Veronika: Krasobruslení mě naučilo jít dál i přes bolest

Až do čtyř let si nikdo ničeho nevšiml. Pak ale učitelce ve školce přišlo divné, že Veronika při komunikaci stále nastavuje jen pravé ucho…

„Do té doby rodiče nenapadlo, že bych měla mít problémy se sluchem. Je pravda, že jsem moc nemluvila, ale protože jsem reagovala, nikomu to nepřišlo divné,“ vzpomíná skoro dvacetiletá Veronika Stojková z Ústí nad Labem.

Stačilo pár vyšetření. A ze slyšícího dítěte měli rodiče dítě neslyšící…

Na levém uchu ztráta 94 procent, na pravém 78 procent.

„Jelikož mám na levém uchu tak velkou ztrátu a sluchadlo mi nevyhovovalo, vnímám tedy pouze pravým uchem.“

A reakce rodičů?

Život na mě nebude brát ohledy

„Po smíření se s realitou mi mamka řekla, že nemá smysl mi cokoli, pokud to nebude nezbytně nutné, zjednodušovat. Že život na mě žádné ohledy brát nebude. Naučila mě nevnímat sluchovou vadu jako handicap. Vždy říkala, že nikdo není stoprocentní a každý máme něco.“

Do školky proto nastoupila mezi slyšící. Začátky byly ale kruté.

„Na toto období nerada vzpomínám. Jediné, co si pamatuji, jsou začátky, kdy jsem každé předání do třídy obrečela. Nechtěla jsem tam. Odmítala jsem jakoukoliv komunikaci, ať už mezi učitelkami nebo dětmi.“

Pak se přiblížil nástup do školy.

„Snažili se přesvědčit mé rodiče, ať mě dají do zvláštní školy, že nikdy nebudu schopná fungovat mezi slyšícími. Naštěstí si rodiče vydupali, že nevidí důvod, proč bych nemohla být v normální škole, když zvládám vrcholově sportovat a že nedoslýchavost pro ně není důvodem. Že jsem jako každý jiný…“

Veronika nakonec nastoupila do první třídy mezi slyšící děti.

Bez poslechu z cizího jazyka

„V první třídě jsme zkoušeli komunikaci v hodinách s třídní učitelkou přes indukční smyčku, ale později jsme zjistili, že to stejně není potřeba. Na druhém stupni mi jen odpustili poslech z cizího jazyka a někdy jsem měla úlevy v diktátech. A všichni ke mně přistupovali jako ke každému jinému, což mě těšilo.“

Úlevy Veronika při vyučování tedy téměř žádné neměla. Nebyly potřeba, vše zvládala sama. A hlavně – úlevy nikdy sama nepožadovala.

Nezažila ani žádné posmívání od spolužáků. „Vysmívání nikdy nebylo, ale je pravdou, že bylo pár chvilek, kdy na mě spolužáci poukazovali. Ale to bylo spíše tím, že jsem dělala krasobruslení, takže jsem více času trávila na ledě než ve škole. Ale i tak jsem to zvládala s přehledem.“

Obětí kyberšikany

Zatímco šikanu jako takovou nezažila, stala se obětí kyberšikany…

Stalo se to v sedmé třídě. V té době Veronika se spolužáky používala ke komunikaci Skype.

„Jednou mi přišla pozvánka ke psaní pod jménem jednoho spolužáka ze třídy. Jenže když mi najednou psal a posílal fotky sexuálního typu, ihned jsem věděla, že je něco špatně. Přestala jsem reagovat. Další den ve třídě jsem si toho spolužáka odtáhla a ihned se začala vyptávat, co to mělo znamenat. Jelikož opravdu netušil, o čem mluvím a málem se pomalu rozbrečel, bylo mi jasné, že on to není. Následující den mi psal další výhružky, že pokud mu nepošlu nějaké své fotky, vyřídí si to se mnou po zlým a mnoho dalšího.“

Veronika dostala velký strach. Už na nic nečekala a šla to říci mamince a babičce. Ukázala jim, co jí dotyčný psal. S rodiči šla na policii, která vyslechla všechny nejen ve škole.

