
Moderátor zavolal. A Šárka – jak mě dopředu upozorňovala – nakonec
opravdu i přes hlasité nastavení telefonu otázkám nerozuměla.
A navíc – jak jsem si
myslela – otázky moderátor ani neříkal v pořadí, v jakém je poslal.
Rozhovor tedy vypadal následovně. Ukazovala jsem Šárce v mém
mobilu, na kterou otázku se moderátor ptá. A ona, bez toho, aniž by tu otázku
slyšela, rovnou odpovídala.
Povedlo se!
Šárka se jako ohluchlá dostala do rádia!
Byla šťastná. A naměkko. A já snad ještě víc…
Neslyšící syn
Sluchový handicap mi byl asi souzený... A tak jsem ještě ten rok – v březnu – moderovala v pražské Lucerně dokument „Neslyšící syn“ v rámci
vzdělávacího programu „Jeden svět na školách“.
Oním neslyšícím synem, kterého odmalička natáčel jeho
tatínek, byl Tobias Ronde z Nizozemí.
Na jedné z projekcí pro
veřejnost jsem se s ním pak osobně poznala. To když právě s tatínkem
přijel do Prahy. A kruh se opět uzavírá…
S jeho filmem chodím od minulého roku na besedy do škol za žáky základních a středních škol... A nyní, v roce 2022, bude Tobias
brzy jednou z osobností projektu Jsem jedno ucho…
První tisková mluvčí Svazu
V létě 2018 mi Šárka nabídla práci ve Svazu neslyšících
a nedoslýchavých osob v ČR. A já měla tu čest stát se historicky první tiskovou
mluvčí této největší organizace v zemi, která zastupuje všechny osoby se
sluchovým postižením. Tedy neslyšící, nedoslýchavé i ohluchlé.
Do Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR v Karlíně každoročně zavítají mimo jiné i studenti oboru Jazyky a komunikace neslyšících z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Na začátku spolupráce jsem občas dostávala otázky, jak jsem
se stala mluvčí Svazu neslyšících, když slyším.
Jak jsem odpovídala? Stejně, jako bych odpověděla dnes, po
čtyřech letech. Mým úkolem je prezentovat Svaz neslyšících a nedoslýchavých
osob v ČR navenek. Informovat veřejnost. Přinášet novinky. Představovat příběhy
lidí se sluchovým handicapem.
A k tomu využívám svých schopností a dovedností, které
zdokonaluji celý svůj profesní život. Tedy psaní a mluvení. A také svých kontaktů.
Jsem hrdá na to, že pracuji v největší organizaci pomáhající
lidem se sluchovým handicapem. A těch není málo. Vždyť řečí čísel – dle kvalifikovaných
odhadů je neslyšících kolem 10 tisíc, nedoslýchavých půl milionu.
Propojení rozdílných světů
První příběhy projektu Jsem jedno ucho jsem začala psát
několik měsíců před tím, než jsem se stala mluvčí Svazu neslyšících. A – zpětně
viděno – ukázalo se, že je důležité přibližovat sluchový handicap veřejnosti právě
čtivou formou na jednotlivých příbězích osobností Jsem jedno ucho.
Naši první knihu Jsem jedno ucho, kterou jsme vydali v září 2018 ke 150. výročí Pražského spolku neslyšících, si s chutí přečetl i legendární Jiří Suchý.
Další otázkou, kterou dostávám poměrně často, je, na co jsem
v rámci projektu Jsem jedno ucho nejvíce hrdá.
Samozřejmě je skvělé, že i po čtyřech
letech stále objevuji nové a nové úžasné a inspirativní osobnosti se sluchovým
handicapem.
S rodinou Vavříkových. Osobností Jsem jedno ucho se stal nejdříve jejich syn Viki, později i hlava rodiny Radek Vavřík.
Ale snad ještě větší radost mám z toho, že se díky
projektu Jsem jedno ucho daří šířit povědomí o sluchovém handicapu mezi širokou
veřejnost. A také z toho, že se postupně daří propojovat neslyšící,
nedoslýchavé a ohluchlé osoby, lidi s kochleárním implantátem,
s tinnitem…
Momentka ze křtu knihy Jsem jedno ucho 2021, kterou jsme pokřtili v září 2021 v Karolinu Univerzity Karlovy.
