Veronika Slámová: Od slyšícího muže mě neslyšící komunita odrazovala

vvv

„Veru, vypadáš na patnáct, víš to?“

Jednatřicetiletá Veronika Slámová se usměje. „Je pravda, že můj věk snad nikdy nikdo neodhadl správně. I to, že mám dvě děti, lidi často překvapí,“ směje se Veronika.

Sedíme spolu pod slunečníkem na hotelové terase v Brně, kde právě skončil Sjezd Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR. Jednou z tlumočnic byla i Margareta Dlouhoveská, která ve znakovém jazyce zprostředkovává i komunikaci mezi mnou a Veronikou během tohoto rozhovoru.

S Brnem je Veronika spjatá celý život. Nebo… Skoro celý život.

„Narodila jsem se v Brně, ale potom jsme se s rodiči přestěhovali do Hrušovan nad Jevišovkou blízko Rakouska. Byl to hezký rodinný dům. Když však rodiče zjistili, že jsem neslyšící, odstěhovali jsme se zpátky do Brna,“ vypráví Veronika, která je v rodině jediná neslyšící.

Ještě v Hrušovanech si začali lidé ve vedlejší vesnici všímat, že je divné, že Veronika ještě ve 3,5 letech nemluví, že je nějaká ‚opožděná‘.

A na jedné tamní pouti se Veronika ztratila. „Mamka mě našla mezi neslyšícími. Komunikovala jsem tam s nimi. To ještě nikdo nevěděl, že neslyším. Ale zpětně mi to přijde zajímavé, že mě to k nim táhlo, aniž bych o tom cokoli věděla.“

Léčitel se zapalovačem

Okolí pak její mamince radilo, aby zašla s dcerou na vyšetření. „Dokonce si vzpomínám i na jedno období – než jsme zašli k lékařům, byla jsem v rukou léčitele. Měl zapalovač a přímo pod dlaní si pálil oheň. Já ho překvapeně sledovala. Před mamkou pak prohlásil, že cítí, že mám nádor na mozku. Mamka se strašně lekla.“

Díky dědečkovi, který jezdil se sanitkou, se podařilo v rekordním čase domluvit vyšetření mozku. „A sám primář v nemocnici se divil, jak rychle jsem se dostala ‚do tunelu‘. Když jsme tam přišli, ptal se mamky, proč tam vůbec jsem, jestli chce mít postiženou dceru… Přitom mamka jen chtěla vědět. Chtěla papír na to, že mám sluchovou vadu.“

Primář se dlouho bránil. A s rodiči se na nemocniční chodbě hádal. Nakonec však Veronika všechna potřebná vyšetření absolvovala. A doktoři zjistili, že má praktickou hluchotu.

Když spolu ucho a mozek nekamarádí…

Na pravém uchu ztráta sluchu 99 procent, na levém 97,7 procent. „Na genetice jsem nikdy nebyla, ale lékaři mi řekli, že uši mám v pořádku. Ale mám nějakou nervovou vadu. Laicky řečeno – ucho a mozek spolu nekamarádí.“

Vzhledem k tomu, že je jediná neslyšící ve slyšící rodině, mluví i znakuje. „Moje slyšící rodina na mě měla velký vliv. Chodila jsem na logopedii, mám v sobě zakořeněnou kulturu slyšících. Nemám problém přeskakovat mezi světem slyšících a neslyšících.“

kjhjkh

Několik logopedů mě odmítlo

Za to, jak mluví, vděčí mamince a logopedii. Jako malá však techniky na to, jak se správně naučit mluvit, nedocenila.

„Několik logopedů mě dokonce odmítlo s tím, že když neslyším, nemá ani smysl, abych chodila na logopedii. Logopedky se u mě také často střídaly. Nevěděly, jak pracovat s dítětem, které je úplně neslyšící. K logopedii jsem tedy získala odpor,“ vypráví Veronika.

Časem se to však zlomilo. A pomohla k tomu její celoživotní zvídavost. „Najednou jsem to začala brát jako možnost naučit se něco nového, nikoli jako trest,“ směje se Veronika, která ale připouští, že neměla ráda olezlé koutky z logopedie.

Mamince jsem slíbila, že budu i mluvit

Pak samozřejmě přišel vzdor v pubertě. „Mamka to se mnou neměla jednoduché. Ale slíbila jsem jí, že když nás to obě stálo tolik energie, budu v životě nejen znakovat, ale i mluvit. Slib jsem splnila. Nechtěla jsem, aby přišla nazmar léta logopedie.“

„A teď mi něco řekneš?“ ptám se Veroniky.

„Tak jo,“ odpovídá Veronika roztomilým hlasem. Hlasem, který každý den slyší nejen její děti, ale i manžel.