Neposílejte fotky!

„Na nic nepřišli a po dvou týdnech napsali, že už se tím dále zabývat nebudou, což jsem nebyla schopná strávit, proto jsem si také ihned Skype smazala. Dodneška mě to všechno děsí, ale měla jsem to štěstí, že jsem se nebála to někomu říci a začalo se to hned řešit. V dnešní době je důležité mluvit o všem, neskrývat to a ihned takové věci řešit a hlavně – nikomu neposílat osobní údaje nebo fotky. Lidi jsou závistiví a dokáží vše zneužít, protože nejsou sami se sebou spokojeni.“

V současné době Veronika dokončuje Střední zdravotnickou školu v Teplicích.

„Je to taková rodinná škola se čtyřmi třídami. Menší kolektiv mi vyhovuje. Mám tu dobrý kolektiv a pár skvělých kamarádů, kteří mě berou takovou, jaká jsem. Někdy, když nereaguji či slyším otázku jinak – zasměji se a já se zasměji s nimi, protože vím, že to není myšleno zle. A přeci jenom, proč se nad tím s nimi nepousmát, každý máme nějaké chyby. Aspoň se pobavíme.“

Co se týče pedagogického sboru, ani tam nejsou problémy. I když…

„Párkrát mi bylo řečeno něco, co se mě dotklo, a já nebyla pochopena. Někdy je opravdu vidět, že netuší, jak některé věci jsou pro mě opravdu těžké. A že ne všechno se zdá tak samozřejmé či jednoduché. Snažím se to nebrat tak, jak mi některé věci byly nebo jsou vyřčeny, jen je to někdy složité se s tím poprat. Proto to nechávám být, protože vím, že někdy je opravdu obtížné něco vysvětlovat nebo se ozvat.“

Vzorem ve škole i v životě

Veronika s profesorkou Hanou Dvořákovou.

Většina profesorského sboru má však pochopení. Včetně profesorky Hany Dvořákové, ke které má Veronika nejblíže.

„Naučila mě hodně nejen ve škole, ale dala mi toho celkově hodně i do života. Pokaždé, když mi bylo nejhůř, tu byla pro mě. Vždy mi moc pomohla a doteď pomáhá. Už teď vím, že je to jeden z nejlepších lidí v mém životě a je milion věcí, za které bych jí chtěla poděkovat. Jsem za ni moc vděčná, je pro mě velkým vzorem.“

A jaké úlevy má Veronika na střední škole?

„Maximálně mám čas navíc při písemných zkouškách, kde to stejně nevyužiji… Minulý rok ve třeťáku mě zarazilo, když jsem se dozvěděla, že někteří vyučující vůbec nevěděli o tom, že jsem neslyšící! Ale jsem za to asi ráda, já se za svůj handicap rozhodně nestydím!“

Ze střední s těžkým srdcem

Zatímco hodně čtvrťáků se nemůže dočkat, až opustí brány školy, Veronika to tak nemá. „Díky skvělému kolektivu už teď vím, že střední byla jedním z nejhezčích a nejnáročnějších období mého života. Bude se mi v červnu odcházet s těžkým srdcem.“

Veronika je velmi houževnatá a vytrvalá dívka. A přičítá to vrcholovému sportu – krasobruslení.

„Určitě díky tomu jsem tak samostatná a se vším si umím poradit. Navíc jsem paličatá a snažím se vše vyřešit bez pomoci druhých. Většina lidí o mém handicapu ani neví, nikomu to většinou neříkám, pokud není potřeba. Zatím na to skoro nikdo sám od sebe nepřišel. Maximálně přišly vtipné otázky typu ‚Co to máš v uchu za anténku?‘ nebo ‚To jako přijímáš wifi?‘. Některé otázky opravdu stojí za to,“ směje se Veronika.

Veronika vždy brala sluchový handicap jako fakt. Věděla, že musí zůstat silná. A hlavně se nevzdat, protože svůj handicap stejně nezmění.