Mezi lidmi se sluchovým handicapem mám za ty roky mnoho
přátel. A právě ti mi poskytují cennou zpětnou vazbou.
Momentka ze křtu knihy Jsem jedno ucho. Stále! z roku 2019, kde se sešli mimo jiné Jan Emmer, nejkrásnější neslyšící muž světa, kterému jsem domlouvala v médiích rozhovory, a neslyšící herec Josef Žitník.
Radost mám, když mi
nedoslýchavý člověk řekne, že si třeba něco myslel o neslyšících, ale pak si
přečetl příběh některého z nich. Zjistil tak, co ho trápí, a uvědomil si,
že každý má v životě slabé chvíle.
Radost mám i z neslyšících, kteří se na křtu knihy Jsem
jedno ucho spřátelili s nedoslýchavými. A díky tomu, že neslyšící pravidelně
čtou příběhy osobností projektu Jsem jedno ucho, dokáží lépe pochopit, že i nedoslýchaví
to v životě nemají vůbec jednoduché. Přestože – na rozdíl od neslyšících – třeba něco slyší...
A když už jsme u toho pochopení, vcítění se…
Nic mi asi
neudělá takovou radost jako to, když mi neslyšící osobnost Jsem jedno ucho
napíše, že je překvapená, jak jsem se do ní dokázala vcítit a přesně popsat její
pocity, často během rozhovoru nevyřčené…
„S jedním časopisem pro sluchově handicapované, kam jsem
dával rozhovor, jsem dlouho řešil autorizaci textu. Tolik e-mailů jsme si
vyměnili… Pořád jsem ale cítil, že to není ono… I vyznění v druhém časopise,
který je pro neslyšící… Tam to bylo dost jinak, než jsem si původně myslel… Ale
tvůj text je velmi úspěšný. Jsi profík,“ napsala mi jedna z osobností
během závěrečné autorizace textu.
V tu chvíli si dotyčný jistě ani neuvědomil, kolik pro
mě jeho slova znamenala…
Inspirace přichází ve správný čas
Když jsme si ještě následně psali, divil se, že píšu už 18
let. „To už jsi ve psaní dospělá,“ smál se.
Měl pravdu. Člověk zraje. A platí
to i u psaní.
Tento příběh jsem začala psát ve čtvrtek o půlnoci. A dnes,
14. února na Valentýna, dopisuji poslední řádky. S věkem přicházejí
zkušenosti. A tou nejcennější zkušeností ve psaní je, že inspirace přijde
v ten správný čas.
Valentýnské pondělí
Otázek, které jsem za ty čtyři roky existence projektu Jsem
jedno ucho dostala, bylo spoustu. A asi nejčastější otázka? „Jak vypadá tvůj
pracovní den?“
Tak tedy… Třeba pondělí 14. 2. 2022.
Během ranních e-mailů
mi volala redaktorka z České televize Ostrava, zda platí natáčení na téma
sluchadel.
Dopoledne jsem tak vyrazila spolu se Světluškou Dostalíkovou
z našeho pobočného spolku do Ostravy, kam přijela reportérka.
Se Světluškou Dostalíkovou a Petrem Pelíškem na křtu knihy Jsem jedno ucho 2020 v Karolinu Univerzity Karlovy.
Vyšlo také 16. číslo časopisu Jsem jedno ucho na téma
Přepisovatelé mluvené řeči. Nastal tak čas na jeho nahrání na web a vložení na
sociální sítě.
A právě na sociálních sítích jsem se pak odpoledne dozvěděla,
že Jsem jedno ucho – projekt Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR
– se dostal do finále 19. ročníku prestižní soutěže MOSTY.
Tuto zprávu jsem tedy taktéž připravila na sociální sítě.
A večer jsem dopsala tento 116. díl Jsem jedno ucho, který jsem
následující den poslala mé neslyšící kolegyni Ivetě Melichar na přeložení do
českého znakového jazyka.
Následně ho nedoslýchavý kolega Marek Spilka sestříhal
a nahrál na YouTube. Díky tomu si pak příběh ve znakovém jazyce mohou načíst naši neslyšící fanoušci.
A jaký bude zítřek? Může být jakýkoli… To je na této práci
to nejkrásnější.