Mimochodem – s manželem se poznali v čajovně. Koukali po sobě. A na baru, kam šla platit, ji oslovil. „Přišel tam za mnou a chtěl za mě zaplatit útratu. Řekla jsem, že to nemůže. A pomyslela jsem si, že mě balí další slyšící, který se chce naučit znakovat. Tak jsem mu řekla, že můžeme jít na schůzku, ale bude to něco za něco. Já ho budu učit znakovat a on mě naučí angličtinu.“

Veronika měla i neslyšící partnery. A to, že se začala scházet se slyšícím klukem, její neslyšící kamarádi těžce snášeli.

Takovou kritiku jsem nečekala

„Neslyšící komunita to nepřijala dobře. Mnozí z nich mi říkali: ‚A pak třeba budete mít děti, rozvedete se… A on je jako slyšící dostane do své péče. Bude na tebe zlý, domácí násilí… Byla jsem hodně rozpolcená. Takovou kritiku a předsudky jsem nečekala… Ale teď vidím, že jsem udělala dobře. Jsem šťastná a jsem ráda, že jsem tomu vztahu věřila a nenechala se neslyšícími ovlivnit. Já je vlastně lituji. Vidím, jak mnohdy nemají tak kvalitní vztahy, kdežto já jsem šťastná,“ popisuje Veronika, která ve vztahu se slyšícím spatřuje i mnoho výhod.

„Třeba že mi manžel řekne, o čem mluvili v rádiu.“

Veronika v komunitě neslyšících často vnímá, že neslyšící si také stěžují, jak jsou diskriminováni, přitom na druhou stranu k sobě odmítají slyšícího, který by jim pomohl.

Důležitá je spolupráce mezi slyšícími a neslyšícími

„Jako neslyšící mít k sobě někoho slyšícího, to má i své výhody. Nesmíme tedy automaticky odrazovat slyšící. Samozřejmě ale nesouhlasím s tím, že by si měli neslyšící nechat pomáhat, jako by byli nemohoucí, to rozhodně ne!“

„Vnímám, že k sobě potřebujeme slyšící, abychom se dostali například do médií. Nemůžeme pořád jen pomlouvat, jak je nám všechno zapovězeno a že nemáme přístup k informacím. Vidím, že slyšící se kolikrát snaží, ale neslyšící už ze zásady pomoc slyšících odmítají. A s tím nesouhlasím. Neslyšící si často myslí, že zvládneme všechno bez slyšících. Ale tento přístup se mi nelíbí. Jen vzájemná spolupráce povede k výsledkům. Když má třeba slyšící nějakou kompetenci, kterou tým neslyšících nemá, tak by neslyšící neměli hned slyšící odmítat. Naopak díky spolupráci se může daná věc nebo projekt pozvednout o level výše,“ věří Veronika.

V mateřské škole nesměla znakovat

Navštěvovala mateřskou školu v Ivančicích. Následně chodila na Lesnou v Brně, kde byla chvíli na internátu. Jakmile se však rodiče přestěhovali zpátky do Brna, do školy už jen dojížděla. „Půlka dětí tam pocházela ze sociálně slabých rodin, byla tam šikana,“ vzpomíná Veronika.

Na základní školu pro sluchově postižené se pak dostala do Řečkovic, kde učitelé komunikovali převážně znakovanou češtinou. „Vzhledem k tomu, že mezi spolužáky nebyl žádný neslyšící s neslyšícími rodiči, automaticky jsme také komunikovali znakovanou češtinou.“

Jejím snem bylo studovat hotelnictví po ukončení povinné školní docházky. „Tento obor však byl až v Praze. A pro mě byl internát velkým strašákem. Řešil se i možný byt a nájem, ale to maminka zatrhla. Tak jsem v Brně vystudovala ekonomickou školu.“

V otcových šlépějích?

Její táta pracoval v účetnické firmě. Měl tedy představu, že dcera půjde v jeho šlépějích. „Byla to taková z nouze ctnost. Všichni ze základky šli na střední školu pro sluchově postižené na obor Ekonomika a informatika.“

„Neumím si tě představit s čísly,“ kroutím hlavou.

„No, já taky ne,“ směje se Veronika. „Také proto jsem střední školu proflákala. Nedávala jsem pozor, hodně jsem zlobila, vzdorovala jsem. Naše třída byla hodně divoká. Některé učitelky kvůli nám dokonce skončily,“ vzpomíná Veronika.

Je jí zpětně líto, že s jejími spolužáky vyštvala učitele? „Trochu ano. I když… Přišel k nám do třídy třeba slyšící učitel na výuku angličtiny a pustil nám rádio, že budeme dělat poslech… No copak je to za přístup?“ zlobí se Veronika.

Podle ní je důležité, aby se neslyšící učili anglickou výslovnost, abych chápali překlady, aby se zaměřovali hlavně na psaný text.