„A možná právě proto jsme vždy měla velkou potřebu dokázat, že i my „neobyčejní“ lidé zvládneme vše s přehledem. A krasobruslení v tom hrálo velkou roli. Je to sport, který mě naučil jít dál i přes bolest. Nikdy se nevzdávat… Sice mi občas někdo vyčítá, jak jsem jiná, tvrdohlavá… Ale každý jsme nějaký… Samozřejmě jsem měla i slabé chvilky plné slz, litování, naříkání. Naštěstí to trvalo krátce.“

Bruslení? Dokud mi to zdraví dovolí

Veroniku teď čekají dvě velké zatěžkávací zkoušky. Maturita a přijímací zkoušky na vysokou školu. A kromě toho má spoustu snů. Ten největší je mít milující zdravou rodinu. A hned po něm je to přání zůstat u krasobruslení tak dlouho, dokud jí to zdraví dovolí.

„Krasobruslení bylo pro mě vždy něčím, bez čeho jsem si nedokázala představit svůj život. Je to sport plný bolesti, dřiny, odříkání, ale také radosti. Sluch mě v tom nijak neomezuje, až na to, že všechny své jízdy musím mít opravdu nacvičené, jelikož když jedu na hudbu, moc ji neslyším. A to kvůli větru, které sluchadlo v té rychlosti přijímá a brání v poslechu skladby, pokud není dobrý rytmus,“ vysvětluje Veronika.

V krasobruslení dokázala velké věci. Dostala se i na Mistrovství ČR v krasobruslení.

„Dostala jsem se tam v době, kdy jsem závodila a denně dojížděla z Ústí nad Labem do Litvínova. Byly to ty nejhezčí závody plné zážitků, luxusu, ale hlavně plné emocí. Nikdy pro mě nebylo hlavní vyhrát, ale vydat ze sebe vždy to nejlepší a hlavně si to užít, proto jsem byla vděčná za jakékoliv umístění.“

Mezi 30 nejlepšími krasobruslařkami

Veronika se dostala mezi třicet nejlepších v České republice.

„V konkurenci 150 holčiček. A pro mě bylo ještě větší výhrou, když na mě byla trenérka pyšná, že jsem si vylepšila místo v žebříčku.“

Veronika s trenérkou Vlaďkou Mazurkovou.

Na Zimní olympiádě dětí a mládeže v Karlovarském kraji v roce 2012 nezávodila jen jako krasobruslařka, ale také jako rychlobruslařka.

„Měla jsem skvělé rychlostní starty a vytrvalost, proto se rozhodli, že mě vezmou mezi rychlobruslaře. Bedna sice nevyšla, ale na to, že nejsem rychlobruslařka, to dopadlo opravdu skvěle. Byl to pro mě navíc nezapomenutelný zážitek. V tu chvíli jsem se cítila opravdu výjimečně,“ vzpomíná Veronika.

Operace i výměny trenérů

Nádherných zážitků na ledové ploše bylo nespočet. Ale stejně tak Veronika zažila i nespočet pádů…

„Samozřejmě bylo několik chvil, kdy jsem si přála s tím skončit, přesto jsem to nikdy neudělala a věnuji se krasobruslení doteď. Úrazů bylo nespočet, dokonce ani operaci jsem se nevyhnula. Ale i tak vím, že bez toho nechci být. Vystřídala jsem několik trenérů a až teprve teď před 4 roky jsem našla tu trenérku, se kterou si naprosto rozumím a nikdy bych ji nevyměnila, ale samozřejmě jsem vděčná za všechny trenéry, co jsem kdy měla – každý mě něčemu naučil. Ráda na staré časy ohledně krasobruslení vzpomínám, nyní už je to skoro 14 let, co krasobruslím a doufám, že ještě dlouho bruslit budu. I když mám trenérské zkoušky, trénování mě zatím nenaplňuje tolik, jako když sama závodím na ledě.“

Veronika – přestože je neslyšící – celý život se pohybuje ve slyšící společnosti. „Abych byla upřímná, sluchový handicap pro mě není handicap. Lidé, kteří mají problémy se sluchem, jsou pro mě všichni jedinečnými a výjimečnými osobami. Akorát jim to život trošku ztížil. Já díky rodině vím, že dokáži všechno, co budu jen chtít.“

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv Veroniky Stojkové