Něco se přihodí, někdo něco napíše, ozve se mi… A den může být
o 180 stupňů jiný, než jsem měla původně v plánu…
Na telefonu jsem neustále. Jedinkrát v životě jsem se odpojila od sociálních sítích. Na dva týdny. A to během pobytu v Austrálii. Když jsem pak doma zapnula telefon, měla jsem desítky zpráv na Messengeru, jestli jsem v pořádku, když jsem tak dlouho nebyla on-line...
Jsem jedno ucho? 24/7
Celý život jsem milovala příběhy. A jsem šťastná, že díky své
práci mohu každý týden představovat neuvěřitelné lidské osudy.
„Jak se pak ale dokážeš oprostit od všech těch emocí?“ ptají
se mě lidé.
„Neumím,“ odpovídám popravdě.
Schopnost vcítit se do lidí je totiž mým darem i prokletím…
Inspirace
si přichází, kdy chce. Nápadům je jedno,
jestli jsou Vánoce, státní svátek, víkend nebo půlnoc…
Tak jako ve čtvrtek 10.
2. 2022, kdy jsem před půlnocí dostala nápad a začala sepisovat tento příběh.
Kdybych v tu noc nevstala z postele a nezačala psát,
inspirace by byla fuč…
Nejen osobnosti Jsem jedno ucho, ale i naši fanoušci, mi
kromě veřejného komentování pod příběhy píší i do soukromých zpráv. Sdílí se
mnou své radosti a úspěchy, ale svěřují se mi i se svými životními pády…
A já cítím, že jsem tu od toho, abych tu pro ně byla. Abych
to s nimi sdílela. Abych jim pomohla, vyslechla je.
Momentka ze křtu knihy Jsem jedno ucho. Stále! z roku 2019, kdy v Karolinu Univerzity Karlovy byl jedním z kmotrů knihy nedoslýchavý Mirek Kindel, který s námi jezdí za školáky na besedy Jsem jedno ucho po celé republice.
Jsem jedno ucho je takové mé miminko. No, miminko. Už
čtyřleté dítko, se kterým žiji čtyřiadvacet hodin denně. Moji přátelé potvrdí,
že i když jsem na dovolené a vidím někde symbol ucha, bezmyšlenkovitě,
automaticky vytahuji mobil a fotím…
Za ty čtyři roky se z prvních 12 příběhů vyklubalo již 116 dílů.
A v září pokřtíme pátou knihu příběhů…
Jsem šťastná, když po čtyřech
letech píší osobnosti Jsem jedno ucho lidem vzkazy na sociálních sítích: „Máte
problémy se sluchem? Tak to se obraťte na komunitu Jsem jedno ucho…“
Slyšící most…
Moc mě též potěšilo, když mi došla do soukromé zprávy slova jednoho
tatínka: „Celý život se spoléhám v práci na sluch.
Jako opravář musím slyšet, kde co kape… Se synem, který má sluchový handicap,
jsem se vlastně nikdy nebavil o tom, jak to prožívá, jak mu sluch chybí… A až
nyní, díky příběhu, který jsem si přečetl a kde je můj syn hlavním hrdinou,
jsem pochopil, co celá ta léta syn prožíval! Díky za to, co děláte. Nikdy
nepláču. Ale teď jsem musel…“
Přiznávám, že když jsem četla tyto řádky,
také jsem slzy neudržela.
Vcítila jsem se do něj. Jak silné pro něj
muselo být poprvé prožít příběh jeho syna – navíc skrze řádky příběhu…
A dojalo
mě to právě proto, že jsem si vzpomněla, jak mi jeho syn po rozhovoru, když jsem
mu v úžasu říkala, jak neuvěřitelně poutavě o svém sluchovém handicapu
dokáže vyprávět, jen s úsměvem a pokrčením ramen odpověděl, že o tom nikdy
s nikým nemluvil.
„Ani s rodiči?“
„Ne.“
Na těchto posledních řádcích bych použila
trošku pozměněná slova jeho tatínka. „Téměř nikdy nepláču.“
Ale když mi přišla minulý týden zpráva od 115. osobnosti Jsem jedno ucho Kateřiny Tůmové, plakala jsem.
„Vždy jsem žasla nad tvou silnou
empatií. Slyšící a tolik věcí vycítíš z neslyšícího světa… Pro Ucho jsi poklad.
Slyšící most.“
Text a foto: VERONIKA CÉZOVÁ