„Učitelé, kteří nás učili, znakovat moc neuměli. A když už se o to pokoušeli, měli tvrdé ruce. A asistenti tehdy nebyli… Proto jsme vzdorovali. Neučili jsme se v prostředí, které by bylo přizpůsobené našim potřebám.“

Na skok k tátovi do firmy

Po vystudování střední školy přemýšlela o studiu architektury a designu. „Na Vysokém učení technickém ale ještě nebylo Poradenské centrum Alfons, takže jsem se tam ani nehlásila. Na Masarykově univerzitě už Středisko Teiresiás sice bylo, ale u přijímaček na ekonomický obor jsem skončila pod čarou. Na chvíli jsem tedy šla pracovat k tátovi do firmy.“

Za čas se jí ozvala kamarádka z dětství, že jde studovat na JAMU. Bylo to v době, kdy Veronika seděla v tátově firmě za počítačem a nudila se.

kij

„Cítila jsem, že mi chybí studentská léta. A tak jsem dojížděla do Prahy na kurz mezinárodního znakového systému a zapojila jsem se do CDY (Czech Deaf Youth). A přihlásila jsem se na JAMU, kam mě do oboru pro neslyšící přijali.“

hfhf

Co na to říkali její rodiče?

„Ti byli rádi, že budu zase vysokoškolačka,“ směje se Veronika.

Rebely jsem se naučila zpaměti

khhjj

Veronika je již od samotného založení členkou skupiny Hands Dance, která se zabývá uměleckým tlumočením. „Písničky jsem milovala už odmala. Milovala jsem, jak hrálo rádio, které jsem poslouchala v paneláku na plné pecky. Do sluchátek jsem si v šesti letech také hodně nahlas pouštěla třeba Šmouly, u kterých jsem usínala. Ale mojí největší srdcovkou byl film Rebelové!“

Sice nerozuměla slovům, ale to ji od poslechu neodradilo. Nahrála si film na videokazetu, kterou si po krátkých úsecích zastavovala a text si zapisovala. Nakonec se tímto způsobem naučila všechny texty.

S manželem i dětmi mluvím

Veronika je maminkou dvou dětí – čtyřletého Matěje a tříleté Karolínky. Oba jsou slyšící, stejně jako manžel.

„Komunikujeme spolu mluvenou češtinou. Je ale pravda, že když jsem hodně unavená, znakuji. Manžel mi pasivně rozumí. Ale kdyby se chtěl naučit znakovat více, já ho učit nechci. Nejsem lektorka.“

A když už mluvíme o manželovi… Jak ji do rodiny přijala tchyně?

„Nooo, to bylo vtipné,“ směje se Veronika. A vypráví o tom, jak se s budoucím manželem postupně oťukávali.

„Dlouho jsem ho brala jako kamaráda. Pak jsem si ale začala všímat, že se mi začal přizpůsobovat, byl flexibilní a třeba u hry Activity, kterou jsme hráli celý večer, upravil pravidla tak, že jsme hráli jen pantomimu… Líbil se mi jeho projev, jak krásně artikuluje, jak je trpělivý, otevřený…“

Budoucí tchyni poznala na svatbě

A jednoho dne ji pozval na svatbu. „Brala jsem to tak, že mě tam bere jako kamarádku. A až na svatbě jsem pochopila, že jde o svatbu jeho sestřenice a je tam celá jeho rodina. Byla jsem v šoku,“ směje se Veronika.

Budoucí tchyně se společné komunikace bála. „Nevěděla, jak se mnou má komunikovat. Pak mě ale manželův tatínek vzal na parket. Protancovali jsme pak všichni celou noc. Bylo to přirozené, moc jsem si to užila.“

S manželem jsou spolu šest a půl let, z toho pět let jsou manželé. „Svatba přišla rychle,“ přiznává Veronika. „Často jsme chodili za manželovými kamarády, všichni už měli rodinu a děti… Viděla jsem, jak krásný má s dětmi vztah, že je to správný chlap. A když přišla řeč na děti – tuto otázku otevřel on – věděla jsem, že je to ten pravý.“

Byla na vysoké škole a přemýšlela, kdy bude ta nejlepší doba.

„Pak jsem si ale říkala, že není na co čekat. Někomu to trvá delší dobu, nemusí se hned zadařit… No nám to ale šlo rychle,“ směje se Veronika, která se vdávala v sedmém měsíci. Snílek, kterého baví umění, divadlo, tlumočení písniček… A propojování.

„Slyšící? Neslyšící? Nechci si vybírat. Je mi dobře v obou světech. Vždyť jsme všichni jenom lidi!“

 

Text: VERONIKA CÉZOVÁ

Foto: archiv VERONIKY SLÁMOVÉ

 


Vytisknout